ECLI:CZ:US:2012:1.US.3005.11.1
sp. zn. I. ÚS 3005/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) V. B. a 2) M. B., zastoupených Mgr. Martinem Červinkou, advokátem se sídlem Česká Třebová, Čechova 396, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 7. 2011, čj. 19 Co 320/2011 - 60, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včasné ústavní stížnosti stěžovatelé navrhli zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým Krajský soud v Hradci Králové změnil usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 5. 5. 2011, čj. 12 C 138/2010 - 45, ve výroku o nákladech řízení a žádnému z účastníků nepřiznal náklady odvolacího řízení.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že dne 20. 4. 2011 vzali pro chování žalovaného B. M. zpět žalobu, ve které navrhli vyloučení v žalobě uvedených movitých věcí z exekuce, nařízené k jeho návrhu jako oprávněného. Okresní soud v Ústí nad Orlicí usnesením ze dne 5. 5. 2011, čj. 12 C 138/2010 - 45, řízení zastavil a uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovatelům náklady řízení. K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové, shora označeným usnesením, výrok soudu prvního stupně změnil tak, že náhrada nákladů řízení nenáleží žádnému z účastníků, a to ani za řízení před soudem prvního stupně, ani za řízení odvolací.
Podle stěžovatelů tak odvolací soud zasáhl do jejich práva vlastnit majetek a práva na soudní ochranu. Podle jejich názoru nebyl k aplikaci §150 OSŘ žádný důvod, protože podle ustálené judikatury Ústavního soudu má toto ustanovení sloužit k odstranění tvrdosti, respektive k dosažení spravedlnosti.
Z usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 7. 2011, čj. 19 Co 320/2011 - 60, Ústavní soud zjistil, že tento soud změnil usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (viz shora) tak, že stěžovatelům vůči žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem a rovněž nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Z odůvodnění tohoto usnesení vyplývá, že poté, co zaměstnanci soudního exekutora provedli v rámci exekuce, vedené proti jejich vnukovi, v nemovitosti stěžovatelů soupis movitých věcí, stěžovatelé zaslali soudnímu exekutorovi žádost o vyškrtnutí jimi označených movitých věcí ze soupisu. Jejich žádosti exekutor nevyhověl s tím, že mají podat žalobu o vyloučení věcí. K tomu posléze došlo a v průběhu celého řízení stěžovatelé netvrdili, že by žádost o vyloučení movitých věcí, zahrnutých do soupisu ze dne 13. 7. 2010, směřovala i vůči oprávněnému. Stejně tak z rozhodnutí soudního exekutora se nepodává, že by on sám z vlastní iniciativy informoval oprávněného o tomto návrhu stěžovatelů. Takový postup není ani součástí jeho povinností podle §68 exekučního řádu. V §68 odst. 3 exekučního řádu je výslovně uvedeno, že exekutor vždy vyškrtne věc ze soupisu, souhlasí-li s tím oprávněný. Iniciativa k oprávněnému však musí, vzhledem ke konstrukci tohoto ustanovení, vycházet od osoby, která vyškrtnutí věcí požaduje. V předmětné věci nebylo nic takového prokázáno. Postoj žalovaného dostatečně dokládá, že pokud by se na něho stěžovatelé obrátili s návrhem na vyškrtnutí označených věcí ze soupisu s tím, že v případě jeho negativního stanoviska bude podána žaloba, žalovaný by jejich nárok dobrovolně uznal, tak jak to ostatně učinil v nalézacím řízení. Pokud stěžovatelé tímto způsobem nepostupovali, nelze okolnost, že žalovaný se v průběhu soudního řízení obrátil na exekutora s návrhem podle §68 odst. 3 exekučního řádu, považovat za chování žalovaného, v důsledku něhož byla žaloba vzata zpět, jak to má na mysli §146 odst. 2 OSŘ. Naopak se podle názoru odvolacího soudu jedná o okolnost zvláštního zřetele hodnou ve smyslu §150 OSŘ, pro kterou by nebylo spravedlivé, aby byla žalovanému uložena povinnost nahradit stěžovatelům náklady vzniklé jim v souvislosti se zahájením tohoto řízení.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelé vytýkají odvolacímu soudu, že při rozhodování o nákladech řízení nesprávně postupoval podle §150 OSŘ a jsou přesvědčeni, že jim měla být přiznána náhrada nákladů řízení v plné výši. Jde tak jen o polemiku s názorem odvolacího soudu, vedenou na úrovni podústavního práva.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvedl, že při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o náhradě nákladů řízení přistupuje pouze výjimečně. Je výlučně v pravomoci obecných soudů posoudit úspěch stran v řízení a na základě toho rozhodnout o přiznání náhrady nákladů řízení a jejich výši. Ústavní soud může zasáhnout do rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení pouze v případech, jestliže by došlo rozhodnutím obecného soudu k procesnímu excesu, majícímu charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.
I když se může rozhodnutí o náhradě nákladů řízení citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity porušení základních práv a svobod. Procesní povaha rozhodnutí o nákladech řízení způsobuje, že zde není přímý vztah k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny ústavním pořádkem ČR (viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. III. ÚS 255/05). Připuštění výjimky z výše uvedeného přístupu znamená, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Protože se jedná o zpochybnění výkladu a aplikace práva, je třeba respektovat zásadu, že o protiústavnost rozhodnutí jde v případě zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardního výkladu procesně právních ustanovení, což znamená nepředvídatelnou interpretační libovůli. Výše uvedené vady musí tedy dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Ve zvýšené míře se zde tedy uplatní zásada, že pouhá eventuální nesprávnost není hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Vzhledem k výše uvedenému je třeba považovat rozhodování o nákladech řízení výhradně za doménu obecných soudů. Ústavní soud není oprávněn podrobovat přezkumu každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. Mohl by tak učinit pouze tehdy, pokud by rozhodnutí obecného soudu mělo charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. To se však v dané věci nestalo.
Odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení postupoval v souladu s ustanovením §150 OSŘ. Nijak nevybočil ze standardního výkladu tohoto ustanovení, svůj výrok o náhradě nákladů řízení dostatečně věcně odůvodnil. Ústavní soud tak nesdílí názor stěžovatelů, že se v dané věci jednalo o projev libovůle odvolacího soudu. V detailech stačí poukázat na odůvodnění usnesení odvolacího soudu.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2012
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu