ECLI:CZ:US:2012:1.US.3204.11.1
sp. zn. I. ÚS 3204/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. D. K., zastoupené JUDr. Janou Dubišarovou, advokátkou, se sídlem Štefánikova 29, 150 00 Praha 5, proti výroku I. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 8. 2011, č. j. 30 C 73/2004-291, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví usnesení uvedený výrok usnesení obvodního soudu. Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozhodnutím byla porušena její základní práva plynoucí z čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud, že napadeným výrokem I. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 8. 2011, č. j. 30 C 73/2004-291, bylo rozhodnuto tak, že změna žaloby ohledně vylíčení jiného skutkového stavu v podání žalobkyně ze dne 12. 6. 2009 se nepřipouští. Obvodní soud uvedl, že stěžovatelka (v řízení o náhradu škody způsobené státem nesprávným úředním postupem) nově tvrdila, že jí vznikla škoda za úhyn rybiček, květin a za rozkradení věcí v bytě družkou žalobce a obchodního podílu Soft case a. s. a za prodej autorského díla zůstavitele vytvořeného pro ČS a. s. do dalších bank bez souhlasu dědiců. Již provedené dokazování nemůže být podkladem pro rozhodování o této škodě.
V ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně shrnula procesní stav, z něhož především plyne, že v řízení sp. zn. 30 C 73/2004 se domáhá náhrady škody způsobené státem v důsledku nečinnosti soudkyně v dědickém řízení sp. zn. 20 D 1112/2003 před Obvodním soudem pro Prahu 8, přičemž v této době mělo dojít k "tunelování" společnosti zůstavitele. Ve věci bylo již jednou rozhodnuto tak, že se žaloba zmítá. Odvolací Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 13 Co 110/2010, však rozhodnutí zrušil a vrátil obvodnímu soudu k novému rozhodnutí s tím, že v podání ze dne 12. 6. 2009 učinila stěžovatelka nová skutková tvrzení, přičemž o této změněně návrhu dosud nebylo rozhodnuto. Ústavní stížností napadeným usnesením si podle názoru stěžovatelky obvodní soud "zjednodušil situaci," aby se nemusel tvrzeními stěžovatelky zabývat. Zdůrazňuje, že v podání ze dne 12. 6. 2009 stěžovatelka znovu opakuje a upřesňuje skutečnosti, které byly již dříve tvrzeny.
II.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Z aplikovaného ustanovení §95 o. s. ř. plyne především, že žalobce (navrhovatel) může za řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení. Soud nepřipustí změnu návrhu, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. V takovém případě pokračuje soud v řízení o původním návrhu po právní moci usnesení.
Ústavní soud nezjistil nic, z čeho by bylo možno usuzovat, že aplikací §95 odst. 2 o. s. ř. došlo k zásahu do základních práv. O změnu žaloby jde, změní-li žalobce žalobní návrh (buď se domáhá na základě stejného skutkového základu něčeho jiného než v původní žalobě, nebo změní i skutková tvrzení a domáhá se něčeho jiného), požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě (rozšíření žaloby), a rovněž v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě. Obvodní soud svůj závěr, že výsledky dosavadního řízení nemohou být podkladem pro řízení o změněném návrhu, v odůvodnění napadeného usnesení dostatečně konkretizoval. Nutno poukázat na to, že dokazování ve věci bylo již ve vztahu k původně tvrzenému návrhu již jednou finalizováno a úvahy soudu dle §95 odst. 2 o. s. ř. směřují do procesního vedení řízení, což zásadně nemá způsobilost zasáhnout základní práva stěžovatelky.
Setrvává-li stěžovatelka na pozici, že v návrhu ze dne 12. 6. 2009 nebyly tvrzeny nové skutečnosti, nemůže ji poškodit rozhodnutí soudu, že změna žaloby, kterou stěžovatelka nepožadovala, se nepřipouští, neboť o věci bude rozhodnuto v celém rozsahu ve stávajícím řízení. Pokud však v předmětném podání byly tvrzeny nové skutečnosti, které zakládají změnu žaloby, nic nebrání stěžovatelce v tom, aby takto formulované návrhové žádání uplatnila u obecných soudů samostatným návrhem na zahájení řízení, na základě něhož jsou tyto orgány veřejné moci povinny se věcí v mezích vzneseného návrhu zabývat (čl. 90 Ústavy ČR), přičemž ústavní stížností napadeným usnesením není nijak dotčena výchozí právní pozice stěžovatelky v případně takto nově zahájeném řízení.
Vycházeje z těchto úvah, současně veden principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, dospěl Ústavní soud k závěru o neopodstatněnosti ústavní stížnosti, neboť v postupu soudu nebylo shledáno porušení principů řádného a spravedlivého procesu. Pro úplnost nutno podotknout, že Ústavní soud vedl řízení toliko vůči výroku I. napadeného usnesení, jak bylo vymezeno v návrhu na zahájení řízení doručeném stěžovatelkou dne 26. 10. 2011. In eventum Ústavní soud konstatuje, že pokud by nechápal pozdější vymezení petitu ústavní stížnosti (směřujícího vůči usnesení v celém rozsahu) v doplnění ústavní stížnosti doručeném dne 5. 12. 2011 jako pouhý omyl, když vůči výroku II. stěžovatelka ani ničeho nenamítá, jednalo by se o návrh (ve vztahu k výroku II. usnesení) podaný po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2012
Vojen Güttler
předseda senátu