ECLI:CZ:US:2012:1.US.3432.10.1
sp. zn. I. ÚS 3432/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, advokátem, se sídlem Bolzanova 5, 618 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 30 Cdo 95/2009, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 5. 2008, sp. zn. 18 Co 21/2008, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí pro rozpor s jeho právem na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, čl. 36 odst. 2, čl. 38 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále rovněž pro rozpor s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 16. října 2007, č. j. 9 P 31/80-239, výrokem I. vrátil stěžovateli plnou způsobilost k právním úkonům, čímž změnil rozsudek Okresního soudu v Havlíčkové Brodě ze dne 17. srpna 1979, č. j. 4 Nc 701/79-63, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. ledna 1980, č. j. 7 Co 436/79-83. Výrokem II. zamítl návrh stěžovatele podle ustanovení §190 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") na zrušení rozsudku Okresního soudu v Havlíčkové Brodě ze dne 17. srpna 1979, č. j. 4 Nc 701/79-63, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. ledna 1980, č. j. 7 Co 436/79-83. Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 23. května 2008, č. j. 18 Co 21/2008-246, rozsudek soudu prvního stupně vyjma odvoláním nenapadeného výroku I. zrušil a řízení zastavil. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení. V souvislosti s rozhodnutím soudu prvního stupně o návrhu podle ustanovení §190 o. s. ř. odvolací soud odkázal na skutečnost, že tento návrh byl podán jmenovaným, ač o takovémto jeho návrhu bylo rozhodnuto již (též) rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 10. června 1996, č. j. P 31/80-131, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. 20 Co 387/96, kterými byl tento návrh pravomocně zamítnut (rozhodnutí nabylo právní moci dne 6. února 1997). Připomněl, že pro rozhodnutí podle §190 o. s. ř. je rozhodný stav v době vydání rozhodnutí o způsobilosti k právním úkonům, jehož zrušení se žádá. Pokud byl takovýto návrh podán opakovaně, existuje zde překážka věci rozsouzené (§159a odst. 5 o. s. ř.), takže řízení bylo nutno zastavit (§104 odst. 1 o. s. ř.). Toto usnesení odvolacího soudu bylo navrhovateli doručeno dne 1. října 2008 a právní moci nabylo téhož dne.
Proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na zrušení rozsudku o způsobilosti k právním úkonům, podal stěžovatel dovolání, které bylo zamítnuto podle §243b odst. 2 o. s. ř.
V ústavní stížnosti stěžovatel podrobně rozvádí svůj nesouhlas s právním názorem obecných soudů, dle nichž rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 10. června 1996, č. j. P 31/80-131, založil překážku věci rozsouzené ve věci návrhu podle §190 o. s. ř. ("Vydaný rozsudek soud zruší, jestliže se později ukáže, že pro zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům nebyly podmínky.") na zrušení dřívějšího rozsudku Okresního soudu v Havlíčkové Brodě ze dne 17. srpna 1979, č. j. 4 Nc 701/79-63, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. ledna 1980, č. j. 7 Co 436/79-83. Stěžovatel nejdříve podrobně rozebírá účel řízení nesporného, přičemž dochází k závěru, že řízení podle §190 o. s. ř. je možno zahájit vždy, s tím, že tato možnost zrušit špatné rozhodnutí ex tunc by měla plynout z potřeby reagovat operativně na nové skutečnosti. Nesouhlasí s koncepcí, dle níž lze z právní úpravy extrahovat dva typy řízení: jednak řízení o způsobilosti k právním úkonům (§186 a násl.) a jednak řízení o zrušení původního rozsudku (§190). Návrh na vrácení způsobilosti k právním úkonům by bylo možno podávat, pokud se změní podmínky (zdravotní stav), zatímco návrh na zrušení rozsudku ex tunc by bylo možno podat toliko jednou. Stěžovatel uvádí, že Okresní soud v Chrudimi mu rozsudkem ze dne 16. října 2007, č. j. 9 P 31/80-239, výrokem I. vrátil plnou způsobilost k právním úkonům, ovšem tvrdí dále, že se nejednalo o změnu zdravotního stavu, nýbrž o rozdílné posouzení symptomů oproti roku 1979. V takové situaci bylo namístě zrušit původní rozsudek, bez ohledu na jeho dřívější přezkoumání obecnými soudy rovněž v režimu §190 o. s. ř. (v roce 1996 a 1997).
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud již v minulosti rovněž uvedl, že omezení způsobilosti k právním úkonům je vždy závažným zásahem do osobnostní integrity omezovaného. Takový zásah je třeba zkoumat z pohledu potenciálních zásahů do základních práv omezovaného, garantovaných především článkem 5 a článkem 10 odst. 1, 2 Listiny, vyložených v rozsahu, který omezuje lidská důstojnost.
V dané věci je především zřejmé, že Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 16. října 2007, č. j. 9 P 31/80-239, výrokem I. vrátil stěžovateli plnou způsobilost k právním úkonům, a tento výrok není předmětem ústavní stížnosti. Je tedy v první řadě zřejmé, že výše uvedeným základním právům stěžovatele poskytl obecný soud v řádném řízení účinnou ochranu a zásah do základního práva v tomto smyslu netrvá.
Stěžovatel však dále předkládá jako spornou skutečnost, že původní rozsudek byl toliko změněn, nikoliv zrušen ve smyslu §190 o. s. ř. Nutno podotknout, že zmíněný soud prvního stupně tento návrh zamítl, přičemž teprve soud druhého stupně v této části rozsudek zrušil a řízení zastavil.
O návrhu na zrušení původního rozsudku bylo v minulosti již rozhodováno Okresním soudem v Chrudimi ze dne 10. června 1996, č. j. P 31/80-131, tedy se nejedná o situaci, kdy by obecné soudy odepřely stěžovateli možnost podat návrh ve smyslu §190 o. s. ř., nýbrž v dané věci toliko o situaci, kdy rozhodnutí bylo odepřeno stěžovateli ve vztahu k opakovanému (pravomocně již dříve posouzenému) návrhu, za situace, kdy nebyla ani ze strany obecných soudů zpochybněna pravomoc přezkoumat trvání důvodů pro omezení způsobilosti (při efektivní ochraně základního práva) na základě §186 o. s. ř. a násl. Pokud mělo být původní rozhodování o omezení způsobilosti stěžovatele aktem perzekuce komunistickým režimem, mohly tyto okolnosti hrát roli při rozhodování obecných soudů v roce 1996 a 1997, v němž však (v rozhodné době existující) důvody pro omezení způsobilosti nebyly zpochybněny a toto rozhodnutí nebylo (po vyčerpání opravných prostředků) napadeno ústavní stížností pro jeho protiústavnost, ačkoliv tvrzené důvody (politické perzekuce) měly existovat a byly zjistitelné již v této době. Z tohoto pohledu lze odkázat na zásadu materiální subsidiarity ústavní stížnosti, tedy povinnost stěžovatele uplatnit svou argumentaci lege artis v opravných prostředcích, jež má v rozhodné době k dispozici. Vzhledem k tomu, že o vrácení plné způsobilosti bylo rozhodnuto až zmíněným rozsudkem z roku 2007, a předchozí rozhodnutí z roku 1996 a 1997 nebyla podrobena ústavnímu přezkumu, nemůže Ústavní soud vycházet z jiného stavu, než že důvody k omezení způsobilosti v rozhodné době trvaly.
Ústavní soud při své rozhodovací činnosti sleduje efektivní ochranu fyzických a právnických osob před trvajícími zásahy do základního práva. Lze konstatovat, že výklad procesních předpisů, zejména §190 o. s. ř. není věcí Ústavního soudu, nýbrž Nejvyššího soudu a soudů obecných. Z ústavního pořádku však nevyplývá, že by soudní přezkum podle §186 a násl. a §190 o. s. ř. měl mít zcela stejný režim (§163 o. s. ř. - změna rozsudku kdykoliv při změně poměrů). Proto (přesto) se Ústavní soud ani nevyjadřuje k výkladovým alternativám, které stěžovatel předkládá jako možné. Lze však uzavřít, že soudy v jeho věci (v minulosti) přezkoumaly jak původní rozsudek v režimu 190 o. s. ř., tak poskytly ochranu základním právům stěžovatele, a to vrácením plné způsobilosti k právním úkonům (v režimu §186 o. s. ř . a násl.). Stěžovateli se nepodařilo prokázat, že obecné soudy napadenými rozhodnutími (a nutně též soudy v letech 1996 a 1997) porušily jeho základní práva, když "jeho věc" (čl. 38 odst. 2 Listiny) byla v rozsahu základního (čl. 5, čl. 10 odst. 1 Listiny) práva soudy projednána v režimu §186 a násl. o. s. ř.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2012
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu