ECLI:CZ:US:2012:1.US.3457.11.1
sp. zn. I. ÚS 3457/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem, se sídlem Stodolní 741/15, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 1. 7. 2011, č. j. 27 T 18/2005-692, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2011, sp. zn. 4 To 167/2011, za účasti Okresního soudu v Opavě a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 11. 2011, stěžovatel napadl usnesení Okresního soudu v Opavě (dále jen "okresní soud") ze dne 1. 7. 2011, č. j. 27 T 18/2005-692 (dále jen "usnesení okresního soudu"), kterým byla jeho žádost o upuštění od výkonu trestu vyhoštění uloženého mu rozsudkem okresního soudu ze dne 21. 6. 2005, sp. zn. 27 T 18/2005, podle §350h odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") zamítnuta. Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 12. 9. 2011, sp. zn. 4 To 167/2011 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení okresního soudu.
Důvodnost ústavní stížnosti stěžovatel spatřuje v tom, že obecné soudy, dle jeho názoru, dostatečně nedocenily jeho argument, že se svojí družkou zplodil potomka, a trest vyhoštění se tak dostal do rozporu s právem stěžovatele na péči a výchovu dítěte, respektive na spojování rodin ve smyslu §80 odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník").
Stěžovatel je přesvědčen, že byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 32 odst. 1 a 4 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje proto, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě předesílá, že projednávaná ústavní stížnost, respektive v ní uplatněné námitky, jsou obdobné, jako námitky již řešené Ústavním soudem v rámci stěžovatelovy ústavní stížnosti sp. zn. III. ÚS 3456/11, týkající se jiného stěžovateli uloženého trestu vyhoštění, které byly již dříve odmítnuty jako zjevně neopodstatněné. V důsledku toho jsou obdobné i důvody, pro které nelze uplatněným námitkám přisvědčit.
Stejně jako ve věci sp. zn. III. ÚS 3456/11 Ústavní soud zjistil, že obecné soudy se se stěžovatelovou argumentací v odůvodnění svých rozhodnutí vyčerpávajícím způsobem vypořádaly a lze na ně plně odkázat. Obecné soudy vyšly ze zcela konkrétních skutečností, včetně toho, že stěžovatel se jako občan Slovenské republiky zdržující se na území České republiky pravidelně dopouštěl trestné činnosti, za kterou byl opakovaně trestně stíhán a odsouzen (od roku 1995 celkem 7 x), a v podstatě od narození potomka se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody či ve vazbě. Krajský soud také logicky poznamenává, že trestem vyhoštění není stěžovatelovo soužití s jeho synem vyloučeno, pouze není žádoucí na území České republiky.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2012
Vojen Güttler
předseda senátu