ECLI:CZ:US:2012:1.US.3546.11.1
sp. zn. I. ÚS 3546/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: GEOLINK Praha, a. s., se sídlem Praha 5, Kovářova 1166/3A, zastoupeného JUDr. Jiřím Svobodou, advokátem se sídlem Praha 3, Na Jarově 2425/4, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 9. 2011, čj. 22 Af 86/2011 - 106, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2011, čj. 1 Afs 20/2011 - 74, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označených rozsudků, vydaných v řízení o zaplacení celního dluhu, ve kterém jako žalobce neuspěl. V ústavní stížnosti vylíčil průběh jednání s celním úřadem v Opavě, Celním ředitelstvím v Ostravě a zrekapituloval průběh jednání před správními soudy. Podle stěžovatele zboží, které dováží, náleží do jím deklarované podpoložky kombinované nomenklatury s nulovou sazbou dovozního cla. Proto v celém celním řízení argumentoval postupem celních orgánů Belgie a Nizozemska, na jejichž základě oprávněně očekával, že české celní orgány budou postupovat stejně. Toto legitimní očekávání stěžovatele však nebylo naplněno. Pokud celní předpisy platí jednotně na celním území Společenství, musí být jednotně aplikovány a případná odchylka v aplikační praxi musí být řádně odůvodněna a nesmí obsahovat prvky libovůle. Došlo tak k porušení ústavního principu oprávněné důvěry právního subjektu v právo, jež je integrální součástí atributů právního státu, principu právní jistoty, principu zákazu svévole podle čl. 36 odst. 1 a práva stěžovatele vlastnit majetek, podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zkrácené doměřením dovozního cla.
II.
Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že poté, co věc prošla řízením před celními orgány, řízením u Krajského soudu v Ostravě a řízením o kasační stížnosti Celního ředitelství v Ostravě před Nejvyšším správním soudem, který kasační stížnosti vyhověl, Krajský soud v Ostravě, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, rozhodl rozsudkem ze dne 22. 9. 2011, čj. 22 Af 86/2011 - 106, tak, že návrh stěžovatele na přerušení řízení zamítl, stejně jako spojené čtyři žaloby stěžovatele a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. K návrhu na přerušení řízení, v němž stěžovatel argumentoval závaznými informacemi o sazebním zařazení z 26. 9. 2008 a 16. 1. 2009, které stěžovatel napadl u Městského soudu v Praze žalobami a věci dosud nebyly skončeny, krajský soud konstatoval, že dovozy posuzované v této věci se uskutečnily a celní prohlášení byla podána dne 19. 6. 2008, 15. 7. 2008, 11. 8. 2008 a 19. 9. 2008, tedy vesměs před vydáním uvedených závazných informací. Podle čl. 12 odst. 2, věty druhé nařízení Rady EHS č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex, závazná informace o sazebním zařazení zboží nebo o původu zboží je závazná pro celní orgány pouze pro zboží, u něhož byly splněny celní formality po dni vydání této závazné informace.
Vzhledem k tomu, že veškeré posuzované dovozy byly uskutečněny a celní prohlášení podána před vydáním stěžovatelem odkazovaných závazných informací, jsou tyto závazné informace pro posouzení této věci nezávazné a tím zcela irelevantní. Navíc žaloby ve věcech vedených u Městského soudu v Praze jsou vystavěny na zcela totožných bodech jako žaloby v nyní posuzované věci. Krajský soud proto neshledal žádný z důvodů předvídaných v §48 odst. 1, 2 SŘS pro přerušení řízení, neboť řízení týkající se odkazovaných závazných informací nemohou mít na rozhodnutí o předmětné věci žádný vliv. Krajský soud poté zopakoval všechna skutková zjištění z předchozího řízení a uvedl na jejich základě právní závěry, které místy doslovně převzal z rozsudku Nejvyššího správního soudu s tím, že byl při rozhodování vázán jeho právním názorem. V detailech nemá význam se zabývat podrobnostmi z obsáhlého odůvodnění jak rozsudku Nejvyššího správního soudu, tak i rozsudku Krajského soudu v Ostravě a stačí na ně odkázat.
III.
Jak výše uvedeno, rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2011, čj. 1 Afs 20/2011 - 74, byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 10. 2010, čj. 22 Ca 277/2009 - 38, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Nejedná se tedy o konečné rozhodnutí ve věci, což činí ústavní stížnost nepřípustnou v té části, kterou je navrhováno zrušení tohoto rozsudku Nejvyššího správního soudu, což je důvodem k jejímu odmítnutí podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Ve zbývající části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s právním posouzením věci celními orgány, obecnými soudy, a zejména Nejvyšším správním soudem. Nesouhlasí s jeho právními závěry, prosazuje svůj vlastní právní názor a na základě toho pak konstruuje porušení svých základních práv, jak shora uvedeno.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, pokud současně shledá porušení základního práva či svobody.
V předmětné věci proto Ústavní soud zkoumal, zda výklad právních norem, podaný v řízení před správními soudy, není interpretačním excesem, způsobilým zasáhnout do základních práv stěžovatele jako účastníka řízení. S ohledem na zásady vyjádřené v článku 2 odst. 3 a článku 4 Ústavy, Ústavní soud zejména zkoumal, zda ve věci nedošlo k aprobaci nepřijatelné míry uvážení správního orgánu, pokud jde o záruky spravedlivého procesu podle článku 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud zejména posuzoval, zda napadené rozhodnutí nemá překvapivý ráz, odporující požadavkům předvídatelnosti soudního rozhodování. Dospěl k závěru, že na uvedené otázky je třeba odpovědět negativně. Správní soudy se náležitě vypořádaly se všemi argumenty stěžovatele a jejich postupu nelze, z hlediska ústavněprávního, nic vytknout. Ústavní soud v přezkoumávané věci nezjistil nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny. Zejména Nejvyšší správní soud podal zevrubný a výstižný výklad právních předpisů, zejména celních, a to jak vnitrostátních, tak i evropských, podrobně se zabýval podřazením předmětného zboží do podpoložek kombinované nomenklatury podle aktuálně platných celních předpisů. Své závěrečné stanovisko podpořil i konkrétní judikaturou Evropského soudního dvora. Tím dal krajskému soudu zřetelný návod, jak dál postupovat.
Zásady spravedlivého procesu vyjádřené v Listině základních práv a svobod zajišťují, v souladu s obecnými procesními předpisy, že v řízení před obecnými soudy bude zejména zaručeno, že věc účastníka soudního procesu bude projednána veřejně a v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem provedeným důkazům. Tyto záruky nebyly v projednávané věci nijak porušeny. V návaznosti na to nebylo porušeno ani právo stěžovatele vlastnit majetek. Pokud správní soudy rozhodly způsobem, s nímž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že ústavní stížnost, pokud směrovala proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2011, čj. 1 Afs 20/2011 - 74, je nepřípustná (viz shora). Ve zbytku jsou splněny podmínky pro její odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2012
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu