ECLI:CZ:US:2012:1.US.3550.11.1
sp. zn. I. ÚS 3550/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Gűttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Misan, s. r. o., se sídlem Ke Vrutici 1795, Lysá nad Labem, zastoupené Mgr. Ing. Markem Luhanem, advokátem se sídlem v Lysé nad Labem 8, Masarykova 1250/50, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 9. 2011, č. j. KSPL 27 INS 701/2010-B-41, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 11. 2011, která splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených listin vyplývají následující skutečnosti. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 9. 2011, č. j. KSPL 27 INS 701/2010-B-41, byl zamítnut návrh stěžovatelky, aby soud uložil insolvenčnímu správci vydat jí jako zajištěnému věřiteli výtěžek zpeněžení předmětu zajištění ve výši 843.696,60 Kč. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že insolvenční správce její pohledávku zcela uznal co do pořadí (zajištění), a její pohledávka byla tedy zjištěna jako zajištěná na příslušných nemovitostech úpadce. Pokud tedy insolvenční správce i soud se stěžovatelkou jednali jako se zajištěným věřitelem a teprve po zpeněžení posledního předmětu zajištění vznesl insolvenční správce výhrady k zajištění a současně stěžovatelku jako jednoho ze zajištěných věřitelů pominul a insolvenční soud takový jeho postup následně aproboval napadeným usnesením, jde ze strany insolvenčního správce i insolvenčního soudu o svévolné odpírání zjevného práva stěžovatelky na uspokojení z výtěžku zpeněžení předmětu zajištění. Stěžovatelka je proto přesvědčena, že napadeným usnesením insolvenčního soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces garantované Listinou, a to porušením práva domáhat se stanoveným postupem práv u soudu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny, a dále právo na rovnost účastníků zakotvené v článku 37 odst. 3 Listiny.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu věci dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť již z obsahu ústavní stížnosti a spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 27 INS 701/2010 přístupného na https://isir.justice.cz/isir/common/index.do je zřejmé, že k stěžovatelkou tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Krajského soudu v Plzni nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti, vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
V dané věci stěžovatelka staví ústavní stížnost na skutečnosti, respektive na svém přesvědčení, že pokud její pohledávka byla insolvenčním správcem uznána jako zajištěná v plném rozsahu, nemůže insolvenční správce později stěžovatelku jako jednoho ze zajištěných věřitelů pominout, aniž by postupoval způsobem, který zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "insolvenční zákon") předpokládá, tedy popředím pohledávky co do pořadí.
S tímto závěrem stěžovatelky se Ústavní soud neztotožňuje. Podle §248 odst. 1 insolvenčního zákona dlužníkovi věřitelé mohou po prohlášení konkursu svá práva uplatnit jen způsobem a za podmínek stanovených tímto zákonem; to platí i pro ty věřitele, kteří se nestali účastníky insolvenčního řízení. Jak přitom stanoví §248 odst. 2 insolvenčního zákona, nejde-li o zajištění poskytnuté podle §41, stávají se neúčinnými práva na uspokojení ze zajištění, která se týkají majetkové podstaty a která dlužníkovi věřitelé získali poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení; to platí i pro zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech.
Z výše uvedených zákonných ustanovení tedy vyplývá, že vznik práv na uspokojení ze zajištění, která se týkají majetkové podstaty a která dlužníkovi věřitelé získali poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, se stávají neúčinnými. Výjimkou z tohoto pravidla je, že insolvenční správce, dle ustanovení §41, může platně, za účelem udržení provozu podniku, který je součástí majetkové podstaty, uzavřít smlouvu o úvěru a smlouvu obdobnou, jakož i smlouvy na dodávky energií a surovin, přičemž takto uzavřené smlouvy je oprávněn za účelem jejich splnění zajistit některým z běžně užívaných způsobů zajištění, tedy např. i zástavou zřízenou na majetek sepsaný v majetkové podstatě. Skutečnost, že za výše popsaných podmínek se stávají neúčinnými práva na uspokojení ze zajištění znamená, že tato práva, která vznikla jako některá z možností pro zajištěného věřitele dle ustanovení §2 písm. g), jsou sice platná, avšak s ohledem na absenci účinnosti vůči konkursnímu řízení není možno uvedená práva vykonat. Práva na uspokojení ze zajištění by se stala vykonatelnými pouze v případě, pokud by z nějakého důvodu bylo zrušeno konkursní řízení, za situace, kdy by nedošlo ke zpeněžení předmětu zajištění a tím i k zániku zajišťovacích práv na předmětu váznoucích.
Shora uvedené skutečnosti byly stěžovatelce sděleny v odůvodnění napadeného usnesení, stěžovatelka s těmito závěry však v ústavní stížnosti nijak nepolemizovala, a neuvedla ani (mimo formální odkaz na porušení práva na spravedlivý proces a porušení zásady rovnosti účastníků řízení), jakým způsobem zasáhlo napadené rozhodnutí v tomto smyslu do jejích ústavně zaručených práv a svobod. Právu stěžovatelky na uspokojení z výtěžku zpeněžení předmětu zajištění přitom bez dalšího ústavněprávní ochranu poskytnout nelze. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že není vázán ústavně právní argumentací obsaženou v odůvodnění ústavní stížnosti, to však nezbavuje stěžovatele povinnosti tvrdit a argumenty podporovat své námitky protiústavnosti aktů veřejné moci, jejichž zrušení se domáhá [§34 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) a §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti není ovládáno zásadou revizní, která by z úřední povinnosti zavazovala Ústavní soud k aktivnímu vyhledávání všech relevantních skutkových okolností, na jejichž základě by bylo možno učinit závěr o porušení základních práv a svobod. Stěžovatelé musí protiústavní zásah alespoň obsahově tvrdit a toto tvrzení opřít o přesvědčivé argumenty s prima facie ústavněprávní relevancí.
Krajský soud v Plzni v odůvodnění svého rozhodnutí stěžovatelce vyložil, že v dané věci nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení (§109 odst. 4 insolvenčního zákona) dne 27. 1. 2010, tedy před podáním návrhu stěžovatelky na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva (dne 1. 2. 2010). Prohlášením konkursu zveřejněném usnesením ze den 12. 3. 2010 se přitom právo stěžovatelky na uspokojení z tohoto zajištění stalo dle §248 odst. 2 insolvenčního zákona neúčinným. K vydání výtěžku zpeněžení předmětu zajištění ve výši 843.696,60 Kč stěžovatelce tak nemůže dojít, i když její pohledávka byla při přezkumném jednání zjištěna jako zajištěná.
Takto řádně odůvodněný závěr Krajského soudu v Plzni je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadeného rozhodnutí a příslušného soudního spisu dospěl k závěru, že výklad a aplikace příslušných ustanovení insolvenčního zákona byly provedeny Krajským soudem v Plzni ústavně konformním způsobem. Skutečnost, že stěžovatelka se závěrem Krajského soudu v Plzni nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Pokud jde o tvrzení stěžovatelky, že její původní návrh na zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech byl Krajskému soudu v Plzni doručen již dne13. 11. 2009, v tomto směru nelze než uvést, že nic nebrání stěžovatelce, pokud se domnívá, že jí byla způsobena postupem Krajského soudu v Plzni škoda, obrátit se na příslušný soud s nárokem na náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2012
Vojen Gűttler
předseda senátu