ECLI:CZ:US:2012:1.US.356.12.1
sp. zn. I. ÚS 356/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného Mgr. Lucií Benešovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Palackého 15/715, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2011, čj. 30 Co 566/2011 - 108, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, jímž mu krajský soud uložil povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení před soudem prvního stupně 63.240,- Kč a nahradit jí náklady odvolacího řízení ve výši 24.720,- Kč, tedy celkem 87.960,- Kč. V ústavní stížnosti uvedl, že dne 4. 11. 2011 bylo jeho právní zástupkyni doručeno usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2011, čj. 30 Co 566/2011 - 108, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Rakovníku o zastavení řízení, ze dne 27. 10. 2011, čj. 9 C 74/2009 - 100, a jímž bylo stěžovateli uloženo zaplatit na nákladech řízení celkovou částku 87.960,- Kč. V ústavní stížnosti vylíčil průběh řízení před obecnými soudy, kterým vytýká, že Okresní soud v Rakovníku jej dotlačil ke zpětvzetí žaloby a Krajský soud v Praze rozhodl o nákladech řízení v rozporu s ustanovením §146 odst. 2 OSŘ.
Z obsahu spisu sp. zn. 9 C 74/2009 Okresního soudu v Rakovníku bylo zjištěno, že v řízení o vydání bezdůvodného obohacení, zahájeném žalobou stěžovatele a druhým žalobcem P. C., vzali oba žalovaní žalobu zpět podáním ze dne 5. 10. 2011. Usnesením ze dne 27. 10. 2011, čj. 9 C 74/2009 - 100, okresní soud řízení zastavil a žádné ze stran sporu nepřiznal náhradu nákladů řízení. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze, usnesením ze dne 19. 12. 2011, čj. 30 Co 566/2011 - 108, usnesení okresního soudu ve výroku o zastavení řízení potvrdil a změnil jeho výrok o náhradě nákladů řízení tak, že uložil stěžovateli i druhému žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím v celkové výši 87.960,- Kč. V odůvodnění tohoto usnesení odvolací soud konstatoval, že podle ustálené judikatury úprava rozhodování o náhradě nákladů řízení v případě jeho zastavení neumožňuje soudu rozhodnout automaticky tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Naopak je povinností soudu zabývat se nejprve otázkou, zda a který z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Zavinění je třeba posuzovat výlučně z procesního z hlediska. Tam, kde zastavení řízení bylo účastníkem zaviněno, soud přizná ostatním účastníkům náhradu nákladů řízení, které účelně vynaložili na uplatňování nebo bránění svého práva. Jestliže nárok na náhradu nákladů řízení je třeba posuzovat z hlediska procesního, jde o to, zda se žalobce domohl uplatněného nároku či nikoliv. Přitom není významné, zda žalovaný uspokojil žalobce, ačkoliv k tomu neměl právní povinnost.
Podle závěru odvolacího soudu je v dané věci nutno aplikovat §146 odst. 2 OSŘ, tedy že výlučné procesní zavinění, pro které bylo řízení zastaveno, lze hledat na straně obou žalobců. Nebyla to tedy žalovaná, pro jejíž chování by žalobci vzali žalobu zpět. Bylo věcí procesní neopatrnosti žalobců, pokud nevyčkali výsledku dovolacího řízení v řízení o určení vlastnictví, vedeného u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 9 C 92/2006, a ještě před rozhodnutím Nejvyššího soudu vzali žalobu zpět.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s právním závěrem Krajského soudu v Praze, přičemž prosazuje svůj vlastní názor, který považuje za správný. Vytýká krajskému soudu nesprávný, resp. nezákonný postup při rozhodování, avšak v ústavní stížnosti vůbec neuvádí, které jeho základní právo nebo svoboda měly být rozhodnutím krajského soudu porušeny.
Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně uvedl, že při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a ke zrušení výroku o náhradě nákladů řízení přistupuje pouze výjimečně. Je totiž výlučně v pravomoci obecných soudů rozhodnout o přiznání náhrady nákladů řízení a jejich výši. Ústavní soud do rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení může zasáhnout pouze v případech, kdy by došlo rozhodnutím obecného soudu k procesnímu excesu, majícímu charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.
I když se může rozhodnutí o náhradě nákladů řízení citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity porušení základních práv a svobod. Procesní povaha rozhodnutí o nákladech řízení způsobuje, že zde není přímý vztah k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny ústavním pořádkem ČR (viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 10/98, III. ÚS 255/05). Připuštění výjimky z výše uvedeného přístupu znamená, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Protože se jedná o zpochybnění výkladu a aplikace práva, je třeba respektovat zásadu, že o protiústavnost rozhodnutí jde v případě zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu procesně právních ustanovení, což představuje nepředvídatelnou interpretační libovůli. Výše uvedené vady tedy musí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní povahy problému. Ve zvýšené míře se zde tedy uplatní zásada, že pouhá nesprávnost není hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Na základě výše uvedených argumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že v předmětné věci odvolací soud, při rozhodování o náhradě nákladů řízení, postupoval na základě uvážení všech okolností daného případu. Nijak nevybočil ze standardního výkladu a aplikace ustanovení občanského soudního řádu a své rozhodnutí o náhradě nákladů řízení dostatečně odůvodnil. V podrobnostech stačí odkázat na odůvodnění jeho usnesení. Ústavní soud tak neshledal nic, co by napadené rozhodnutí odvolacího soudu posouvalo do ústavněprávní roviny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2012
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu