ECLI:CZ:US:2012:1.US.3581.12.1
sp. zn. I. ÚS 3581/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele M. F., zastoupeného Mgr. Davidem Purmenským, advokátem se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, 28. října 3117/61, proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 9. 8. 2012, č. j. 112 Ec 473/2011-61, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud z předložených dokladů zjistil následující.
Napadeným rozsudkem rozhodl Okresní soud v Opavě, že žalovaný (v řízení o ústavní stížnosti stěžovatel) je povinen zaplatit žalobci částku 6.576 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 231 Kč do tři dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Dále rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení v částce 12.180 Kč k rukám zástupce žalobce, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).
V odůvodnění napadeného rozsudku uvedl okresní soud především následující: "S ohledem na výsledky provedeného dokazování a uvedenou právní úpravu soud žalobě v plném rozsahu vyhověl. Vzal přitom za prokázáno, že mezi žalobcem jako pojistitelem a žalovaným jako pojistníkem byla sjednána označená pojistná smlouva obsahující zákonem předepsané náležitosti. Pojistný vztah trval v době od 1. 6. 2009 do 2. 9. 2010, kdy pojištění zaniklo v důsledku marného uplynutí lhůty k zaplacení dlužného pojistného. Za dobu trvání pojistné smlouvy svědčí žalobci právo na pojistné, které v souladu s obsahem smlouvy účastníků činí celkem žalovanou částku 6.576,- Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný na tento dluh nezaplatil žalobci žádnou částku, vyhověl soud žalobě v celém rozsahu, a to i pokud jde o úrok z prodlení, neboť žalovaný je v prodlení s plněním peněžitého dluhu vůči žalobě, a požadovaná výše úroku z prodlení je v souladu s nařízením vlády č. l42/1994Sb v platném znění. Počátek prodlení je odvozen od výzvy k zaplacení dlužného pojistného a úroky z prodlení žalobce svým návrhem omezil pouze na období do dne sepisu žaloby. K námitkám žalovaného lze uvést, že uplatněný nárok není v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaný se domáhá dlužného pojistného v nižší částce než činí nezaplacené pojistné za dobu do zániku pojištění, tedy za dobu, kdy byla žalovanému poskytována pojistná ochrana; nárok vychází z ujednání ve smlouvě a v pojistných podmínkách dále že pokud žalovaný nebyl schopen platit sjednané pojistné, měl možnost postupovat zákonem předpokládaným způsobem, tj. vypovědět pojistnou smlouvu.".
II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje zrušit shora citovaný rozsudek pro porušení svého základního práva na spravedlivý proces (podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Současně navrhl odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.
V konkrétnostech stěžovatel namítá zejména následující.
Okresní soud v Opavě - mj. z listiny Výpočet kapitálové hodnoty smlouvy ze dne 4. 3. 2011 - zjistil bez dalšího, že k datu ukončení pojistné smlouvy je kapitálová hodnota smlouvy záporná ve výši -6.576 Kč; nevypořádal se však s námitkami stěžovatele, týkajícími se toho, jaká jsou vstupní data pro tento výpočet, kde mají tato vstupní data smluvní oporu a jak se k této hodnotě matematickým postupem dochází. Stěžovatel podotýká, že předmětná listina - Výpočet kapitálové hodnoty smlouvy není veřejnou listinou. Pokud došlo ze strany stěžovatele k rozporování správnosti údajů v ní obsažených pomoci relevantních argumentů a vedlejší účastník nijak neprokazoval, jak k výpočtu došel, kde má tento výpočet oporu a nenavrhl k tomu žádné jiné důkazy (a jím zmiňovaný obchodní plán nepředložil), pak uvedený důkaz nemůže sám obstát. Stěžovatel si je sice vědom, že soud při hodnocení důkazů postupuje dle zásady volného hodnocení důkazů, leč i pak musí své hodnocení řádně odůvodnit; to se v rozhodnutí, které je napadeno touto ústavní stížnosti, nestalo, a soud měl bez dalšího za prokázané, že kapitálová hodnota smlouvy je záporná ve výši -6.576 Kč.
Stěžovatel dále uvedl, že se okresní soud nezabýval pojmem "absolutní výše hodnoty kapitálové hodnoty smlouvy", která byla klíčem ke stanovení případného nároku žalobce vůbec (kladná nebo záporná).
Stěžovatel je rovněž toho názoru, že došlo k nesprávné aplikaci podústavního práva; ustanovení §13 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě sice stanoví, že pojistitel má právo na pojistné za pojistnou dobu, avšak jen nestanoví-li zákon o pojistné smlouvě jinak nebo nebylo-li v pojistné smlouvě jinak dohodnuto. Tu však bylo dohodnuto, že pokud by byla kapitálová hodnota smlouvy kladná, nárok vedlejšímu účastníku po zániku pojištění na pojistné nevzniká. Stěžovatel uvedl, že kapitálovou hodnotu považuje za kladnou ve výši jím uhrazeného pojistného. S tím se však okresní soud nevypořádal.
III.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Stěžovatel tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu v jeho právní sféře nastala. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, jak tomu je právě v nyní souzené věci; stěžovateli byla napadeným rozsudkem uložena povinnost zaplatit žalobci částku 6.576 Kč s příslušenstvím.
Zde se Ústavní soud projevuje s mimořádnou zdrženlivostí. Ve vztahu k nim konstantně uvádí, že úspěšné uplatnění ústavní stížnosti předpokládá splnění rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost (resp. i meritorní projednatelnost) ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální.
Takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů co do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice; v nyní posuzované věci je pak ze zákona vyloučeno i odvolání. V případě bagatelních částek nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který Ústavnímu soudu umožní efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm stěžovatelům, jejichž základní práva byla skutečně porušena. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž se řeší zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv či svobod. Je třeba dodat, že příslušná částka není absolutní a jedinou hranicí pro posouzení mezní hranice elementární opodstatněnosti ústavní stížnosti, tu je třeba vždy individuálně posuzovat v kontextu intenzity zásahu do základních práv stěžovatele, resp. druhu a intenzity pochybení soudu, jehož rozhodnutí je napadeno.
V nyní předložené věci jsou shora uvedené závěry co do bagatelnosti merita sporu plně aplikovatelné. Tvrzené vady napadeného výroku a jeho odůvodnění zjevně nemohou způsobit zásah do základních práv či svobod stěžovatele a předložená problematika proto ústavněprávní rozměr nemá.
Tu Ústavní soud zdůrazňuje, že i kdyby bylo možné stěžovateli přisvědčit ohledně jeho námitek směřujících proti výpočtu kapitálové hodnoty smlouvy ze dne 4. 3. 2011, kam rovněž směřuje podstata argumentace ústavní stížnosti, nelze opomíjet, - jak uvedl okresní soud - že žalobce se mohl po stěžovateli (namísto zaplacení částky odpovídající kapitálové hodnoty smlouvy) úspěšně domáhat zaplacení ještě vyšší částky, odpovídající celému dlužnému pojistnému. To ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti ani nerozporuje.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozhodnutím zjevně porušena nebyla.
IV.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Proto byl odmítnut i návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2012
Vojen Güttler, v. r.
předseda senátu