ECLI:CZ:US:2012:1.US.3585.11.1
sp. zn. I. ÚS 3585/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: SIKK stavební společnost s. r. o., se sídlem Praha 7, Na Maninách 10, zastoupeného Mgr. Alešem Hanákem, advokátem se sídlem Pacov, Hronova 1078, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 11. 2009, čj. 10 C 278/2007 - 60, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. 6. 2010, čj. 10 C 278/2007 - 69, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2010, čj. 12 Co 408/2010 - 76, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2011, čj. 12 Co 408/2010 - 99, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 9. 2011, čj. 11 Cmo 126/2011 - 126, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti, podané k poštovní přepravě dne 30. listopadu 2011, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Dopisem doručeným Ústavnímu soudu dne 22. 12. 2011 sdělil, že dne 21. 12. 2011 podal proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 9. 2011, čj. 11 Cmo 126/2011 - 126, dovolání k Nejvyššímu soudu ČR.
Ústavní soud se nejprve zabývá otázkou, zda je ústavní stížnost přípustná. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., je jedním z důvodů její nepřípustnosti okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost je totiž pojímána jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, snaží se své zásahy do činnosti orgánů veřejné moci snižovat na minimum. Rozhodnutí těchto orgánů přezkoumává pouze za situace, kdy před podáním ústavní stížnosti byly vyčerpány všechny ostatní prostředky k ochraně práva, s nimiž je stěžovatel oprávněn disponovat. Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, ale i dosažení rozhodnutí ve věci. V případě stěžovatele je takovým posledním opravným prostředkem jeho dovolání k Nejvyššímu soudu.
V dané věci tedy došlo k souběhu ústavní stížnosti a dovolání, takže rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje, bude až rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání.
Vzhledem k výše uvedenému je nutno přijmout závěr, že podaný návrh není přípustný. Pokud by Ústavní soud v této fázi ústavní stížnost věcně projednal a rozhodl, znamenalo by to vážný zásah do kompetence Nejvyššího soudu rozhodujícího o dovolání a porušení principu subsidiarity, uplatňovaného v rozhodovací činnosti Ústavního soudu, jehož přezkumná pravomoc (pouze z hledisek ústavnosti), nastupuje teprve až po pravomocně skončeném řízení před obecnými soudy.
Podle §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Z citovaného ustanovení pak vyplývá, že běh zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti, ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, začne běžet teprve dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí.
S ohledem na tyto závěry je podaný návrh nepřípustný, což je důvodem pro jeho odmítnutí soudcem zpravodajem podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2012
František Duchoň
soudce Ústavního soudu