ECLI:CZ:US:2012:1.US.3641.11.1
sp. zn. I. ÚS 3641/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti Ing. V. S., CSc., zast. Mgr. Michalem Kojanem, advokátem, sídlem Pařížská 28, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23.8.2011, č.j. 21 Co 199/2011-193, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl výroky II., III. a IV. v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením o porušení jeho práva na spravedlivý proces a jeho vlastnického práva. V rámci deskripce skutkového stavu uvedl, že podal k nalézacímu soudu žalobu o 129 448,- Kč, protože mu ČR údajně způsobila škodu nečinností v oblasti regulace nájemného z bytů, ve smyslu stanoviska Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS-st. 27/09 nárok překvalifikoval na náhradu za omezení jeho vlastnického práva. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") mu výrokem I. rozsudku ze dne 29.11.2010, č.j. 12 C 51/2007-143, přiznal jistinu ve výši 98 208,- Kč, výrokem II. zamítl žalobu v části 31 240,- Kč, výrokem III. mu přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 43 592,- Kč a výrokem IV. uložil žalované povinnost zaplatit České republice náhradu znalečného ve výši 10 920,- Kč. Proti výroku II. podal stěžovatel odvolání, proti výroku I. se odvolala žalovaná. Odvolací soud rozsudkem ze dne 23.82011, č.j. 21 Co 199/2011-193, napadené výroky ohledně jistiny potvrdil, výrokem II. změnil výrok III. tak, že stěžovateli přiznal na náhradě nákladů pouze 21 796,- Kč, výrokem III. změnil výrok IV. tak, že žalované uložil uhradit částku 8 190,- Kč a jemu částku 2 730,- Kč, a výrokem IV. městský soud nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů odvolacího řízení, přitom nákladové výroky měly odrážet poměr úspěchu ve věci. Stěžovatel ústavní stížností napadá pouze nákladové výroky odvolacího soudu. Připomíná, že nalézací soud aplikoval při rozhodování o nákladech řízení §142 odst. 3 obč. soudního řádu, odvolací soud zaujal názor, že pro aplikaci tohoto ustanovení nebyly dány podmínky, že je to žalobce, který nese odpovědnost za procesní úspěch ve věci a v prvé řadě nastupuje §142 odst. 1 obč. soudního řádu. Stěžovatel namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je hrubě nepřezkoumatelné, že se nevypořádává nejen s okolnostmi celé věci, ale především s obsahem právní normy, konkrétně s §142 odst. 3 obč. soudního řádu, podle něj argumentace odvolacího soudu o prvotní aplikaci §142 odst. 1 obč. soudního řádu postrádá relevantní zdůvodnění, zcela absentuje rozměr konkrétní věci a klade řadu dílčích otázek, na jejich základě navrhuje zrušení výroku II. a III. napadeného rozhodnutí. Výrok IV. rozsudku městského soudu zdůvodněný závěrem, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, protože každý jeden nebyl se svým odvoláním úspěšný, považuje za logicky nesmyslný, nesprávný a neudržitelný, neboť odvolací soud opomenul, že žalovaná svým odvoláním napadla 75% jistiny, stěžovatel pouze 25%, proto jen při rozhodování o nákladech odvolacího řízení mělo být použito ustanovení §142 odst. 1 obč. soudního řádu.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, upravujících základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 11:
1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.
3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
Čl. 36:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
II.
Z předložených rozhodnutí obecných soudů zjistil Ústavní soud následující relevantní skutečnosti:
Stěžovatel se žalobou u obvodního soudu domáhal vůči České republice - Ministerstvu financí zaplacení částky 129 448,- Kč, která měla představovat finanční náhradu za nucené a protiústavní omezení jeho vlastnického práva k domu. Stěžovatel vyčíslil finanční kompenzaci jako rozdíl mezi obvyklým nájemným, jehož hodnotu zjistil za pomoci "zrcadla obvyklého nájemného" Institutu regionálních informací s.r.o. za obdobný byt v obdobné lokalitě v předmětném období, a nájemným, které stěžovatel mohl vybírat a vybíral (tzv. regulovaným nájemným). Svůj žalobní požadavek právně posuzoval nejprve jako nárok na náhradu škody podle zák. č. 82/1998 Sb., po vydání stanoviska Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS-st. 27/09 ho překvalifikoval na nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva vyplývající z čl. 11 odst. 4 Listiny. Po provedeném dokazování obvodní soud konstatoval, že je dán právní základ nároku uplatněného žalobou, přičemž jeho výši určil na základě znaleckého posudku. Z tohoto důvodu žalobě rozsudkem ze dne 29.11.2010, č.j. 12 C 51/2007-143, částečně vyhověl přisouzením částky 98 208,- Kč (výrok I.), v částce 31 240,- Kč ji zamítl (výrok II.) a rozhodl o povinnosti žalované nahradit stěžovateli náklady řízení vycházeje z §142 odst. 3 obč. soudního řádu, tj. s přihlédnutím, že výše plnění závisela zcela na úvaze soudu (výrok III.), a o povinnosti žalované zaplatit České republice znalečné (výrok IV.), a to podle §148 odst. 1 obč. soudního řádu. Prvostupňový rozsudek napadli odvoláním oba účastníci, městský soud přezkoumal tento rozsudek a neshledal v řízení před soudem I. stupně žádné vady, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, proto výrokem I. rozsudku ze dne 23.8.2011 (pozn. na vyhotovení rozsudku tvořícího přílohu ústavní stížnosti je nesprávný rok jeho vydání, a to 2211), č.j. 21 Co 199/2011-193, potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výrocích o věci samé. K odlišnému právnímu závěru dospěl městský soud ohledně nákladových výroků. Vyjádřil názor, že pro aplikaci §142 odst. 3 nebyly v dané věci dány podmínky, přičemž akcentoval prioritu odpovědnosti za procesní úspěch ve věci, tudíž v prvé řadě nastupuje úvaha soudu ve smyslu §142 odst. 1 obč. soudního řádu. Protože stěžovatel byl úspěšný před soudem I. stupně pouze v rozsahu 3/4 uplatněného nároku, změnil výrokem II. výrok o náhradě nákladů řízení stěžovateli tak, že mu přiznal jejich náhradu pouze ve výši 50% jejich celkové výše. Ve stejném poměru rozhodl o povinnostech účastníků zaplatit státu znalečné (výrok III.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že žádnému z účastníků právo na jejich náhradu nepřiznal (výrok IV.), což odůvodnil neúspěchem každého z účastníků v odvolání do výroku o věci samé.
III.
Po seznámení s předloženými rozsudky dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatele namítaného porušení jeho základních práv na soudní ochranu a na rovnost účastníků v řízení. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení stěžovatelova základního práva na spravedlivý proces ani jeho vlastnického práva nebylo zjištěno. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení práva na spravedlivý proces teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové stěžovatelovo právo; stěžovatel se domáhal náhrady škody, resp. náhrady za omezení jeho vlastnického práva, a jeho požadavku bylo z větší části vyhověno. Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelův nesouhlas s rozhodnutím městského soudu o náhradě nákladů řízení. Ohledně rozhodování o nákladech řízení Ústavní soud v minulé době (na základě rekapitulace své judikatury) uzavřel, že "je zásadně výlučnou doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a podle toho také rozhodovaly o nákladech řízení. Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení jednoduchého práva, jehož náprava není úkolem Ústavního soudu, nýbrž by naopak měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti" (srov. nález ve věci sp.zn. III. ÚS 607/04). O takové porušení se v posuzovaném případě nejedná (viz výše formulovaná zjištění). Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu, zabýval se tento soud posouzením předpokladů pro rozhodnutí o nákladech řízení podle §142 odst. 3 obč. soudního řádu, přičemž stěžovatel se podanou ústavní stížností snaží s výsledkem posouzení polemizovat, aniž by jeho názory měly relevantní oporu v právních předpisech, konkrétně v adekvátní aplikaci pravidel zakotvených v §142 obč. soudního řádu, při níž je třeba preferovat zásadu úspěchu ve věci. V tomto směru Ústavní soud odkazuje na dostatečné odůvodnění napadeného rozsudku (str. 6), včetně zdůvodnění posloupnosti zmíněných pravidel (sc. "v prvé řadě"). Právě z této posloupnosti vyplývá, že není třeba vymezovat podmínky pro aplikaci §142 odst. 3 obč. soudního řádu, jak se mylně domnívá stěžovatel (str. 3 ústavní stížnosti).
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2012
Vojen Güttler
předseda senátu