ECLI:CZ:US:2012:1.US.3677.11.1
sp. zn. I. ÚS 3677/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. H. S., zastoupeného JUDr. Jiřím Kratochvílem, advokátem se sídlem Praha 1, Petrská 12, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 9. 2011, čj. 28 Cdo 2356/2011 - 148, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení shora označeného usnesení, vydaného v řízení o určení vlastnictví k nemovitostem, ve kterém jako žalobce neuspěl. Stěžovatel především tvrdí, že zamítnutí jeho žaloby spočívající v argumentu, že neměl naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, stojí na nesprávném právním posouzení věci, neboť obecné soudy své závěry dovozovaly v rozporu s ustálenou judikaturou. Napadené usnesení Nejvyššího soudu považuje za zcela nesrozumitelné, v rozporu s reálným právním stavem předmětné věci. Z těchto důvodů byla porušena jeho základní práva, zaručená v čl. 11 Listiny základních svobod, v čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod, jakož i v čl. 1 Dodatkového protokolu k této Úmluvě.
Z obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 3. 9. 2011, čj. 28 C 149/2008 - 98, zamítl žalobu stěžovatele na určení, že Hlavní město Praha není, ode dne účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., vlastníkem budovy specifikované v rozsudku. Stejným rozsudkem byla zamítnuta i žaloba stěžovatele na určení, že Česká republika je, ode dne účinnosti zmíněného zákona, nepřetržitě výlučným vlastníkem předmětným budov.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil rozsudkem ze dne 20. 1. 2011, čj. 64 Co 488/2010 - 98. Konstatoval, že stěžovatel nemůže mít naléhavý právní zájem na určení požadovaném v tomto soudním řízení, neboť rozhodnutí vydané podle jeho požadavku by nemohlo být podkladem pro zápis jeho vlastnického práva v katastru nemovitostí.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl proto, že v dané věci neshledal, že by odvolací soud řešil právní otázku zásadního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Vyložil, že odvolací soud posoudil projednávanou právní věc v podstatě jen podle §80 písm. c) OSŘ. Vzhledem k zákonné úpravě a právním závěrům z judikatury konstatoval, že nelze dospět k závěru, že by odvolací soud řešil některou právní otázku, která by dosud vůbec nebyla řešena v rozhodování dovolacího soudu nebo právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem ve shodné právní problematice či že by řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem. V dané věci se jednalo o posouzení závěru odvolacího soudu spočívajícího v tom, že stěžovatel nemůže mít naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva, ale nikoli svého, nýbrž dvou právních subjektů, které nebyly účastníky stěžovatelem zmíněné dohody o vydání nemovitostí. Na základě uvedeného dovolací soud neshledal v dovolání stěžovatele zákonné předpoklady jeho přípustnosti podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 OSŘ.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatou je polemika stěžovatele s hodnocením provedených důkazů a s právními závěry obecných soudů, zejména Nejvyššího soudu. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě zopakoval argumenty, které uplatnil již v předchozích stadiích řízení.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody. Ústavní soud tedy není jen další přezkumnou instancí v řízení před obecnými soudy (čl. 83 Ústavy ČR).
Po přezkumu ústavnosti řízení i napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud se pečlivě zabýval argumenty stěžovatele a přesvědčivě se s nimi vypořádal. V odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vyložil, s odkazem na zákonnou úpravu a svou judikaturu, z jakých důvodů neshledal v dovolání stěžovatele otázku zásadního právního významu. Pokud se stěžovatel s tímto právním názorem neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti. Ústavní soud tak neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2012
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu