ECLI:CZ:US:2012:1.US.3712.11.1
sp. zn. I. ÚS 3712/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábřeží 42, Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 31. ledna 2011 sp. zn. 9 C 194/2010 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. října 2011 sp. zn. 26 Co 187/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že došlo k závažnému zásahu do práv stěžovatelky zaručených Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zejména bylo poručeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý soudní proces a zásada rovnosti účastníků podle čl. 90 Ústavy a čl. 37 odst. 3 Listiny a právo nerušeně vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 4 Listiny.
Podle stěžovatelky nalézací soud zamítl žalobu o vydání bezdůvodného obohacení a uložil jí uhradit náklady řízení žalované. Tímto rozsudkem nepřiměřeně zasáhl do vlastnického práva stěžovatelky, když své rozhodnutí založil na závěrech nového znaleckého posudku Ing. B., aniž by se zabýval důvody, které znalce vedly ke stanovení výše ceny pozemku. Nalézací soud nepřihlédl k nároku stěžovatelky i přesto, že žalobní nárok podložila znaleckým posudkem Ing. F., který určil cenu pozemků v místě a čase obvyklou. Stěžovatelka nesouhlasí se závěry znalce Ing. B. a pokládá je za věcně nesprávné a zpochybnila jeho odbornou způsobilost. Znalec přihlédl k tomu, že žalovaná jako vlastník stavby užívá jen část pozemku, přestože se jedná o pozemek tvořící funkční celek spolu s ostatními pozemky stěžovatelky a cena obvyklá je podstatně snížena tím, že na pozemku stojí cizí stavba atd. Stěžovatelce nepřiznal kompenzaci za omezení vlastnického práva a je nespravedlivé, že tato vada nejde k tíži vlastníka stavby, ale stěžovatelky. Závěry znalce považuje stěžovatelka za nesprávné, proto svoje námitky zopakovala v odvolání. Odvolací soud odvolání stěžovatelky při prvním jednání zamítl, rozsudek soudu nalézacího potvrdil, aniž by napravil jeho pochybení a uložil stěžovatelce nahradit žalované náklady odvolacího řízení.
Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud nálezem napadená rozhodnutí zrušil pro porušení ústavně zaručených práv a svobod.
II.
Ústavní soud nejprve ověřil formální náležitosti ústavní stížnosti a podmínky její přípustnosti dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 2, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu]. Zvláštní pozornost přitom věnoval otázce aktivní legitimace stěžovatelky.
Podle ustálené judikatury Ústavního soud jsou stát a od něj odvozené subjekty považovány za osoby oprávněné k podání ústavní stížnosti tehdy, zaujímají-li v určitém případě postavení obdobné jednotlivci, tedy jsou-li jakožto právnické osoby stranou soukromoprávního sporu (srov. inter alia usnesení sp. zn. III. ÚS 651/05, Sb. n. a u., sv. 39, č. 25, či nález sp. zn. III. ÚS 80/96, Sb. n. a u. sv. 5, č. 62). Vzhledem k postavení stěžovatelky v předchozích řízeních před obecnými soudy dospěl Ústavní soud v projednávané věci k závěru, že stěžovatelka je aktivně legitimována k podání ústavní stížnosti.
Poté Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
III.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody. Ústavní soud proto posoudil, zda obecné soudy v řízení svévolně neaplikovaly právní normy bez rozumného odůvodnění či propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem, resp. zda právní závěry učiněné obecnými soudy nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Posledně uvedené vystupuje do popředí, jestliže se námitky stěžovatelky - hodnocené v ústavněprávní rovině - nemohou spojovat s ničím jiným, než s kritikou, že se jí nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny), což stěžovatelka činí především tvrzením, že soudní znalec stanovil výši nájemného jinak, než sama v soudním řízení požadovala. Stěžovatelka tvrdila, že tímto došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených práv.
Zde - ve smyslu výše řečeného - platí, že ústavněprávní kontext se nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (§157 odst. 2 o. s. ř.).
Podstatou řízení před obecnými soudy bylo posouzení toho, zda žalovaná (Obec Bukovno) je povinna vydat bezdůvodné obohacení ve výši 26 796,93 Kč s přísl., když bez právního důvodu užívala pozemky stěžovatelky a za toto užívání ničeho nezaplatila.
Stěžovatelka je vlastníkem blíže specifikovaných pozemků, na kterých je postavena stavba žalované. Žalovaná neuzavřela se stěžovatelkou nabízenou nájemní smlouvu a užívala pozemky bez právního důvodu. Za jejich užívání žalovaná zaplatila 60 726,-Kč dne 14. ledna 2010 (období od 1. srpna 2007 do 31. července 2009). Výše nájemného byla stěžovatelkou stanovena dle znaleckého posudku ve výši obvyklé v místě a čase na 49,- Kč za m2 a za 1 rok (vyhotoven mimo soudní řízení). Dále byly stěžovatelkou předloženy obdobné smlouvy o nájmu nemovitostí k prokázání oprávněnosti požadovaného nájemného. V soudním řízení před soudem prvního stupně, byla stanovena výše nájemného soudním znalcem Ing. B. ve výši 31,50 Kč za m2 a za 1 rok. Znalec určil, že se jedná o pozemky tvořící funkční celek, který není celý využíván pro přímý chod provozovny (z 1/3), a stanovil výměru užívaných pozemků 465 m2.
Klíčovou otázkou v této souvislosti bylo posouzení, zda se žalovaná bezdůvodně obohatila na úkor stěžovatelky dle ustanovení §451 a násled. obč. zák. Nalézací soud konstatoval, že se žalovaná bezdůvodně obohatila, když bez právního důvodu užívala pozemky stěžovatelky v uvedeném období a za toto užívání ničeho nezaplatila.
Přijala-li stěžovatelka od žalované plnění na bezdůvodné obohacení, aniž k bezdůvodnému obohacení došlo v celém rozsahu tohoto plnění, je povinna část, která byla plněna bez právního důvodu, vrátit dle §451 a násled. obč. zák.
Jako důvodný zhodnotil nalézací soud nárok stěžovatelky na zaplacení úroku z prodlení částky 39,93 Kč podle §517 obč. zák. Žalovaná byla v prodlení s placením nájemného (částku 60 726,-Kč splatnou 11. ledna 2010 uhradila 14. ledna 2010). Nalézací soud shledal důvodnou námitku započtení, kterou vznesla žalovaná, neboť stěžovatelka se obohatila na úkor žalované.
Odvolací soud potvrdil jako věcně správný rozsudek nalézacího soudu. Konstatoval, že nárok stěžovatelky na zaplacení úroku z prodlení je důvodný a dále konstatoval, že stěžovatelce náleží za užívání pozemků stěžovatelky bez právního důvodu (ve výměře 465 m2), částka 12 210,- Kč (ve zbývající části tj. 14 547,-Kč nebyla žaloba důvodná). Odvolací soud se v odůvodnění rozhodnutí vypořádal se zásadní námitkou stěžovatelky, která zpochybnila závěry uvedené ve znaleckém posudku a odbornou způsobilost znalce Ing. B. Odvolací soud konstatoval, že znalec zcela přesvědčivě vysvětlil, jak postupoval při stanovení ceny obvyklé pozemků a z ní vycházející ceny nájemného, jaké podklady měl k dispozici, jakými úvahami se řídil, z jakého důvodu dospěl k ceně nájemného předmětných pozemků. Znalec v předmětném řízení stanovoval nájemné jako ekvivalent bezdůvodného obohacení za dřívější užívání pozemků a stanovil, jak velkou část pozemků žalovaná skutečně užívala.
S přihlédnutím k tomu, že rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu je plně v souladu se zákonem, kdy se odvolací soud řádným a ústavně konformním způsobem vypořádal s tvrzeními stěžovatelky (§157, §169 o. s. ř.), tak ani pod aspekty ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nelze napadeným rozhodnutím nic vytknout.
Je totiž zjevné, že evidentně nejsou svévolné a nepostrádají racionální základnu; nelze tudíž dovodit ani výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, stejně jako absenci logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu, jde-li o námitku z nedostatku tzv. spravedlivého procesu, kterou stěžovatelka vznesla. Obecné soudy, a zejména soud odvolací, uplatněné právní názory v úplnosti a věcně přiléhavě odůvodnily, a jelikož, jak bylo řečeno, kategorie pouhé správnosti není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, je namístě závěr, že jeho roviny dosaženo nebylo.
Pro vyložené byla proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2012
Vojen Güttler
předseda senátu