ECLI:CZ:US:2012:1.US.3716.11.1
sp. zn. I. ÚS 3716/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. Č., zastoupené JUDr. Pavlem Kačírkem, advokátem se sídlem Praha 8, Zenklova 230/66, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2011, čj. 9 Afs 30/2011 - 87, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedeného rozhodnutí, jímž mělo být zasaženo do jejího práva na soudní ochranu, zajištěnou v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a ústavního principu právního státu vyplývajícího z čl. 1 odst. 1 Ústavy.
Stěžovatelka tvrdí, že Nejvyšší správní soud nevyhodnotil správně její námitku o nezákonnosti daňové kontroly z důvodu absence jejího řádného ukončení podle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o správě daní a poplatků"), nevyjádřil se k nezákonnému postupu správce daně, který nereagoval na její vyjádření ke kontrolní zprávě a daňovou kontrolu ukončil "kontumačně" sdělením, že je bere na vědomí, což však zákon o správě daní a poplatků nezná.
Nejvyšší správní soud se nedostatečně zabýval hodnocením obsahu svědeckých výpovědí L. T. G., V. V. H. a M. M. Rovněž se nevypořádal s její námitkou o porušení práv zakotvených v §16 odst. 4 písm. f) zákona o správě daní a poplatků. K tomu, aby je mohla využít, musela by mít možnost prostudovat obsah kontrolní zprávy v její definitivní verzi, v rozsahu umožňujícím vyjádřit se k výsledku kontroly, způsobu jeho zjištění a navrhnout jeho doplnění.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2011, čj. 9 Afs 30/2011 - 87, byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2011, čj. 10 Ca 118/2008 - 54, jímž zamítl její žalobu proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 14. 4. 2008, čj. FŘ 938/08-1100-202370. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto její odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 9 ze dne 30. 8. 2006, čj. 234294/06/009915/6226, kterým jí dodatečně vyměřil daň ve výši 112.788,- Kč za zdaňovací období roku 2003.
III.
Ústavní soud úvodem předesílá, že je, podle čl. 83 Ústavy, soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Není tedy běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a nepřísluší mu ochrana "běžné" zákonnosti. Proto neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy, zejména právo na spravedlivý proces.
Po prostudování spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jejím prostřednictvím stěžovatelka pouze pokračuje v polemice s jednotlivými závěry obecných soudů a daňových orgánů v otázce, zda a k jakému datu došlo, v jejím případě, k řádnému ukončení daňové kontroly a zda měla možnost uplatnit svá práva zakotvená v §16 odst. 4 písm. f) zákona o správě daní a poplatků. V rámci řízení u Ústavního soudu se přitom domáhá jejich opětovného přehodnocení tak, jako by byl další běžnou přezkumnou instancí v systému správního soudnictví.
Ústavní soud se tedy zaměřil na zjištění, zda v rámci soustavy správních orgánů a obecných soudů došlo k zásahu do jejího základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny a do ústavního principu právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy. Skutečnosti tomu nasvědčující ve zkoumaném řízení neshledal. Stěžovatelka uplatnila zcela totožné námitky jako ve svém odvolání a kasační stížnosti. Její manžel R. Č., který je spolupracující osobou při podnikatelské činnosti stěžovatelky (podrobené předmětné daňové kontrole), pak tytéž námitky (prostřednictvím stejného právního zástupce) vtělil do své ústavní stížnosti, jež byla usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2011, sp. zn. I. ÚS 2696/11, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Podstata obou ústavních stížností spočívá v kritice hodnocení jednotlivých důkazů a chybí v nich jakákoliv ústavněprávní argumentace odůvodňující závěr, že obecné soudy překročily meze spravedlivého procesu.
V této souvislosti považuje Ústavní soud za nutné zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, obsažená v §132 OSŘ. Jestliže obecné soudy toto ustanovení respektují, nespadá do pravomoci Ústavního soudu hodnotit hodnocení důkazů jimi provedené, a to ani tehdy, kdyby se s ním sám neztotožňoval. Hodnocení důkazů a závěry z něj vyplývající jsou věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu.
Uvedené plně dopadá na otázku data řádného ukončení daňové kontroly a hodnocení obsahu svědeckých výpovědí svědků L. T. G., V. V. H. a M. M. Nejvyšší správní soud se touto otázkou dostatečně zabýval. Podrobně rozebral jednotlivé stěžovatelčiny námitky a další argumenty namítané v jejích postupných vyjádřeních k postupu správce daně. Její kasační stížnost zamítl, v podrobnostech lze jen odkázat na odůvodnění jeho rozsudku.
Namítá-li stěžovatelka porušení svého základního práva na soudní ochranu, je nutno podotknout, že k zásahu do tohoto práva by došlo teprve tehdy, jestliže by jí bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), eventuálně by jí bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však v její věci nenastala. Nezbývá než dodat, že samotný nesouhlas se závěry obecných soudů není způsobilý založit důvodnost ústavní stížnosti. Právo na soudní ochranu nelze totiž chápat jako právo na úspěch v řízení.
Ústavní soud proto uzavírá, že shora označený rozsudek Nejvyššího správního soudu je logickým, přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněn. Vzhledem k tomu, že zmíněný soud se v jeho rámci přesvědčivě a důkladně vypořádal s argumentací nepřekračující rámec podústavního práva, kterou stěžovatelka v ústavní stížnosti znovu zopakovala, odkazuje Ústavní soud na odůvodnění jeho rozsudku, aniž by považoval za nutné úvahy v něm vyslovené opětovně rozvádět, či dokonce opakovat. Jeho závěry jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a jsou plně v souladu s principy spravedlnosti.
Na základě shora uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo než její ústavní stížnost odmítnout, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2012
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu