ECLI:CZ:US:2012:1.US.3729.11.1
sp. zn. I. ÚS 3729/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: TRIADA, spol. s r. o., se sídlem Praha 9, U svobodárny 12, zastoupeného Mgr. Liborem Neradem, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 22, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2009, čj. 35 Co 402/2009 - 80, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze, vydaného v řízení o náhradu nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. Stěžovatel je přesvědčen, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
V ústavní stížnosti zrekapituloval průběh řízení před obecnými soudy s tvrzením, že bylo porušeno jeho právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. Uvedl, že v rovině jednoduchého práva je nutno vycházet z ustanovení čl. II. zákona č. 160/2006 Sb., v němž se stanoví, že odpovědnost podle tohoto zákona za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 a §22 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., se vztahuje také na nemajetkovou újmu vzniklou přede dnem 27. 4. 2006, pokud nebyl nárok na náhradu této újmy promlčen. Citované ustanovení však neřeší, jakou právní úpravou se promlčení takovýchto nároků řídí. V jeho případě nebyla právní úprava promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy, způsobené průtahy v řízení, účinná ani po část údajné promlčecí doby, dosah účinků pravé retroaktivity by měl být navíc z povahy věci omezen a chápán restriktivně. Vztahovat tyto účinky i na období předcházející o více než 7 let účinnosti příslušného zákona již těmto požadavkům jednoznačně neodpovídá. Pokud by nebylo možno přiznat náhradu této nemajetkové újmy postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění účinném od 27. 4. 2006, nezanikla tím, podle stěžovatele, možnost domáhat se tohoto nároku v rámci žaloby na ochranu osobnosti. Městský soud měl proto stěžovatele o této skutečnosti poučit a věc v rozsahu, v němž není možno rozhodovat podle zákona č. 82/1998 Sb., vyloučit k samostatnému projednání.
Stěžovatel dále namítl porušení svého práva na řádné projednání věci, protože rozhodnutí odvolacího soudu je ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně překvapivé. Stěžovatel neměl možnost, v průběhu odvolacího řízení, na změnu právního náhledu na danou věc reagovat, neboť se o ní dozvěděl až z napadeného rozhodnutí. Právo stěžovatele na spravedlivý proces bylo porušeno i neprovedením navrhovaných důkazů městským soudem i tím, že Nejvyšší soud nevyhověl jím podanému dovolání.
Z připojených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2009, čj. 35 Co 402/2009 - 80, byl, k odvolání žalované České republiky, změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 12. 2008, čj. 17 C 52/2007 - 50, tak, že žaloba stěžovatele byla částečně zamítnuta. Co do částky 61.500,- Kč a výroku o nákladech řízení byl zmíněný rozsudek zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Jednalo se o řízení o návrhu stěžovatele na přiznání nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., způsobené průtahy v soudním řízení, konaném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 24 Cm 616/93 a sp. zn. 19 Cm 2468/98. Obvodní soud žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli 131.500,- Kč a nahradit mu náklady řízení. Nárok stěžovatele posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb., zabýval se námitkou promlčení, vznesenou žalovanou, a dospěl k závěru, že s ohledem na znění přechodných ustanovení není nárok promlčen.
Odvolací soud posoudil věc podle §13 a §31a uvedeného zákona s tím, že prvotním, pro posouzení důvodnosti uvedeného nároku, je posouzení námitky promlčení. Poukázal na čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 160/2006 Sb., podle něhož odpovědnost za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 a §22 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění účinném od 27. 4. 2006, se vztahuje také na nemajetkovou újmu vzniklou přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, pokud nebyl nárok na náhradu této újmy promlčen. V případě, že poškozený podal před nabytím účinnosti tohoto zákona k Evropskému soudu pro lidská práva z tohoto titulu v dané věci včasnou stížnost, o které tento soud dosud nevydal konečné rozhodnutí, dojde k promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy za 1 rok ode dne účinnosti tohoto zákona.
Podle §32 odst. 3 uvedeného zákona nárok na náhradu nemajetkové újmy se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do 10 let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 nebo podle §22 odst. 1, neskončí promlčecí lhůta dříve, než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo. Podle §35 tohoto zákona promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců.
Odvolací soud dále uvedl, že v posuzovaném případě je nutno vyjít i z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 198/2007, podle kterého sice zásadně platí, že soud řeší otázku promlčení nároku jen k námitce dlužníka vznesené v soudním řízení, avšak zde jde o stanovení předpokladů, za nichž lze právní normu vůbec použít a podle ní postupovat. Citované přechodné ustanovení zákona č. 160/2006 Sb. zakládá pravou zpětnou účinnost, a to s vyloučením nároků, jež k datu účinnosti této normy byly promlčeny. Proto je nezbytné před rozhodnutím vyřešit otázku možnosti aplikace §31a uvedeného zákona na uplatněný nárok, bez ohledu na to, zda námitka promlčení byla vznesena či nikoliv.
V řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že stěžovatel svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy odvozuje ze dvou řízení, která probíhala u Krajského soudu v Ústí nad Labem. První řízení, vedené pod sp. zn 24 Cm 616/93, bylo pravomocně skončeno dne 8. 4. 1998. Šestiměsíční promlčecí doba ve smyslu §32 odst. 3 uvedeného zákona tak běžela do 8. 10. 1998 a ke dni účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., tedy ke dni 27. 4. 2006, již uplynula. Stěžovatel tvrdil, že podal u Evropského soudu pro lidská práva stížnost proti České republice pro porušení jeho práva zaručeného čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod s tím, že stížnost je evidována pod č. 16946/05 s datem 28. 4. 2005. Tato listina není součástí spisu a soud jí neprovedl důkaz. Pro závěry o promlčení nároku stěžovatele za prvé řízení však tento důkaz není rozhodný.
Dále bylo prokázáno, že stěžovatel uplatnil u žalované, dne 11. 1. 2007, nárok na poskytnutí zadostiučinění. Žaloba byla doručena soudu dne 30. 4. 2007. Z toho je zřejmé, že stěžovatel ve lhůtě do 8. 10. 1998 neuplatnil nárok u žalované tak, aby mohlo být uvažováno o stavení běhu promlčecí lhůty podle §35 uvedeného zákona. Z uvedeného pak vyplývá, že na nárok stěžovatele v rozsahu částky 70.000,- Kč, vycházející z výše uvedeného řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem, nelze aplikovat §31a zákona o náhradě nemajetkové újmy, v důsledku jeho promlčení před nabytí účinností zákona č. 160/2006 Sb.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele zamítl. I když stěžovatel zrušení jeho rozsudku přímo nenavrhl, v ústavní stížnosti mu vytýká některá pochybení. Dovolací soud zdůraznil, že s výtkou stěžovatele, že odvolací soud přihlédl k promlčení žalovaného nároku bez toho, že by se žalovaná promlčení dovolala, nelze souhlasit, neboť žalovaná vznesla námitku promlčení již v odporu proti platebnímu rozkazu dne 3. 12. 2007. I bez toho by však musel odvolací soud, při zvažování aplikovatelnosti zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb., přihlédnout z úřední povinnosti k tomu, že žalovaný nárok na náhradu nemajetkové újmy je promlčen. Odvolací soud správně uvedl, že před aplikací §31a tohoto zákona o přiměřeném zadostiučinění za nemajetkovou újmu je nutno vyřešit jako předběžnou otázku, tedy i bez vznesené námitky, zda nárok nebyl promlčen. Zde dovolací soud odkázal na svůj rozsudek uveřejněný pod č. 111/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek civilních.
Pokud skončilo řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu, spočívajícím v jeho nepřiměřené délce, dříve než 6 měsíců před nabytím účinnosti novely č. 160/2006 Sb., tedy před 27. 4. 2006, nelze aplikovat zákon č. 82/1998 Sb., ve znění novely č. 160/2006 Sb., a náhradu nemajetkové újmy nelze na základě něj přiznat. Řízení vedené pod sp. zn. 24 Cm 616/93 u Krajského soudu v Ústí nad Labem bylo skončeno dne 11. 3. 1998. Ke dni nabytí účinnosti zákona č.160/2006 Sb. byl nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou daného řízení promlčen a ve světle výše uvedených úvah nelze stěžovateli odškodnění (ve vztahu k uvedenému řízení) podle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb. přiznat.
Dále z čl. II. zákona č. 160/2006 Sb. vyplývá, že možnost stěžovatele domáhat se odškodnění dané újmy v režimu zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb., by byla zachována pouze tehdy, pokud by z důvodu porušení téhož práva podal včasnou stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva. Stěžovatel tvrdí, že tak učinil stížností vedenou pod č. 169/46/05. Výtka stěžovatele, že odvolací soud neprovedl důkaz jeho stížností podanou k ESLP, není důvodná, neboť již samo skutkové tvrzení stěžovatele ohledně doby podání stížnosti (byla podána v roce 2005), umožňuje závěr o tom, že nemůže jít o stížnost včasnou. Podmínkou přijatelnosti stížnosti podle čl. 35 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je uplatnění stížnosti ve lhůtě 6 měsíců ode dne, kdy bylo přijato konečné rozhodnutí. K přijetí konečného rozhodnutí v původním řízení došlo dne 11. 3. 1998 a stížnost byla podána v roce 2005. Je tedy zjevně nepřijatelná pro nedodržení časového limitu k jejímu podání. Dokazování k této otázce tedy nebylo nutno provádět, neboť by to bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení.
K výtce stěžovatele, že odvolací soud posoudil obě řízení vedená u Krajského soudu v Ústí nad Labem odděleně, ačkoliv spolu tvořila jeden celek, dovolací soud uvedl, že v případě, kdy stěžovatel dobrovolně ustal ve vedení jednoho řízení a následně zahájil řízení nové (i když by jejich předmět byl totožný), taková řízení spolu nesouvisejí natolik úzce, aby je bylo možno pro účely posouzení přiměřené délky řízení posuzovat jako řízení jediné. Rozhodnutí odvolacího soud v rozsahu, v jakém bylo napadeno dovoláním, je tedy správné a dovolací soud žádnou jinou vadu odvolacího řízení neshledal.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstata spočívá ve vytrvalé polemice stěžovatele s právními závěry obecných soudů, a to ve shodném smyslu a rozsahu, jak již činil v předcházejících stadiích řízení. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do postavení další přezkumné instance v řízení před obecnými soudy. Toto postavení však Ústavnímu soudu nepřísluší (čl. 83 Ústavy ČR).
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, což stěžovatel v podstatě namítá. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody.
Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadeným rozhodnutím soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech. Na základě argumentů stěžovatele Ústavní soud přezkoumal ústavnost předmětného řízení. Soudy správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily a jež jsou v souladu s obecným právem. Odvolací i dovolací soudy se věcí důkladně zabývaly, správně aplikovaly příslušná ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. Zabývaly se podrobně všemi námitkami stěžovatele a přesvědčivě se s nimi vypořádaly.
Zejména pak Nejvyšší soud ve svém meritorním rozhodnutí jasně a srozumitelně vyložil, jak je třeba posoudit problematiku promlčení v předmětné věci. Stěžovatel vyčerpal všechny stupně obecného soudnictví v České republice a jeho ústavní stížnost je jen odrazem jeho neochoty rozhodnutí obecných soudů respektovat. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že v dané věci došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod. Ve zkoumaném případě Ústavní soud neshledal nic, co by tuto věc posouvalo do ústavněprávní roviny. Pokud obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2012
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu