ECLI:CZ:US:2012:1.US.3733.12.1
sp. zn. I. ÚS 3733/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky T. P., zastoupené JUDr. Marinou Machytkovou, advokátkou, se sídlem Dlouhá 705/16, 110 00 Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2012, sp. zn. sp. zn. 14 To 148/2012, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 9. 2012, stěžovatelka napadla usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 13. 9. 2012, sp. zn. 14 To 148/2012 (dále jen "usnesení vrchního soudu"), kterým bylo zrušeno rozhodnutí Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") jako soudu prvého stupně a bylo znovu rozhodnuto tak, že podle §396 odst. 2 a §73a odst. 2 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") soud stěžovatelčinu nabídku peněžité záruky jako náhrady předběžné vazby v řízení o vydání na Ukrajinu vedeném u Krajského státního zastupitelství v Plzni pod sp. zn. 1 KZM 301/2012 nepřijímá, a že podle §396 odst. 2 a §73 odst. 1 trestního řádu jako náhradu nepřijímá ani stěžovatelčin písemný slib.
Stěžovatelka především polemizuje s názorem vrchního soudu, že výše peněžité záruky, kterou původně přijal krajský soud, dostatečně nevystihuje zákonný požadavek, aby tato výše odpovídala i povaze a závažnosti trestného činu. Vrchní soud uvedl, že peněžitá záruka ve výši stanovené krajským soudem je v naprostém nepoměru k výši škody, respektive zisku z trestné činnosti, pro niž se žádá o vydání. Stěžovatelka však zdůrazňuje, že pokud vyžádaná osoba není vyžádána dožadujícím státem pro účely trestního stíhání ohledně trestného činu, pro který nelze poskytnout peněžitou záruku a nejedná se o vazební důvod dle §67 písm. b), to jest o koluzní vazbu, což je v případě předběžné vazby pojmově vyloučeno, jelikož důvodem pro umístění vyžádané osoby do předběžné vazby je toliko obava z útěku vyžádané osoby, je vždy možné nahradit předběžnou vazbu instituty záruky, dohledu, slibu nebo peněžitou zárukou. Použití těchto institutů má před uvalením vazby přednost, resp. na vyžádanou osobu lze vazbu uvalit jen tehdy, jestliže účelu vazby, to jest v případě předběžné vazby zamezení útěku osoby, nelze dosáhnout jinak. Zákon přitom nestanoví, že výše peněžité záruky musí odpovídat povaze a závažnosti trestného činu a již vůbec ne, že musí odpovídat výši škody, jak to tvrdí vrchní soud. Stěžovatelka sice čelí obvinění ze spáchání trestného činu zneužití, zpronevěry nebo převodu majetku, ze zneužití úřední moci, jenž byl spáchán ve zvlášť rozsáhlém měřítku anebo organizovanou skupinou dle čl. 191 odst. 5 ukrajinského trestního zákona, a to z důvodu, že měla způsobit škodu za v přepočtu více než 5 miliard Kč, avšak výše tvrzené škody je pouze kritériem určujícím stupeň závažnosti trestného činu a ze zákona nevyplývá, že by tato výše měla být určovacím kritériem pro stanovení odpovídající výše peněžité záruky. Jestliže by snad stěžovatelka musela nabídnout peněžitou záruku ve výši řádově několika desítek nebo set miliónů korun českých, fakticky by to znamenalo, že peněžitá záruka, která by v tomto konkrétním případě splňovala zákonné požadavky, je pro stěžovatelku vzhledem k její situaci nedosažitelná. V důsledku takového výkladu se tedy její vazba stává obligatorní.
Stěžovatelka také namítá, že byla překročena maximální přípustná délka trvání předběžné vazby uvedená v čl. 16 odst. 4 Evropské úmluvy o vydávání, kdy v žádném případě nesmí být delší než 40 dnů ode dne vzetí do vazby.
Krajský soud se navíc nezabýval otázkou, do jaké míry žádost Ukrajiny o vydání stěžovatelky splňuje z obsahového hlediska náležitosti kladené čl. 12 odst. 2 písm. b) Evropské úmluvy o vydávání. Dle stěžovatelky tomu tak, pokud jde o dostatečnost vymezení skutku, není. Česká republika tak neměla k této žádosti přihlížet a měla požádat podle §391 odst. 3 trestního řádu Ukrajinu jakožto dožadující stát, aby svoji žádost o vydání stěžovatelky upřesnila.
Stěžovatelka se domnívá, že došlo k porušení jejích práv zaručených čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval účastníka a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Vrchní soud nejprve rekapituloval, že ve věci bylo rozhodováno k žádosti Generální prokuratury Ukrajiny o vydání T. P. pro trestný čin přivlastnění, zpronevěry nebo odcizení majetku v důsledku zneužití služebního postavení podle §191 odst. 5 ukrajinského trestního zákona, za který lze uložit trest odnětí svobody v sazbě od sedmi do dvanácti let. Uvedeného trestného činu se jmenovaná měla dopustit skutky spočívajícími v tom, že zneužitím svého úředního postavení po předchozí dohodě s dalšími osobami se zmocnila peněžních prostředků akciové společnosti BTA Bank (Republika Kazachstán) v prvém případě ve výši 150.149.477 USD a ve druhém případě ve výši 167.180.000 USD, tedy celkem ve výši 317.329.477 USD, to jest v přepočtu za více jak 6 mld. Kč.
K problematice výše peněžité záruky pak vrchní soud sdělil, že ta podle §73a odst. 2 písm. a) trestního řádu má odpovídat kromě jiného osobě a majetkovým poměrům obviněného a povaze a závažnosti trestného činu, pro který je obviněný stíhán. Pojem "závažnosti" trestného činu je charakterizován zejména předmětem útoku, intenzitou spáchání, vzniklým následkem, ale i četností spáchaných útoků a dobou jejich páchání. Pokud tedy má peněžitá záruka korespondovat shora uvedeným hlediskům, pak kromě jiného je třeba přihlížet i k výši způsobené škody. Jestliže vyžadovaná osoba nabízela peněžitou záruku ve výši ani ne jedné tisíciny škody, která měla být úmyslně způsobena trestnou činností, pro níž je vyžadována, pak takovou záruku nelze považovat za přiměřenou závažnosti trestné činnosti, pro niž je stíhána, byť by ostatní hlediska pro posouzení byla splněna.
K otázce přípustného trvání předběžné vazby podle čl. 16 odst. 4 Evropské úmluvy o vydávání vrchní soud uvedl, že toto ustanovení sice hovoří o předběžné vazbě, za ni ale považuje vazbu v dožádaném státě předcházející doručení žádosti a dalších podkladů od dožadujícího státu, které mají odůvodnit v souladu s touto úmluvou extradici. Stěžovatelka tedy ve své stížnosti zaměňuje instituty zmíněné Evropské úmluvy a trestního řádu, které jsou sice shodně označené, avšak každý z nich se uplatňuje ve zcela odlišné situaci. To, co shora uvedená Evropská úmluva označuje jako "předběžnou vazbu", odpovídá ve vnitrostátním řízení situaci, kdy dosud nebyla cizím státem doručena extradiční žádost a její obligatorní přílohy, avšak lze předpokládat, že se tak v nejbližší době stane, a proto stát, který očekává, že bude osloven jako dožádaný, přikročí k zajištění takové osoby. Z tohoto důvodu zmíněná úmluva stanoví obzvlášť krátkou dobu trvání tzv. předběžné vazby, v níž dožadující stát má o extradici požádat. Taková situace ale v dané věci nenastala, neboť T. P. byla vzata do vazby až na základě řádně doručené žádosti o vydání.
Závěrem vrchní soud uvedl, že stěžovatelka je vyžadována k trestnímu stíhání pro závažnou úmyslnou trestnou činnost, za níž jí hrozí trest odnětí svobody v sazbě od sedmi do dvanácti let, kterou měla způsobit mimořádně vysokou škodu a vůči státu, kde byla zadržena, nemá žádné osobní, rodinné, pracovní nebo majetkové vztahy, které by ji motivovaly zde setrvat. Před svým příjezdem opakovaně měnila místa svého pobytu (Kazachstán, Rusko a jak sama uvádí, poslední 2 roky před příjezdem do České republiky trávila na Kypru). Tyto okolnosti společně s postojem T. P. k případné osobní účasti na trestním řízení ve vyžadujícím státě nedávají žádnou záruku, že v případě propuštění z vazby na svobodu by útěkem nezmařila další průběh extradičního řízení a uvedené nebezpečí nemůže eliminovat ani slib jmenované, ani nabídnutá peněžitá záruka. Vrchní soud navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta popřípadě zamítnuta.
Vrchní státní zastupitelství v Praze poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužilo.
Ústavní soud zaslal obdržené vyjádření stěžovatelce k případné replice. Ta této možnosti využila a k otázce výše peněžité záruky zdůraznila, že §73a odst. 2 písm. a) konstantní judikatura (R 55/1991) interpretuje takovým způsobem, že i v případě, pokud je obviněný stíhán i pro závažný trestný čin, přičemž závažnost u majetkových trestných činů se odvíjí i od výše škody (nikoliv však výlučně), která měla být trestným činem způsobena, může být určená při dolní hranici zákonného limitu, pokud jde o méně narušeného obviněného, pro něhož by se zřetelem na majetkové poměry, případně na majetkové poměry toho, kdo záruku nabídl, byla ztráta záruky citelnou újmou. K otázce 40 denní lhůty pak stěžovatelka dodala, že v předběžné vazbě může být držena maximálně 40 dní, pokud dožádaný stát, tj. Česká republika, nedostane extradiční doklady uvedené v čl. 12 Evropské úmluvy o vydávání, přičemž tyto doklady musí zároveň splňovat i obsahové náležitosti, což, dle jejího přesvědčení, nesplňují. Závěrem pak uvedla, že je občanskou Ruské federace, přičemž toto občanství získala naturalizací v roce 2003. Před tím měla kazašské státní občanství, kterého se vzdala a Kazachstán vzhledem k politické situaci nadobro opustila. Od roku 2003 trvale žije v Ruské federaci, a to v Moskvě. Pouze od prosince 2009 do dubna 2011, tj. po dobu 17 měsíců přechodně pobývala na Kypru, a to z pracovních důvodů, na čemž není vůbec nic neobvyklého.
Ústavní soud zaslal obdrženou repliku účastníkovi a vedlejšímu účastníkovi řízení k případné duplice, ti však této možnosti ve stanovené lhůtě nevyužily.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od krajského soudu předmětný spis sp. zn. 1 Nt 1526/2012 (dále jen "spis krajského soudu"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Co se týče otázky přiměřené výše peněžité záruky, Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho trestněprávního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Stěžovatelka obsáhle argumentuje v tom směru, že i v případě majetkového trestného činu se značnou výší způsobené škody není vyloučeno, aby byla peněžitá záruka stanovena při dolní hranici zákonného limitu. S tím považuje Ústavní soud za možné v obecné rovině souhlasit. To ale na straně druhé nijak nebrání obecným soudům, aby v určitém konkrétním případě na základě jeho konkrétních okolností dospěly k závěru, že složení peněžité záruky je vyloučeno, respektive musela by být stanovena ve výši o několik řádů vyšší, než je zákonné minimum.
Pokud jde o námitku překročení maximální přípustné délky trvání předběžné vazby, Ústavní soud se ztotožňuje s argumentací vrchního soudu k tomuto bodu jak je uvedena v jeho výše citovaném vyjádření k ústavní stížnosti, na které pro stručnost plně odkazuje. Ústavní soud přitom nezjistil ani to, že by Ukrajina v rámci své žádosti dostatečně nevymezila skutek, pro který o vydání stěžovatelky žádá.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2012
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu