ECLI:CZ:US:2012:1.US.3739.12.1
sp. zn. I. ÚS 3739/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Pavla Holländera a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. V., zastoupeného JUDr. Janou Toušovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Klatovech, Randova 204/I., proti výroku I. a III. rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 25. července 2012 sp. zn. 4 EC 33/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, neboť má za to, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva garantována čl. 1 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Konkrétně tvrdil, že bylo porušeno jeho právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11, právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny zaručující domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, čl. 37 odst. 3 Listiny, který zaručuje všem účastníkům, že si jsou v řízení rovni a čl. 38 odst. 2 Listiny garantující, že každá věc má být projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
Stěžovatel nesouhlasil se zmíněným rozhodnutím a tvrdil, že obecný soud nesprávně interpretoval zákon č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla (dále jen "zákon o pojištění odpovědnosti z provozu motorového vozidla"). Soudní rozhodnutí, kterým mu bylo uloženo uhradit částku 2 390 Kč s přísl., považuje za nespravedlivé, neboť má hradit nezákonně uplatněný nárok na zaplacení příspěvku dle ustanovení §24c zákona o pojištění odpovědnosti z provozu motorového vozidla, aniž by byly splněny zákonné podmínky. Stěžovateli bylo uloženo zaplatit příspěvek za jeho motorové vozidlo, aniž by soud přihlédl k jeho čestnému prohlášení a tomu, že po celou tuto dobu bylo umístěno na jeho soukromé zahradě a v garáži. Soudu prvního stupně vytkl, že se jeho věcí řádně nezabýval, neprovedl řádně dokazování, nebyl nestranný a nezaujatý, evidentně rozhodl pod vlivem rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi, který mu předložil žalobce atd. Stěžovatel považuje za nespravedlivé, aby žalobci hradil i neodůvodněně přiznané náklady soudního řízení.
S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí ve výrocích I. a III. zrušil, neboť soud v jeho případě nepostupoval v duchu ústavnosti jako nezávislý a nestranný.
II.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Stěžovatel tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu v jeho právní sféře nastala. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, resp. věcí, které se hranici bagatelnosti blíží (§202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o. s. ř."), jako je tomu právě v nyní projednávané věci, neboť předmětná ústavní stížnost směřovala proti rozhodnutí, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit 2 390 Kč s přísl. k uspokojení pohledávky oprávněného České kanceláře pojistitelů a nákladů předcházejícího řízení ve výši 10 949 Kč. Soud umožnil stěžovateli zaplatit žalovanou částku ve splátkách po 1 000 Kč měsíčně s ohledem na jeho sociální situaci a výši dluhu, pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení kterékoliv z nich.
V těchto případech se Ústavní soud projevuje s mimořádnou zdrženlivostí. Ve vztahu k nim konstantně uvádí, že úspěšné uplatnění ústavní stížnosti předpokládá splnění rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost (resp. i meritorní projednatelnost) ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální.
Takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice; v nyní posuzované věci je odvolání vyloučeno ze zákona. V případě bagatelních částek nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který Ústavnímu soudu umožní efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm stěžovatelům, jejichž základní práva byla skutečně porušena. Jinak řečeno, v případech, kde jde o bagatelní částky, by řízení o ústavní stížnosti bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž se řeší zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou zásadně schopny současně představovat porušení základních práv či svobod. Je třeba dodat, že příslušná částka není absolutní a jedinou mezí pro posouzení hranice elementární opodstatněnosti ústavní stížnosti. Tu je nutné vždy individuálně posuzovat v kontextu intenzity zásahu do základních práv stěžovatele, resp. druhu a intenzity pochybení soudu, jehož rozhodnutí je zpochybňováno (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2012 sp. zn. I. ÚS 21/12 a judikaturu tam uvedenou, dostupné na http://nalus.usoud.cz)).
V nyní předložené věci jsou shora uvedené závěry stran bagatelnosti merita sporu plně aplikovatelné. Tvrzené vady napadeného výroku a jeho odůvodnění zjevně nemohou způsobit zásah do základních práv a předložená problematika proto nemá ústavněprávní rozměr.
Stěžovatel tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v jeho právní sféře. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, jak tomu je právě v nyní souzené věci, jestliže ji představuje peněžní částka jistiny ve výši 2 390 Kč.
V tomto usnesení je nutno konstatovat, že s ohledem na shora uvedené je ústavní stížnost v tomto rozsahu zjevně neopodstatněná.
Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí přehledně a logicky vysvětil, na základě kterých skutečností uvěřil tvrzení oprávněné (údaje z registru vozidel, objektivně doložených skutečností), a proč neakceptoval tvrzení stěžovatele jako vlastníka či provozovatele vozidla (vozidlo užívá jen na občasnou přepravu dříví z lesa a v tomto období je vždy pojištěno), Stěžovatel byl soudem vyzván k prokázání tvrzení, že motorové vozidlo neprovozoval, avšak takovou skutečnost se mu dokázat nepodařilo. Soud čestné prohlášení, že vozidlo v inkriminovaném období neprovozoval, nepovažoval za důkaz, jenž by stěžovatele zprostilo povinnosti k úhradě zákonného příspěvku dle ustanovení §24c odst. 4 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu motorového vozidla. Došel-li tedy nalézací soud k závěru, že tvrzení stěžovatele nebylo prokazatelné a své rozhodnutí řádně a náležitě zdůvodnil v souladu s ustanovením §157 o. s. ř., přesvědčivě vyložil důvody, proč nevyhověl jeho odvolání, nejde v žádném případě o projev libovůle či následek svévolného rozhodování. Lze přisvědčit názoru obecného soudu, že není důvod pro zrušení rozhodnutí, kterým byla stěžovateli uložena povinnost k zaplacení 2 390 Kč s přísl. Nalézací soud vyhověl návrhu stěžovatele a umožnil mu hradit dlužnou částku ve splátkách, žádný návrh co do uložení povinnosti uhradit náklady řízení stěžovatel nevznesl, proto bylo rozhodnuto dle ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř.
V tomto případě jde o právní závěry nezávislého soudu, do jehož rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
Ústavní soud s ohledem na výše uvedené skutečnosti proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2012
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu