ECLI:CZ:US:2012:1.US.3745.11.1
sp. zn. I. ÚS 3745/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti P. S., zast. JUDr. Pavlem Juchelkou, advokátem, sídlem Sady Svobody 448/4, Opava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.9.2011, č.j. 22 Cdo 3636/2009-165, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel napadl podanou ústavní stížností v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu a domáhal se jeho zrušení. K meritu uvedl, že Okresní soud v Opavě (dále jen "okresní soud") a Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozhodly ve věci žalobkyně H. B. o jeho povinnosti zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílu ze společného jmění manželů částku 1 026 120,50 Kč ve dvou splátkách. Jeho dovolání Nejvyšší soud odmítl a uložil mu povinnost zaplatit žalobkyni náklady dovolacího řízení. Stěžovatel je přesvědčen, že rozsudky obecných soudů a usnesením Nejvyššího soudu byla porušena jeho základní práva zakotvená v Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina"), konkrétně v čl. 36 odst. 2, kteréžto ustanovení zaručují stěžovateli právo na spravedlivý proces tak, že se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu, což v jeho případě splněno nebylo. Stěžovatel je přesvědčen, že soudy nevyřešily podstatnou právní otázku správnosti ocenění jeho podniku v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů a zatím sporného a nejistého výtěžku z prodeje ideální části nemovitosti ve společném jmění manželů, tj. stěžovatele a jeho bývalé manželky; soudy též pochybily, když pro objektivitu celého řízení nevyšly z obvyklých zásad pro oceňování věcí či hodnot při vypořádání zaniklého společného jmění manželů, jeho závazků a pohledávek - nebylo dbáno na kvantitu a kvalitu vypořádaných věcí v daném čase, tj. v době zániku SJM, např. cena stěžovatelova podniku měla být stanovena jako tzv. tržní cena (cena obvyklá). Zdůraznil, že při vypořádání zaniklého SJM není možné, aby v rozhodnutí obecné soudy nechaly stranou pohledávky a závazky, které vznikly za trvání SJM, příp. po zániku SJM, oběma bývalým manželům, přičemž obecné soudy nedbaly námitek a návrhů na provedení důkazů.
Relevantní znění příslušného ustanovení Listiny, jehož porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 36 odst. 2:
Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
II.
Z předložených rozhodnutí obecných soudů zjistil Ústavní soud následující relevantní skutečnosti:
Žalobkyně H. B. se u okresního soudu domáhala vůči stěžovateli vypořádání zaniklého společného jmění manželů; předmětem vypořádání učinila soubor movitých věcí, garáž, auto, hodnotu stěžovatelova podniku a na vyrovnání podílu požadovala vyplatit částku 2 082 785,- Kč a garáž do svého vlastnictví. Po provedeném dokazování, v jehož průběhu byly vypracovány znalecké posudky na ocenění garáže a obchodního jmění stěžovatelova podniku, okresní soud rozsudkem ze dne 4.12.2008, č.j. 9 C 169/2006-123, přikázal do vlastnictví žalobkyně veškeré movité věci a garáž, do vlastnictví stěžovatele jeho podnik a uložil mu zaplatit žalobkyni částku 1 026 120,50 Kč, protože vycházel ze stejné výše podílů. Ke stěžovatelovým námitkám, že po zániku manželství došlo k prodeji jeho podílu na nemovitostech, avšak kupní cena mu v plné výši nebyla dosud uhrazena, uvedl, že ke dni zániku manželství spadal podíl do obchodního jmění stěžovatelova podniku a ten byl ke dni zániku manželství oceněn v rámci tržní ceny podniku. Prvostupňový rozsudek napadl stěžovatel odvoláním, kterým se domáhal jeho změny tak, aby mu nebyla uložena povinnost cokoli na vyrovnání podílu žalobkyni platit, neboť zdůrazňoval, že z kupní ceny nemovitostí mu měla být vyplacena částka 3 mil. Kč, obdržel pouze 980 000,- Kč. Krajský soud po přezkoumání napadeného rozsudku i jemu předcházejícího řízení dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, proto rozsudkem ze dne 13.5.2009, č.j. 42 Co 177/2009-150, potvrdil rozsudek okresního soudu a stěžovateli uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení. V odůvodnění převzal skutková zjištění, z nichž je třeba zdůraznit předmět vypořádání (soubor movitých věcí, garáž a stěžovatelův podnik) a jeho ocenění. Dále krajský soud upozornil, že po rozvodu manželství byla prodána nemovitost, jejímž podílovým spoluvlastníkem byl stěžovatel, přičemž vlastnický podíl byl evidován v obchodním majetku jeho podniku, proto akcentoval, že soud I. stupně naprosto správně nepřihlédl k tvrzení stěžovatele, že mu doposud nebyla vyplacena celá kupní cena z prodeje nemovitostí, a doplnil, že pro stanovení výše vypořádacího podílu je zcela bez právního významu, zda byla zaplacena kupní cena v celém rozsahu nebo zda má pouze právo na její zaplacení; tato okolnost se nemůže projevit v hodnotě majetku, který ke dni zániku manželství účastníků existoval, ani v hodnotě majetku, který byl do výlučného vlastnictví přikázán stěžovateli (bez významu je i okolnost, že žalobkyně nepodala žalobu na zaplacení kupní ceny, protože prodávajícím byl podle kupní smlouvy stěžovatel a jemu měla být kupní cena zaplacena). Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel tzv. nenárokové dovolání, Nejvyšší soud ho usnesením ze dne 19.9.2011, č.j. 22 Cdo 3636/2009-165, odmítl jako nepřípustné. Dovolací soud shledal, že stěžovatel v dovolání nevymezil takovou právní otázku, jejíž řešení by mohlo navodit zásadní právní význam napadeného rozsudku; námitky vůči stanovení ceny podniku nemohou přípustnost dovolání založit, neboť zjištění ceny podniku je otázkou skutkovou, nikoliv právní.
III.
Po seznámení s předloženými podklady dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základního práva na spravedlivý proces (přičemž v této souvislosti upozorňuje na stěžovatelův omyl v označení příslušného ustanovení Listiny - aplikace čl. 36 odst. 2 z hlediska jeho argumentace vůbec nepřichází v úvahu). Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení stěžovatelova základního práva na spravedlivý proces nebylo zjištěno. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k jeho porušení teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové stěžovatelovo právo. V řízení před obecnými soudy se žalobkyně vůči stěžovateli domáhala vypořádání zaniklého společného jmění manželů, v jeho průběhu mohl stěžovatel s využitím adekvátních právních prostředků (hmotněprávních i procesněprávních) uplatňovat svoje subjektivní práva a právem chráněné zájmy, zejména s přihlédnutím k faktu, že byl od počátku zastoupen kvalifikovaným právním zástupcem - advokátem. Posuzovaná ústavní stížnost je výslovně (viz vymezení napadeného rozhodnutí a formulaci petitu) zaměřena proti usnesení Nejvyššího soudu odmítající tzv. nenárokové dovolání stěžovatele pro nepřípustnost a připomínající, že stěžovatel nevymezil požadovanou právní otázku. V takovém případě nezbylo Nejvyššímu soudu než dovolání odmítnout, tj. rozhodnout nemeritorně. Protože stěžovatel vůči tomuto postupu Nejvyššího soudu neformuluje žádné konkrétní námitky, je jeho ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Námitky stěžovatele (srov. čl. III. ústavní stížnosti) tak představují polemiku s věcnými právními závěry soudu I. a soudu II. stupně. Nad rámec rozhodnutí o samotné ústavní stížnosti k nim Ústavní soud dodává, že jsou věcně nesprávné (vypořádání SJM se provádí dle stavu v době jeho zániku) nebo nepravdivé (podle obecných soudů bylo provedeno ohodnocení znaleckými posudky obsahujícími obvyklou cenu garáže a tržní hodnotu stěžovatelova podniku).
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2012
Vojen Güttler
předseda senátu