ECLI:CZ:US:2012:1.US.3751.11.1
sp. zn. I. ÚS 3751/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného JUDr. Vladimírem Šmeralem, advokátem se sídlem Nad Úpadem 234, 149 00 Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011 č. j. 20 Cdo 4914/2010-67 a Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě ze dne 23. 8. 2010 č. j. 54 Co 547/2010-48, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas zaslanou ústavní stížností, splňující formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí kvůli "kolizi dvou základních práv a to kolizi práva na ochranu vlastnictví oprávněného a práva na právní jistotu ze strany povinného." Principy právní jistoty by přitom měly být podle názoru stěžovatele silnější než ochrana vlastnictví oprávněného.
Ústavní soud si k posouzení případu vyžádal spis Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. 7 C 769/96 a 8 Nc 4962/2004, z nichž zjistil následující skutečnosti:
Rozsudkem pro uznání ze dne 27. 9. 1996 č. j. 7 C 769/96-22 byl Okresním soudem v Jihlavě určeno, že stěžovatel je povinen zaplatit navrhovateli E. H. částku 185 000 Kč společně s 16 % úrokem z prodlení ze žalované částky ode dne 4. 11. 1995 do zaplacení. Dne 5. 4. 2004 podal oprávněný návrh na nařízení výkonu rozhodnutí exekucí podle výše uvedeného rozsudku (č. l. 1 exekučního spisu). Usnesením ze dne 20. 4. 2004 Okresní soud v Jihlavě nařídil exekuci vykonávaného rozsudku (č. l. 6). Z doručenky přitom vyplývá, že dne 8. 6. 2004 převzal stěžovatel předmětné usnesení okresního soudu společně s návrhem na nařízení exekuce. Na základě žádosti J. G. byla exekuce zastavena v části, ve které byla exekučním příkazem vztažena k v rozhodnutí blíže specifikovaným pozemkům, které byly vydraženy vydražitelem J. G. (č. l. 15). Ze spisu je patrné, že předmětné rozhodnutí bylo doručováno stěžovateli, ten si je ovšem nevyzvedl (č. l. 20). Dne 15. 10. 2009 došel okresnímu soudu návrh stěžovatele na zastavení provedení výkonu rozhodnutí, protože právo přiznané rozsudkem č. j. 7 C 769/96-22 bylo již promlčeno (č. l. 22). Stěžovatel v podání uváděl, že exekuční příkaz mu byl doručen až v roce 2009, přičemž byl vyhotoven již v roce 2004. Oprávněný se zastavením exekuce nesouhlasil, neboť doposud nebyly uspokojeny jeho finanční požadavky (č. l. 35). Usnesením Okresního soudu v Jihlavě ze dne 22. 4. 2010 byla exekuce zastavena (č. l. 36), neboť promlčenou pohledávku nelze nadále vykonávat, když uplynula 10letá lhůta ode dne, kdy mělo být rozhodnutí plněno. Proti tomu podal odvolání jak soudní exekutor (č. l. 40n.), tak oprávněný (č. l. 42n.). Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě napadeným rozhodnutím, usnesení soudu I. stupně změnil tak, že se návrh povinného na zastavení exekuce zamítá (č. l. 48n.). Podle názoru odvolacího soudu se na vymáhanou pohledávku vztahuje 10letá promlčecí doba, neboť se jedná o pohledávku přiznanou pravomocným rozhodnutím. Před uplynutím této 10leté promlčecí doby oprávněný zahájil vykonávací (exekuční) řízení, v němž se řádně vymožení pohledávky domáhá. V důsledku uplatnění nároku v tomto exekučním řízení tak došlo v souladu s ustanovení §112 OZ k tomu, že promlčecí doba neběží. Proti tomu podal dovolání stěžovatel (č. l. 56n.), které se obsahově shoduje s ústavní stížností. Oprávněný ve svém vyjádření nesouhlasil s názory stěžovatele, neboť není nic neobvyklého, že vymáhání pohledávek i prostřednictvím soudního exekutora je problematické, zejména v případě, kdy povinný nemá postižitelné příjmy, nebo má např. příjmy, které nepřiznává a pokud nemá žádné nemovitosti a ani hodnotnější movitý majetek (č. l. 63n.). Nejvyšší soud dovolání stěžovatele zamítnul (č. l. 67n.), neboť z ustanovení §25 odst. 6 EŘ a ustanovení §112 OZ vyplývá, že i podáním návrhu na nařízení exekuce dochází ke stavení promlčecí lhůty, pokračuje-li účastník řádně v zahájeném řízení. Jestliže oprávněný podal návrh na nařízení exekuce, který byl okresnímu soudu doručen 9. 4. 2004, přičemž samotné provedení exekuce zajišťuje soudní exekutor, nelze případnou jeho nečinnost spojovat s bráněním oprávněného v řádném pokračování v řízení. Povinný přitom spojoval (v odvolání) promlčení práva se skutečností, že mu soudní exekutor doručil exekuční příkaz až v roce 2009 (dne 28. 5. 2005 však povinnému bylo doručeno usnesení okresního soudu, kterým byla exekuce v části zastavena). Proto podáním návrhu na nařízení exekuce došlo ke stavení desetileté promlčecí lhůty a důvod k zastavení exekuce nebyl dán.
Stěžovatel spatřoval ohnisko problematiky ve výkladu ustanovení §112 OZ, podle něhož "uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí." V projednávané věci měl podle názoru stěžovatele oprávněný v případě nečinnosti exekutora sám v řízení pokračovat, tj. iniciovat jeho výměnu. Ochrana oprávněného je přitom dána aplikací odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Za řádné pokračování v řízení stěžovatel nepovažoval šestiletou nečinnost ze strany exekučního úřadu, potažmo ze strany oprávněného. Podle jeho názoru tak nastaly účinky spojené s promlčením práva přiznaného oprávněnému v roce 1996. Odvolací soud se otázkou řádného provádění exekuce vůbec nezabýval, přičemž stavění lhůt by mělo být omezeno aktivním přístupem věřitele, potažmo exekutora, který v řízení pokračuje. Pokud je stěžovateli známo, praxe považuje za řádné pokračování v exekučním řízení minimálně jeden úkon ročně, což není podmínka nesplnitelná.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jak uvedl Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 1211/10, "institut promlčení upravuje OZ v ustanovení §100 až §114. Spočívá v tom, že po uplynutí v zákoně stanovené lhůty se lze s úspěchem bránit vymáhání práva. Účelem promlčení je především vést věřitele (oprávněného) k tomu, aby v případě nesplnění závazku povinnou osobou uplatnil své právo a aby tak učinil bez zbytečného otálení. Praxí ověřená pravda totiž říká, že čím delší doba uplyne od nesplnění závazku, tím obtížněji se v případě sporu dokazuje skutečný stav věci. Promlčení představuje významný občanskoprávní institut, který uznává účinky uplynutí času jako objektivní právní skutečnosti. Jeho účelem je odstranění nejistoty v existenci dlouhotrvajících právních vztahů, v nichž oprávněný neprojevuje zájem o realizaci svých práv. Promlčením právo nezaniká (na rozdíl od prekluze), neboť nárok (tj. vynutitelnost práva státními orgány) se stává podmíněným." Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s rozhodnutím obecných soudů, které neuznaly námitku promlčení, kterou uplatnil. Stěžovatel v řízení před obecnými soudy namítal, že tyto nesprávně aplikovaly ustanovení §112 OZ (ve spojení s větou první ustanovení §110 odst. 1 OZ), jestliže neuznaly, že desetiletá doba práva přiznaného pravomocným rozhodnutím soudu uplynula, neboť věřitel v zahájeném řízení řádně nepokračoval. Platí přitom, že pro posouzení, zda přiznání vymáhaného práva je promlčeno či nikoli, je rozhodné, kdy byl podán návrh na nařízení exekuce, nikoli den, kdy bylo povinnému doručeno usnesení o nařízení exekuce. K výkladu ustanovení §112 OZ Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 1211/10 uvedl, že toto ustanovení "chrání věřitele, který s péčí řádného hospodáře sleduje svá práva tím, že po dobu řízení, v němž uplatňuje své právo, staví běh promlčecí lhůty a brání tak možnosti promlčení práva. "Dobrodiní" stavení promlčecí lhůty však věřiteli svědčí pouze tehdy, využívá-li sám všech prostředků, které k ochraně svého práva může využít, tj. uplatní-li řádně své právo u příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje. V opačném případě, tj. jestliže věřitel řádně své právo neuplatňuje, ustanovení §112 OZ aplikovat nelze."
V předmětné věci obecné soudy řádně posoudily promlčení práva oprávněného na zaplacení předmětné částky s příslušenstvím, a důsledně zkoumaly běh promlčecí doby. Jak se podává z obsahu spisu, oprávněný na základě pravomocného platebního rozkazu podal návrh na nařízení exekuce v souladu se lhůtou dle ustanovení §110 odst. 1 OZ (č. l. 1). Pokud obecné soudy dospěly k závěru, že důvod k zastavení exekuce nebyl dán, neboť podáním návrhu na nařízení exekuce došlo ke stavení promlčecí lhůty, lze jejich závěr ústavněprávně aprobovat. Způsob, jak se obecné soudy vypořádaly s námitkou promlčení, považuje Ústavní soud za z hlediska ústavnosti přijatelný. Jestliže stěžovatel spojoval námitku promlčení s tím, že mu byl exekuční příkaz na nařízení exekuce doručen až v roce 2009 (č. l. 22), nelze abstrahovat od toho, že pro posouzení, zda přiznání vymáhaného práva je promlčeno či nikoli (v důsledku stavení promlčecí lhůty), je rozhodné, kdy byl podán návrh na nařízení exekuce (ustanovení §112 OZ ve spojení s ustanovením §35 odst. 6 EŘ), nikoli den, kdy bylo povinnému doručeno usnesení o nařízení exekuce, resp. exekuční příkaz. Z obsahu spisu navíc vyplývá, že stěžovatel o zahájení exekuce věděl již na základě doručení usnesení o nařízení exekuce vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Jihlavě (ke kterému došlo v červnu 2004 - viz č. l. 6). I kdyby došlo k pochybení, že by stěžovateli byl doručen exekuční příkaz až v roce 2009, stěžovatel přesto o existenci exekučního příkazu musel vědět již od roku 2005, neboť v rozhodnutí o zastavení řízení byl exekuční příkaz zmíněn (č. l. 15), na což také upozornil dovolací soud (č. l. 68). Rozhodné pro posouzení námitky promlčení je to, že exekutor při vymáhaní pravomocného rozhodnutí, tj. při zajištění samotného provedení exekuce (resp. při vlastní exekuční činnosti), vystupuje jako veřejný činitel, kdy je na něj přenesena faktická realizace části soudní pravomoci (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st 23/06, ST 23/42 SbNU 545), a proto také nelze případnou nečinnost soudního exekutora spojovat s bráněním oprávněného v řádném pokračování v řízení, jak v odůvodnění svého rozhodnutí případně uvedl Nejvyšší soud (srov. str. 3 odůvodnění dovolacího soudu). Na druhou stranu nelze odhlédnout od toho, že je exekutor na výsledku exekuce vždy materiálně zainteresován, a proto - ve formě obiter dicta - Ústavní soud dodává, že by v případech, kdy by došlo ke spekulování s příslušenstvím, neměla být exekutorovi přiznávána plná výše odměny za provedení exekuce, která by mu jinak náležela dle příslušné vyhlášky, tj. že exekutor by neměl mít nárok na odměnu za provedení exekuce v rozsahu vycházejícím z nakumulovaných úroků z prodlení za období, kdy exekutor bezdůvodně nekonal, ač konat měl. Existuje totiž legitimní zájem na rychlosti exekučního řízení a majetková práva povinného musí být v souladu se zásadou proporcionality alespoň tímto způsobem proti liknavosti soudních exekutorů chráněna (k zásadě proporcionality, dle níž je třeba posuzovat přiměřenost zásahu orgánu veřejné moci do majetku povinného, viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2269/10). Jelikož předmětem nyní projednávané ústavní stížnosti byla námitka stěžovatele stran nesprávného posouzení námitky promlčení, Ústavní soud se s ohledem na výše uvedené nemohl než ztotožnit se závěrem obecných soudů, že důvod k zastavení exekuce vzhledem ke stavení promlčecí lhůty nebyl dán. Nezbylo mu, než aby rozhodnutí obecných soudů z hlediska ústavnosti aproboval, neboť nepředstavují výkon zakázané svévole. Okolnost, že se s nimi stěžovatel neztotožňuje, ještě nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí porušila ústavně garantovaná práva stěžovatele, jak to v ústavní stížnosti namítal, a proto návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2012
Vojen Güttler
předseda senátu