ECLI:CZ:US:2012:1.US.3797.11.1
sp. zn. I. ÚS 3797/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti F. U., zast. JUDr. Milanem Zábržem, advokátem, sídlem Veveří 57, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, ze dne 21.9.2011, č.j. 16 Co 185/2010-162, a proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 7.10.2009, č.j. 6 C 63/2005-144, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") a domáhal se jejich zrušení. K věci uvedl, že okresní soud zamítl jeho žalobu na určení, že žalované družstvo Nový Domov je vlastníkem konkrétního domu v kat. úz. Bílovice nad Svitavou, po podaném odvolání krajský soud prvostupňový rozsudek potvrdil. Podle stěžovatele byla v řízení před obecnými soudy porušena ústavně zaručená základní práva daná Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to porušením čl. 2 odst. 1 a čl. 36 odst. 1. Dále konkretizoval skutkový stav, k čemuž uvedl, že se domáhal určení, že vlastníkem předmětného domu je žalované družstvo Nový Domov (žalovaný č. 1), resp. družstvo Cíl (žalovaný č. 2), soud I. stupně zamítl žalobu, neboť stěžovatel údajně neprokázal právní zájem na podané žalobě, odvolací soud ze stejného důvodu zamítnutí potvrdil. Stěžovatel setrvává na názoru, že oba soudy dospěly ke svému rozhodnutí na základě nesprávného právního posouzení věci, zejména nesprávně hodnotily jeho postavení a právní zájem na podané určovací žalobě. Stěžovatel je nájemcem konkrétního bytu v předmětném domě, má proto právní zájem na určení, který ze žalovaných je vlastníkem domu. Stěžovatel v soudním sporu zpochybňoval platnost přechodu vlastnického práva mezi žalovanými, k němuž mělo dojít na základě absolutně neplatné hospodářské smlouvy, poukazoval na další absolutně neplatný dokument - notářský zápis. Vzhledem k tomu, že oba soudy nerespektovaly předložené listiny, nezhodnotily jejich existenci a právní závaznost ke vzniku vlastnického práva žalovaného č. 2 na úkor žalovaného č. 1, porušily stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. Z obsahu ústavní stížnosti též plyne, že stěžovatel současně vede u krajského soudu pod sp.zn. 6 Cm 1286/99 spor o určení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu družstevního bytu do vlastnictví člena družstva, což mu údajně dává právo vést tento spor a také vědět najisto, kdo je/byl skutečným vlastníkem předmětného domu, aby měl jistotu, že případný převod bytu nemůže být do budoucna zpochybněn.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 2 odst. 1:
Stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání.
Čl. 36 odst. 1:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil následující rozhodné skutečnosti:
Stěžovatel se žalobou vůči dvěma žalovaným domáhal určení, že vlastníkem předmětného domu je žalovaný č. 1, nikoliv žalovaný č. 2, jak je zapsáno v katastru nemovitostí. Podání žaloby a současně právní zájem na jejím podání odůvodnil tím, že jako nájemce bytu v tomto domě má zákonný nárok na převod bytu do svého vlastnictví, má zájem na tom, aby mu byl byt převeden skutečným vlastníkem. Žalovaní navrhovali zamítnutí žaloby a snášeli argumenty o dřívějších změnách vlastnického práva k předmětnému domu. Okresní soud zjistil, že dům je ve spoluvlastnictví uživatelů (správně vlastníků) jednotlivých bytů, přičemž pouze byt, ve kterém bydlí žalobce, a jeden z dalších bytů jsou dosud ve vlastnictví žalovaného č. 2. Stěžovatel v průběhu soudního řízení opakovaně uvedl, že jeho úmyslem není zpochybnit zápis žalovaného č. 2 jako vlastníka, ale že se chce domoci toho, aby v katastru nemovitostí byly zaznamenány správné dokumenty, na jejichž základě došlo k převodu vlastnictví ze žalovaného č. 1 na žalovaného č. 2. Dále soud zjistil, že žalovaný č. 2 v předmětném domě vymezil 16 jednotek, nabídl je nájemcům, včetně stěžovatele, a 14 z nich bylo převedeno. K převodu bytu na stěžovatele nedošlo, byť o něj vyjádřil zájem, avšak zpochybnil vlastnictví žalovaného č. 2 k celému domu. Podle soudu žalobce aktivní legitimaci odvozuje z tvrzeného nároku vůči skutečnému vlastníkovi domu, avšak ihned poté soud uvádí, že od tohoto postavení jako osoby oprávněné k uzavření smlouvy na převod bytové jednotky odvozuje naléhavý právní zájem na určení. Výslovně uzavřel, že "soud u žalobce neshledal naléhavý právní zájem na požadovaném určení, aktivní věcnou legitimaci." Posléze dodal (s neúplným odkazem na judikatorní pramen - "Soudní judikatura č. 71/97"), že naléhavý právní zájem na určení vlastnictví není dán, jestliže žaloba o určení vlastnictví nesměřuje proti všem osobám, které jsou jako vlastníci zapsáni v katastru nemovitostí. Na závěr odůvodnění uvedl, že žalobu zamítl z nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce (stěžovatele). Proti prvostupňovému rozsudku se stěžovatel odvolal, zdůrazňuje, že u něj existuje naléhavý právní zájem na určení vlastnictví, neboť chce koupit byt od skutečného vlastníka. Krajský soud dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Kromě jiného akcentoval, že ve druhé polovině roku 1999 stěžovatel vyjádřil zájem převést jím užívaný byt do svého vlastnictví a podal u krajského soudu vůči žalovanému č. 2 žalobu vedenou pod sp.zn. 6 Cm 1286/99. Toto řízení bylo přerušeno z důvodu podání žaloby na určení napadlé k soudu na počátku roku 2005, byť právě v tomto řízení se měl soud zabývat otázkou vlastnictví bytové jednotky jako otázkou předběžnou v rámci sporu o uložení povinnosti uzavřít smlouvu. Bez ohledu na toto řízení krajský soud konstatoval, že stěžovatel se domáhá určení vlastnictví celého domu, nikoliv pouze bytové jednotky, kterou sám užívá a hodlá koupit, čímž zdůvodnil absenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Na konci odůvodnění dodal, že žalobce sám v závěru řízení před soudem I. stupně nezpochybnil vlastnictví žalovaného č. 2, trval na nápravě nesrovnalostí nabývacích titulů k domu, ač byl soudem poučen, že případných změn nabývacích titulů uváděných v katastru nemovitostí nemůže dosáhnout.
III.
Po seznámení s předloženými podklady dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho na soudní ochranu ve smyslu §36 odst. 1 Listiny a konstatuje, že k žádnému takovému porušení napadenými rozhodnutími obecných soudů, ani v řízení předcházejících jejich vydání, nedošlo. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení práva na soudní ochranu teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové stěžovatelovo právo; stěžovatel se domáhal určení vlastnického práva ke konkrétnímu předmětu - nemovitosti, přičemž podstatou ústavní stížnosti byl jeho nesouhlas s hodnocením naplnění condicionis sine qua non určovací žaloby, tj. naléhavého právního zájmu. Je sice pravdou, že městský soud evidentně vadně nerozlišoval věcnou legitimaci a naléhavý právní zájem (je notorietou, že věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný vztah nebo sporné právo týká; naléhavý právní zájem na požadovaném určení pak vyjadřuje způsob právní ochrany, který se má dostat soudním rozhodnutím tomu, kdo má v řízení o určovací žalobě aktivní věcnou legitimaci, a to vůči tomu, kdo je k požadovanému určení pasivně legitimován), nicméně ve výsledku oba soudy správně rozhodly o zamítnutí žaloby pro absenci naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva k domu, zejména s přihlédnutím ke zjištění, že dům se nachází v režimu spoluvlastnickém, který vyplývá z koncepce bytového vlastnictví (srov. §1 odst. 1 zák. č. 72/1994 Sb.), a k tomu, že určení vlastnického práva k bytu užívanému stěžovatelem je předběžnou otázkou v řízení o uložení povinnosti žalovanému č. 2 převést vlastnické právo k jednotce stěžovateli.
Ústavní soud nemohl konstatovat porušení čl. 2 odst. 1 Listiny, neboť toto ustanovení neobsahuje samostatné individuální základní právo, nýbrž stanoví obecné principy demokratického státu. Dovolávat se jej by bylo možné v návaznosti na konkrétní základní práva a svobody zakotvené v Listině, popř. Ústavě, došlo-li k jejich porušení.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2012
Vojen Güttler
předseda senátu