ECLI:CZ:US:2012:1.US.3913.11.1
sp. zn. I. ÚS 3913/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti KLIO energo, a. s., se sídlem Chrášťany 92, zastoupené Mgr. Bc. Davidem Raisem, advokátem se sídlem Praha, Thámova 181/20, proti rozhodnutí obecné povahy č. 1/2011 obce Doksy, okres Kladno, kterým se vydává změna č. 4 Územního plánu sídelního útvaru obce Doksy, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2011, čj. 4 Ao 5/2011 - 42, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o opatření obecné povahy č. 1/2011 obce Doksy, ve kterém jí nebylo vyhověno. Uvedla, že uvedené opatření obecné povahy napadla správní žalobou mimo jiné proto, že přijatá změna č. 4 je, ve vztahu k rozsahu dosavadního využití pozemků v jejím vlastnictví, nadbytečná a že další omezení rozsahu využití těchto pozemků by bylo zásahem do jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka tvrdí, že při schválení změny svého územního plánu obec Doksy porušila zásadu proporcionality, neboť záměry navržené změny územního plánu mohly být dosaženy i beze změny dosavadního funkčního využití pozemků v jejím vlastnictví. Nejvyšší správní soud, při posuzování návrhu na zrušení tohoto opatření obecné povahy, nesprávně aplikoval zásadu proporcionality, čímž mělo dojít k porušení jejího vlastnického práva.
II.
Z přiložených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka u Nejvyššího správního soudu navrhla "zrušení opatření obecné povahy č. 1/2011 obce Doksy, kterým se vydává změna č. 4 územního plánu sídelního útvaru obce Doksy". Nejvyšší správní soud návrh stěžovatelky zamítl v části týkající se pozemků, jejichž vlastníky jsou, podle výpisu z katastru nemovitostí, jiné osoby, takže ve vztahu k těmto nemovitostem nepřipadá v úvahu zkrácení jejího vlastnického práva. Ve zbylé části, týkající se pozemků, jejichž vlastníkem stěžovatelka prokazatelně je, návrh odmítl. V podrobném odůvodnění svého rozsudku popsal průběh řízení o vydání opatření obecné povahy a vyložil důvody, které jej vedly k závěru, že procesní námitky stěžovatelky jsou nedůvodné. Vyjádřil se i k její námitce ohledně zásahu do jejího vlastnického práva, k němuž mělo dojít změnou funkčního využití území. Konstatoval, že je právem obce stanovit, jaké bude funkční využití ploch. Případná změna však nesmí být v rozporu s principem proporcionality. Nejvyšší správní soud, s odkazem na svou judikaturu, podrobně vyložil aplikaci principu proporcionality na posuzovanou věc. Vysvětlil, z jakých důvodů považuje změnu využití pozemků v důsledku změny č. 4 Územního plánu obce Doksy za ústavně legitimní a odůvodněnou zákonným cílem. Tímto zákonným cílem je přizpůsobení využití předmětných ploch, způsobu využití ploch sousedních a obcí Doksy blíže specifikovaným limitům v území. Podle názoru Nejvyššího správního soudu byl zásah učiněn v nezbytně nutné míře a nediskriminačním způsobem, s vyloučením libovůle, neboť změny se týkaly pozemků obsažených v příslušné lokalitě, nikoli primárně pozemků ve vlastnictví stěžovatelky. Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že obec Doksy dodržela, při vydání opatření obecné povahy, zásadu subsidiarity a minimalizace takového zásahu.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka polemizuje s právními závěry Nejvyššího správního soudu a odmítá jeho výklad a aplikaci principů, vyplývajících z jeho judikatury. Setrvává na svém vlastním názoru a uvádí stejné námitky, které uplatnila již v předchozím řízení.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, a může tedy zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze v případě, že shledá porušení základního práva či svobody. Taková situace však v daném případě nenastala.
Po přezkoumání ústavnosti předmětného řízení i rozhodnutí, která z něj vzešla, nelze než uzavřít, že Nejvyšší správní soud se otázkou ústavní legitimity a zákonnosti předmětného opatření obecné povahy velmi podrobně zabýval. Při jeho posuzování vycházel z limitů stanovených ustanoveními ústavního pořádku, příslušných zákonných opatření a principů přezkumu opatření obecné povahy, vyplývajících z jeho judikatury. Své závěry srozumitelně a přesvědčivě odůvodnil a vypořádal se se všemi argumenty stěžovatelky. Stačí tedy odkázat na jeho závěry, které jsou ústavně zcela konformní.
Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelka neprokázala porušení svých základních práv, jichž se dovolává. Z její strany se jedná pouze o polemiku vyjadřující její nesouhlas se závěry Nejvyššího správního soudu. Ústavní soud k této polemice dodává, že pokud Nejvyšší správní soud rozhodl způsobem, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2012
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu