ECLI:CZ:US:2012:1.US.400.12.1
sp. zn. I. ÚS 400/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti M. V., O. V. a J. M., zast. JUDr. Aloisem Deutschem, advokátem, sídlem Smetanova 17, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9.11.2011, č.j. 28 Cdo 3684/2010-303, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29.4.2010, č.j. 14 Co 126/2009-281, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé napadli společně podanou ústavní stížností v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího soudu a rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), nesprávně označeného jako vedlejšího účastníka (srov. §76 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a požadovali jejich zrušení. V úvodu návrhu na zahájení řízení tvrdí, že rozsudkem Nejvyššího soudu bylo porušeno jejich základní právo zaručené ústavním zákonem, a sice domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); přičemž v části III. návrhu pak tvrdí, že postupem obecných soudu bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu, konkrétně jejich právo na rovné postavení účastníků řízení zaručené čl. 37 odst. 3 Listiny, právo na spravedlivý a nestranný soud zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, právo zaručené čl. 36 odst. 2 na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné moci, právo, aby se mohli vyjádřit ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny, právo vlastnit majetek a právo na stejný zákonný obsah a ochranu, právo, aby jejich záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána (pozn. u dvou posledních tvrzení stěžovatelé nespecifikují příslušná ustanovení Listiny - jde o čl. 11 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Ve II. části návrhu provedli rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy, zejména zdůraznili, že jejich matka podala v roce 1992 u Okresního soudu v Břeclavi (dále jen "okresní soud") žalobu, jejímž předmětem bylo vydání konkrétních nemovitostí v kat. úz. Dobré Pole. Okresní soud v roce 1998 žalobu zamítl, a to po zjištění, že není dán restituční důvod, byť došlo k jednání, v jehož důsledku byla odňata žalobkyni možnost nakládat se svým majetkem, avšak stát tento majetek později vykoupil. Žalobkyně se proti rozsudku odvolala (v průběhu odvolacího řízení zemřela), krajský soud napadený rozsudek zrušil. V další fázi řízení okresní soud žalobě vyhověl a uložil povinným osobám (ČR - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, obci Dobré Pole) nemovitosti vydat. Na základě odvolání obou povinných změnil krajský soud rozsudek soudu I. stupně tak, že žalobu zamítl, konkrétně z důvodu, že předmětné nemovitosti byly původní zemědělskou usedlostí a tudíž je není možno vydat na základě zákona č. 87/1991 Sb. Stěžovatelé v dovolání poukazovali na nesprávnost takového závěru, avšak Nejvyšší soud jejich dovolání zamítl, uzavřev, že se v dané věci nemůže jednat o titul opřený o zák. č. 87/1991 Sb., že úspěšné restituci brání vyplacení náhrady za odňaté nemovitosti, stejně jako že předmětné nemovitosti, s výjimkou zahrady, zásadní přestavbou změnily svůj stavebně technický charakter. Následně polemizují s jednotlivými závěry obecných soudů, zejména týkajícími se účelu užití předmětných nemovitostí, ztráty původního stavebně technického charakteru (což žádný ze žalovaných netvrdil) a následků údajného výkupu předmětných nemovitostí, aniž by byly posuzovány náležitosti platného právního úkonu, to vše s opakovaným zdůrazněním restituční povahy sporu.
Právní zástupce stěžovatelů na základě jejich pověření učinil součástí návrhu i přímá podání stěžovatelů, k nim však Ústavní soud nemohl přihlédnout, vzhledem k tomu, že nebyla sepsána předepsaným zástupcem.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující:
Čl. 11 odst. 1:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 36 odst. 1:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 36 odst. 2:
Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
Čl. 37 odst. 3 Listiny
Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
Čl. 38 odst. 2 Listiny
Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
II.
Z předložených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se u okresního soudu domáhali (původní žalobkyní byla jejich právní předchůdkyně, která podala žalobu již v roce 1992 a soudy ve věci opakovaně rozhodovaly), aby každému ze dvou žalovaných byla uložena povinnost vydat jim specifikované nemovitosti v kat. úz. Dobré Pole. Okresní soud rozsudkem ze dne 3.9.2008, č.j. 7 C 298/92-242, zavázal prvního žalovaného vydat stěžovatelům pozemek a druhého žalovaného vydat další pozemek s budovou, protože dospěl k závěru, že je dán restituční důvod podle zák. č. 87/1991 Sb., neboť požadované nemovitosti nebyly v době odnětí součástí původní zemědělské usedlosti. Oba žalovaní proti rozsudku podali odvolání, na jehož základě dospěl krajský soud ke zjištění, že uvedený závěr soudu I. stupně není správný. Po zopakování dokazování krajský soud vzal za prokázané, že předmětné nemovitosti byly původní zemědělskou usedlostí ve smyslu §1 odst. 1 písm. b) zákona o půdě, ač k zemědělské výrobě přímo nesloužily. K tomu doplnil, že žalobkyně se domáhala vydání nemovitostí, které jsou předmětem soudního řízení, u pozemkového úřadu, který vydal zamítavé rozhodnutí (potvrzené Krajským soudem v Ostravě). Ani pozemkový úřad, ani přezkoumávající soud neshledaly nedostatek povahy nemovitostí jako nezemědělských. Krajský soud v Ostravě k restitučnímu nároku uvedl, že její nárok je nutno podřadit pod §6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě, a zdůraznil, že za ně byla vyplacena náhrada. Krajský soud považuje za významný závěr Krajského soudu v Ostravě, že předmětné nemovitosti byly součástí původní zemědělské usedlosti, tudíž jejich vydání je možné pouze postupem podle §9 zákona o půdě, nikoliv podle zákona č. 87/1991 Sb. Akcentoval, že tento závěr je plně v souladu s dosavadní judikaturou vyšších soudů, dle níž nelze posuzovat nemovitosti (a to i obytný dům a pozemek s ním související) odděleně od zemědělských pozemků či jiných staveb, s nimiž původně tvořily zemědělskou usedlost, pokud v době přechodu na stát zemědělská usedlost sloužila či byla účelově určena k zemědělské výrobě, a že zemědělskou usedlostí je třeba chápat obytnou část zemědělské usedlosti, chlévy a stodoly se stavebním pozemkem a potom jednotlivé zemědělské pozemky, jež byly spolu s uvedenými stavbami užívání jako společný komplex. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 9.11.2011, č.j. 28 Cdo 3684/2010-303, zamítl. Dovolací soud vzal za rozhodné pro právní posouzení věci tyto skutečnosti:
- k odnětí předmětných nemovitostí právním stěžovatelů došlo na základě výměru ONV v Mikulově vydaného podle zák. č. 46/1948 Sb.,
- v letech 1950 až 1953 byli právní předchůdce stěžovatelů vystěhováni,
- v letech 1955 až 1957 byla projednávána výše náhrady za odňaté nemovitosti, tato náhrada byla vyplacena ve výši 106 404,88 Kčs nové měny,
- krajský soud dospěl k závěru, že šlo o zemědělskou usedlost podle zákona o půdě, a že vzhledem k okolnostem perzekučního vystěhování přichází v úvahu restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. r) tohoto zákona; vzhledem k formální povaze výkupu však nutno tento případ podřadit pod §6 odst. 1 písm. b), přičemž tento restituční důvod je vyloučen vyplacením náhrady,
- krajský soud dovodil, že o restituci bylo již podle zákona o půdě rozhodnuto, a zdůraznil, že pokud toto rozhodnutí bylo negativní, nelze se vydání nemovitostí domáhat podle zák. č. 87/1991 Sb.
Na těchto základech pak Nejvyšší soud formuloval závěr, že dovolání není důvodné. Akcentoval, že nemůže jít o právní titul opřený o zák. č. 87/1991 Sb., protože došlo k odnětí zemědělské usedlosti, a dodal, že nyní nemovitosti (s výjimkou zahrady) představují zastavěné plochy a stavby občanské vybavenosti, pak je nelze vydat ani pro jejich zásadní přestavbu ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Zejména zdůraznil, že jen nutno přisvědčit právnímu názoru krajského soudu, že úspěšné restituci či případnému nároku na finanční náhradu podle §13 zákona o půdě brání skutečnost, že právním předchůdcům stěžovatelů byla vyplacena za odňaté nemovitosti náhrada.
III.
Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovateli namítaných porušení jejich základních práv na ochranu majetku a na soudní ochranu (viz výše) a konstatuje, že k jejich porušení napadenými rozhodnutími, ani postupem obecných soudů předcházejících jejich vydání, nedošlo. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé od Ústavního soudu očekávají přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy ohledně existence jejich restitučního nároku. Tím však staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu ovšem, jak je uvedeno v předchozím textu, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části podle náhledu Ústavního pouhou polemikou se závěry obecných soudů. Důvody, pro které obecné soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelé nesouhlasí, v jejich odůvodnění - v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně - vysvětlují, přičemž Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje. K meritu věci Ústavní soud dodává, že ve své judikatuře mnohokrát a opakovaně zdůraznil, že v restitučních záležitostech je nezbytné postupovat citlivě, se snahou o nápravu křivd vyvolaných předchozím totalitním režimem (např. nález Ústavního soudu ve věci sp.zn. II. ÚS 10/2000). Tento závěr je v souladu s konstantní rozhodovací praxí Ústavního soudu myšlenkově navazující na nález Ústavního soudu ČSFR ve věci sp. zn. I. ÚS 597/92, v němž se dovozuje, že restitučními zákony se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd spočívajících v porušování obecně uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu. Stát a jeho orgány jsou proto povinny postupovat v řízení podle restitučních zákonů v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na lidských právech a svobodách má být alespoň částečně kompenzována. Uspokojení restitučního nároku ovšem musí respektovat ústavní i zákonné předpoklady; jejich vymezením zákonodárce projevil vůli narovnat majetkové vztahy mezi původními vlastníky odňatých věcí a státem, případně tím, kdo od něho odňaté věci, za určitých podmínek, získal. Jak vyplynulo z narativní části, o uplatněném restitučním nároku bylo rozhodnuto podle zákona o půdě, v němž byla respektována povaha předmětných nemovitostí, jako součástí původní zemědělské usedlosti. Je tedy nasnadě, že díky negativnímu rozhodnutí o tomto nároku, nelze uplatňovat nárok podle zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2012
Vojen Güttler
předseda senátu