ECLI:CZ:US:2012:1.US.413.12.1
sp. zn. I. ÚS 413/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. N., zastoupeného JUDr. Markem Neústupným, advokátem, se sídlem U Mlékárny 290, 353 01 Mariánské Lázně, proti usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 5. 9. 2011, č. j. 3 T 62/2008-85, a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 7 To 425/2011, za účasti Okresního soudu v Chebu a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 2. 2012, stěžovatel napadl usnesení Okresního soudu v Chebu (dále jen "okresní soud") ze dne 5. 9. 2011, sp zn. 3 T 62/2008-85 (dále jen "usnesení okresního soudu"), kterým bylo podle §83 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník") rozhodnuto tak, že odsouzený se ve zkušební době podmíněného odsouzení neosvědčil a vykoná trest odnětí svobody v trvání 11 měsíců. Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 7 To 425/2011 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž byla zamítnuta jeho stížnosti proti usnesení okresního soudu, a to jako opožděně podaná.
Stěžovatel tvrdí, že na jednání dne 5. 9. 2011 byl upozorněn, že pokud se nemůže rozhodnout, zda si chce podat stížnost či nikoliv, vše podstatné obdrží v písemném vyhotovení usnesení, které mu bude zasláno, z čehož získal dojem, že stížnost lze podat až po doručení usnesení. Analogicky podle §253 odst. 2 trestního řádu tedy jako opožděné nemůže být zamítnuto odvolání, které oprávněná osoba podala opožděně jen proto, že se řídila nesprávným poučením soudu. Stěžovateli by nemělo jít k tíži, že při jednání dne 5. 9. 2011 neměl právního zástupce a poučení soudu pochopil jako laik, když přitom ani není možné zjistit, jak přesně poučení soudu znělo (tedy tento aspekt věci je v současné době nepřezkoumatelný, což nemůže jít k tíži stěžovatele). Stěžovatel také shledává podobnost se situací řešenou nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2011, sp. zn. III. ÚS 1231/11.
Pokud pak jde o závěr okresního soudu, že měl liknavý přístup k uloženému trestu obecně prospěšných prací, stěžovatel poukazuje na to, že byl od 1. 6. 2011 do 30. 9. 2011 v pracovní neschopnosti (od 3. 6. 2011 do 24. 6. 2011 musel být dokonce hospitalizován na psychiatrickém oddělení v nemocnici Ostrov), a tudíž nemohl trest obecně prospěšných prací vykonávat z objektivních důvodů. Jestliže okresní soud stěžovateli vytkl, že nepředložil potvrzení o své nemoci, pak k jeho předložení soudem nebyl vůbec vyzván a kromě toho si okresní soud, pokud neuvěřil tvrzení stěžovatele, mohl a měl v souladu se zásadou vyšetřovací příslušnou dokumentaci od lékaře vyžádat sám. Dle stěžovatele nebyl úplně zjištěn skutkový stav věci a soud ani nezdůvodnil, proč tvrzení stěžovatele o jeho nemoci a hospitalizaci neuvěřil.
Vzhledem k uvedenému má stěžovatel za to, že došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil. Doplněním ústavní stížnosti doručeným Ústavnímu soudu dne 10. 2. 2012 stěžovatel dále požádal o odklad vykonatelnosti podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") s ohledem na to, že již obdržel výzvu k nastoupení výkonu trestu.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Okresní soud uvedl, že k vyhlášení jeho usnesení došlo ve veřejném zasedání za přítomnosti odsouzeného a poučení bylo dáno plně v souladu se zněním tak, jak je uvedeno v písemném vyhotovení tohoto usnesení na straně 2. Jedná se o standardní poučení u usnesení, kde je stížnost přípustná a je zcela vyloučeno, že by došlo k poučení ve formě tak, jak odsouzený uvádí v ústavní stížnosti nyní projednávané Ústavním soudem.
Okresní státní zastupitelství v Chebu toliko bez bližšího odůvodnění sdělilo, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou.
Krajský soud vyjádřil přesvědčení, že odsouzený byl o běhu lhůty k podání stížnosti v průběhu veřejného zasedání řádně poučen, kdy ve věci rozhodoval letitý, zkušený a odvolacími senáty odborně dobře hodnocený soudce okresního soudu. Podle náhledu krajského soudu nelze stavět právní závěry na tom, že "stěžovatel získal dojem". Krajský soud má proto za to, že by ústavní stížnosti nemělo být vyhověno.
Krajské státní zastupitelství v Plzni se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice, ten však této možnosti ve stanovené lhůtě nevyužil.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od okresního soudu předmětný spis sp. zn. 3 T 62/2008 (dále jen "spis okresního soudu"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnosti nelze vyhovět.
Pokud jde o otázku, zda byl stěžovatel okresním soudem o možnosti podání opravného prostředku řádně poučen, Ústavní soud se jí nemohl zabývat. Povinností stěžovatele je totiž před podáním ústavní stížnosti vyčerpat veškeré dostupné opravné prostředky formálně i materiálně. Ústavní soud konstatuje, že §61 odst. 1 trestního řádu stanoví, že "zmešká-li obviněný nebo jeho obhájce z důležitých důvodů lhůtu k podání opravného prostředku, povolí mu, nestanoví-li zákon jinak, orgán, jemuž přísluší o opravném prostředku rozhodovat, navrácení lhůty", přičemž ustálená soudní judikatura mezi tyto důvody řadí právě i nesprávné právní poučení obviněného (shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. prosince 2010 sp. zn. I. ÚS 3250/10). Za situace, kdy stěžovatel žádost dle §61 odst. 1 trestního řádu nepodal, respektive ji nepodal řádně (srovnej č. l. 130-131 spisu okresního soudu), nelze námitku vadného poučení v ústavní stížnosti uplatnit. Jestliže tak stěžovatel přesto činí, je nutno ústavní stížnost ve vztahu k ní odmítnout jako nepřípustnou.
Ústavní soud naproti tomu považoval za nutné uvážit otázku, zda nedošlo k chybnému posouzení počátku běhu lhůty, jak tomu bylo v případě věci řešené Ústavní soudem pod sp. zn. III. ÚS 1231/11, na kterou stěžovatel odkazuje. Dospěl však závěru, že nikoliv. Ve věci sp. zn. III. ÚS 1231/11 totiž šlo o případ, kdy obecný soud chybně počítal lhůtu k podání opravného prostředku od vyhlášení daného usnesení, ačkoliv opis tohoto usnesení bylo stěžovateli nutno doručit s ohledem na povinnost doručovat usnesení, jimiž bylo rozhodnuto o opravném prostředku, stanovené v §137 odst. 4 trestního řádu (jednalo se o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení). Usnesení okresního soudu napadené nynější ústavní stížností však není usnesením o opravném prostředku ve smyslu §137 odst. 4 trestního řádu, a k chybnému stanovení počátku lhůty nezohledněním úpravy v §137 odst. 4 trestního řádu tak nemohlo dojít. Ústavní soud je proto nucen ústavní stížnost v části směřují proti usnesení krajského soudu, ve které nebyla odmítnuta jako nepřípustná, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Ve vztahu k usnesení okresního soudu a tedy i stěžovatelovým věcným námitkám proti závěru soudu o neosvědčení stěžovatele pak je nutno ústavní stížnost odmítnout jako podanou po lhůtě. Podáním opožděného opravného prostředku k prodloužení lhůty k podání ústavní stížnosti proti jím napadeným rozhodnutím nedochází, tedy pro počátek běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti proti usnesení okresního soudu byl rozhodný stejný den, jako v případě lhůty stížností. Pouze na okraj věci tak Ústavní soud podotýká, že závěr obecného soudu o neosvědčení stěžovatele nebyl dán pouze skutečností, že stěžovatel nevykonal uložený trest obecně prospěšných prací, kterou se stěžovatel snaží v ústavní stížnosti relativizovat odkazy na svůj zdravotní stav, ale i tím, že se ve zkušební době znovu dopustil trestné činnosti.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. b), e) zákona o Ústavním soudu jako návrh z části zjevně neopodstatněný, z části podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání a z části jako návrh nepřípustný.
Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2012
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu