ECLI:CZ:US:2012:1.US.4326.12.1
sp. zn. I. ÚS 4326/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Pavla Holländera a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti J. P., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Bařinou, advokátem, se sídlem v Brně, Kotlářské ul. 53, proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě č. j. 3 C 69/2010-102 ze dne 31. října 2011 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočce v Jihlavě, č. j. 54 Co 233/2012-128 ze dne 31. srpna 2012, za účasti Okresního soudu v Jihlavě a Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, jako účastníků řízení a 1) J. P. a 2) H. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Návrhem došlým dne 12. listopadu 2012 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti shora citovaným rozhodnutím. Stěžovatel v ní tvrdil, že bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod, neboť nalézací ani odvolací soud nepřihlédl k tvrzeným skutečnostem a k označeným důkazům, a dále právo na dědictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, protože soudy nevyhověly stěžovatelovu návrhu a neurčily, že zesnulý otec stěžovatele byl ke dni své smrti vlastníkem v žalobě blíže vymezených nemovitostí (resp. tyto nemovitosti byly ve společném jmění manželů).
2. Ústavní soud nepovažoval za nutné vyžádat si kompletní soudní spis, neboť shledal, že se rozhodné skutečnosti shodně podávají jak z obsahu ústavní stížnosti, tak z kopií napadených rozhodnutí, které stěžovatel k návrhu připojil.
II.
3. Z napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že otec stěžovatele měl dva syny: stěžovatele a 1) vedlejšího účastníka. Stěžovatel vzešel jako potomek z prvního manželství, zatímco 1) vedlejší účastník jako potomek z druhého manželství. Otec stěžovatele začal trpět těžkou, nevyléčitelnou chorobou a těsně před svojí smrtí spolu se svojí v pořadí druhou zákonitou manželkou darovali v řízení před obecnými soudy specifikované nemovitosti do vlastnictví 1) vedlejšího účastníka. Stěžovatel tuto darovací smlouvu napadl a žádal soudy o určení, že ke dni smrti otce tyto nemovitosti stále byly ve společném jmění manželů. Svůj návrh odůvodňoval tím, že otec byl pod vlivem silných léků, a proto v takovém stavu nemohl stran uvedených nemovitostí učinit platný právní úkon, bylo-li by zjištěno, že vůbec jde o jeho vlastnoruční podpis, neboť ten se od podpisu učiněného jen několik měsíců před tím významně odlišoval.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. V předmětné věci Ústavní soud, jako orgán ochrany ústavnosti, konstatuje, že není soudem, který by se měl zabývat posuzováním celkové zákonnosti vydaných rozhodnutí či nahrazovat hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Zabývat se správností rozhodnutí orgánu veřejné moci může jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu")], zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (usnesení sp. zn. I. ÚS 1/02 ze dne 26. 3. 2002, http://nalus.usoud.cz). Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, závazný výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu, jsou záležitostí především obecných soudů, jež jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
6. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li by jejich pravomocným rozhodnutím k porušení základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem.
7. Z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 81 a 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy respektují meze dané ustanovením §132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení jakýmkoliv způsobem znovu přehodnocovat, protože by se tímto postupem stával další pravidelnou soudní instancí, což jeho úkolem není a ani být nemůže. V této souvislosti se sluší dodat, že zásahy Ústavního soudu do rozhodování nezávislých obecných soudů jsou po právu toliko na základě důvodných ústavních stížností při splnění všech zákonných podmínek, přičemž čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nelze vykládat jako právo na úspěch v soudním řízení.
8. Zásah Ústavního soudu proto přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. Takové vybočení však Ústavní soud neshledal.
9. Předně je zapotřebí uvést, že čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje") primárně nezakládá majetkové právo potomka na všechny zůstavitelem zanechané hodnoty, nýbrž stanoví, že je to zůstavitel, kdo o majetku může pro případ smrti závazně pořídit a teprve neučiní-li tak, může tuto vůli presumovat zákonodárce, a to způsobem rozvedeným v zákoně a šetřícím podstaty a smyslu dědictví. Nesmí tak nastat situace, že by si stát bez ohledu na vůli zůstavitele, anebo bez ohledu na jeho vztahy k osobám blízkým, majetkové hodnoty přisvojil a nevytvořil zůstaviteli prostor pro to, aby mohl relevantně projevit svoji vůli i v rámci tzv. mezigenerační odpovědnosti. Tomu nijak nepřekáží, že zákon upravuje institut "neopominutelného dědice" nebo stanoví daň z hodnot takto přecházejících.
10. Jestliže se obecné soudy zabývaly námitkami stěžovatelem tvrzenými, nechaly vyhotovit znalecký posudek ohledně vlivu léků na způsobilost nemocného k právním úkonům, při výslechu znalce byly vzaty v úvahu a vysvětleny i interakce těchto léků, k úhelným otázkám bylo vyslechnuto několik svědků a všechny skutkové závěry z těchto zjištění vytvořily uzavřený a logicky nepřerušený řetězec, pak nelze obecným soudům paušálně vytýkat, že nepřistoupily k vyhotovení revizního znaleckého posudku. Stejně tak byl správně vyhodnocen jako nadbytečný důkaz posudkem z oboru písmoznalectví, který by se vyjádřil k pravděpodobnosti shody podpisu nemocného. Ohledně okolností podpisu darovací smlouvy totiž vypovídali svědci, mezi jinými ošetřující lékař a advokátka, která učinila prohlášení o pravosti podpisu (viz ustanovení §25a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů). Lze proto uzavřít, že obecné soudy v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který měl oporu ve skutkovém stavu, jež deklarovaly za rozhodný. Své rozhodnutí rozvedly v souladu s ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř., neboť v odůvodnění rozhodnutí stručně a jasně vyložily, které skutečnosti měly za prokázány, o které důkazy opřely svá skutková zjištění a jak se vypořádaly s uplatněnými námitkami. V tomto směru jim nebylo lze nic podstatného vytknout.
11. Závěrem Ústavní soud upozorňuje stěžovatele na ustanovení §484 obč. zák., který blíže upravuje povinnost započítat to, co při dědění ze zákona dědic za života zůstavitele od něho bezplatně obdržel, a situaci při dědění ze závěti, kdy je třeba toto započtení provést, jestliže k němu dal zůstavitel příkaz anebo jestliže by jinak obdarovaný dědic byl proti dědici uvedenému v ustanovení §479 obč. zák. neodůvodněně zvýhodněn. V konečném důsledku tak stěžovatelem napadaná právní skutečnost (darování za života zůstavitele jednomu z dědiců) bude mít svůj význam i v řízení o dědictví.
III.
12. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2012
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu