ECLI:CZ:US:2012:1.US.4333.12.1
sp. zn. I. ÚS 4333/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti M. B., zast. JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou, sídlem Nad Štolou 18, Praha 7, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23.8.2012, č.j. 22 Cdo 2128/2010-288, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4.11.2009, č.j. 26 Co 111,286/2009-255, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka v úvodu ústavní stížnosti informovala, že se žalobou domáhala určení vlastnického práva ke dvěma konkrétním pozemkům v kat. úz. Unhošť z důvodu, že v roce 2002 se žalovaná jako vlastník sousedního pozemku rozhodla posunout plot z dosavadní hranice směrem dovnitř pozemku ve vlastnictví stěžovatelky. V té souvislosti vyšlo najevo, že právní předchůdkyně stěžovatelky měla prodat první z předmětných pozemků v roce 1972 a druhý pozemek v roce 1976 právnímu předchůdci žalované a nyní jsou zapsány jako její vlastnictví. Přitom na první kupní smlouvě sepsané ve formě notářského zápisu chybí její podpis a na druhé kupní smlouvě svůj podpis zpochybnila. Soud I. stupně (sc. Okresní soud v Kladně, dále jen "okresní soud") dospěl k závěru, že smlouva z roku 1972 je neplatná, neboť nebyla převodkyní podepsána, že však kupující byl v dobré víře ohledně koupě tohoto pozemku; smlouva z roku 1976 byla sice platná, ale připustil, že stěžovatelka mohla pozemek vydržet, ovšem nemá právní zájem na určení vlastnictví, proto žalobu jako celek zamítl. Odvolací soud (Krajský soud v Praze, dále jen "krajský soud") se ztotožnil se závěrem prvostupňového soudu ohledně vydržení vlastnického práva kupujícím k prvnímu pozemku, na určení vlastnického práva ke druhému pozemku shledal naléhavý právní zájem stěžovatelky, avšak odmítl závěr o vydržení vlastnického práva k němu právní předchůdkyní stěžovatelky, protože v dobré víře nemohli být ani její právní nástupci, ani stěžovatelka. Následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud ve vztahu k prvnímu pozemku odmítl, ve vztahu ke druhému pozemku zamítl. Stěžovatelka brojí proti skutkovým zjištěním i proti právním závěrům obecných soudů, přičemž svoje výhrady podrobně rozvádí a formuluje názor, že soudy obou stupňů dospěly ke skutkovému závěru, který nemá dostatečnou oporu v provedeném dokazování, postupovaly v rozporu s kogentními procesními předpisy a jednoznačně vybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §132 obč. soudního řádu, kdy hodnotily i důkazy v řízení řádně neprovedené. Na tomto základě tvrdí, že postupem soudů v její věci bylo porušeno právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a další práva garantovaná v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a 3 Listiny, důsledku toho i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby ústavní soud zrušil rozsudek Nejvyššího soudu i krajského soudu.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 2 odst. 2:
Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.
Čl. 4 odst. 1:
Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.
Čl. 4 odst. 3:
Zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky.
Čl. 11 odst. 1:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 36 odst. 1:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 38 odst. 2:
Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
II.
Z předložených rozhodnutí obecných soudů zjistil Ústavní soud tyto relevantní skutečnosti:
Stěžovatelka se (původně s dalšími dvěma žalobkyněmi) domáhala určení vlastnického (původně též spoluvlastnického) práva k dvěma individualizovaným pozemkům v kat. úz. Unhošť (pozn. o výměře 47 m2 a 32 m2; jde o dva souběžné a sousedící pruhy zemského povrchu, první pozemek široký 1,5 m, druhý 1 m, takto zobrazeny v geometrickém plánu, v katastru nemovitostí vedeny jako součást pozemku ve vlastnictví žalované). Oba pozemky byly součástí pozemku ve vlastnictví jedné z původních žalobkyň a ta je údajně v 70. letech prodala právnímu předchůdci žalované. Tato žalobkyně tvrdila, že nikdy kupní smlouvy s právním předchůdcem žalované neuzavřela, příp. že je vydržela. Okresní soud zjistil, že v roce 1972 byla sepsána kupní smlouva o prvním ze sporných pozemků, na které chybí podpis původní vlastnice (smlouva byla registrována býv. státním notářstvím) a v roce 1976 prodala tato vlastnice druhý pozemek; v následujících letech došlo k dalším dispozicím s pozemky. Soud nařídil znalecké zkoumání podpisu prodávající u druhé kupní smlouvy; ze znaleckého posudku vyplývá, že podpis je jejím pravým podpisem; požadavek žalobkyň na provedení revize posudku soud považoval za nadbytečný, což zdůvodnil vysvětlením znalce před soudem a množstvím srovnávacího materiálu, a provedl další důkazy listinami a výpovědí svědka. Okresní soud vyšel ze zjištěných skutečností a žalobu zamítl, protože dospěl k závěru, že první z pozemku vydržel právní předchůdce žalované, na určení vlastnického práva ke druhému pozemku nemá žalovaná naléhavý právní zájem, žalovaná její vlastnictví nezpochybňuje. Proti prvostupňovému rozsudku podala stěžovatelka odvolání akcentující naléhavý právní zájem na požadovaném určení, zpochybňující vydržení prvního z pozemků kupujícím a závěry znaleckého posudku. Krajský soud se ztotožnil s vydržením vlastnického práva kupujícím k prvnímu pozemku, souhlasil též se závěrem o platném uzavření druhé kupní smlouvy (včetně závěru, že již nebylo nutné vypracovávat revizní znalecký posudek), neztotožnil se se závěrem o vydržení tohoto pozemku prodávající, protože nemohla být v dobré víře, že jí tato část oddělovaného pozemku i po uzavření kupní smlouvy patří (s ohledem na vyznačení hranic pozemků v přírodě). Z těchto důvodů krajský soud zamítavý rozsudek potvrdil. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, v němž ke každému z pozemků formulovala po třech konkrétních námitkách. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání a ve vztahu k prvnímu pozemku ho shledal nepřípustným (závěr se týkal od obou soudů shodného posouzení vlastnického práva k tomuto pozemku právním předchůdcem žalované), protože stěžovatelka neuvedla právní názor, jehož správnost by bylo třeba posoudit dovolacím soudem, tudíž ho v této části odmítl. Ohledně druhého pozemku bylo dovolání přípustné pro tzv. otevřenou diformitu, proto se Nejvyšší soud podrobně zabýval konkrétními dovolacími námitkami (neprovedení revizního znaleckého posudku, označení hranic pozemku v terénu a skutečným využitím trubek k jejich označení) a shledal, že nejsou důvodné (srov. str. 4-6 odůvodnění), proto dovolání zamítl.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejích základních práv a konstatuje, že k žádnému zásahu do nich napadenými rozhodnutími Nejvyššího soudu a krajského soudu, ani postupem soudů v řízení před jejich vydáním, nedošlo. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové stěžovatelčino právo. V dané věci je zcela zřejmé, že stěžovatelka nesouhlasí se závěry obecných soudů o posouzení existence, resp. neexistence jejího vlastnického práva ke konkrétním pozemkům, a to ve sporu, v němž se domáhala určovací žalobou vynesení příznivého rozsudku proti žalované, která byla jako vlastnice sporných pozemků zapsána v katastru nemovitostí. Je třeba, aby v takové situaci respektovala příslušné procesněprávní a zejména hmotněprávní předpoklady úspěchu v soudním sporu. Kromě jiného, bylo její povinností prokázat, že má "silnější" právní titul pro její vlastnictví, což se jí - podle závěrů soudů všech tří stupňů - nezdařilo. Z obsahu ústavní stížnosti je tak zřejmé, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení závěrů, k nimž dospěly obecné soudy právě v této záležitosti. Tím však staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní soud dále dodává, že důvody, pro které soudy rozhodly o její žalobě rozhodnutími, proti nimž stěžovatelka brojí ústavní stížností, jsou v odůvodnění v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí v plné míře odkazuje. Z uvedených důvodů nemohlo ani dojít k porušení dalších stěžovatelčiných základních práv, ani jejího základního práva garantovaného v čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť její vlastnické právo nebylo prokázáno.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2012
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu