ECLI:CZ:US:2012:1.US.436.12.2
sp. zn. I. ÚS 436/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ministerstva pro místní rozvoj, se sídlem Praha 1, Staroměstské nám. 6, zastoupeného JUDr. Hanou Sayehovou, advokátkou se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Sokolská tř. 49, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2011, čj. 28 Cdo 3531/2010 - 319, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2010, čj. 13 Co 415/2009 - 276, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel navrhl zrušení výše uvedených rozhodnutí, vydaných v restitučním řízení o zaplacení finanční náhrady za nemovitosti, v němž vystupoval na straně žalované. Vydáním těchto rozhodnutí mělo dojít k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Aplikace a interpretace právních předpisů obecnými soudy v předkládané věci je podle jeho názoru natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Ústavy a zasáhla do jeho základních práv. Došlo též k porušení požadavků předvídatelnosti aplikace práva a právní jistoty. Předmětem sporu byla finanční náhrada podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), za objekty právních předchůdců žalobců, jejichž vlastnictví přešlo ke dni 30. 10. 1945 na stát a které v roce 1967 zlikvidoval jeho právní předchůdce (Krajský investorský útvar v Ostravě). Stěžovatel vytýká obecným soudům prvního i druhého stupně neobjektivní hodnocení důkazů. Aby mohla být restituentům přiznána náhrada za zbourané objekty, musí prokázat, že ke dni účinnosti právního titulu, zakládajícího přechod jejich vlastnictví na stát, předmětné objekty skutečně existovaly a že se jednalo o tytéž objekty, které povinná právnická osoba ke dni jejich zániku držela. Podle stěžovatele nebyly tyto skutečnosti v řízení prokázány a soudy hodnotily předložené důkazy v jeho neprospěch. Svá tvrzení se stěžovatel snažil doložit podrobnou a obsáhlou polemikou s hodnocením provedených důkazů před obecnými soudy.
V další části ústavní stížnosti stěžovatel vedl polemiku s právními závěry obecných soudů, především ohledně prekluze nároku podle §13 odst. 3 zákona o půdě a o otázce pasivní legitimace. Jedná se v podstatě o stejné argumenty, které předložil již ve svém dovolání k Nejvyššímu soudu a závěrem ústavní stížnosti konfrontuje své právní názory se závěry Nejvyššího soudu.
II.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Tato ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V obsahu rozhodnutí, napadených touto ústavní stížností, nebyl zjištěn žádný zásah do základních práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává. Nejvyšší soud, s poukazem na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů prvního a druhého stupně a na svou judikaturu, vztahující se k otázce prekluze nároku podle §13 odst. 2 a 3 zákona o půdě, dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné. K otázce pasivní legitimace, kterou stěžovatel předložil jako otázku zásadního právního významu, Nejvyšší soud konstatoval, že zásadní právní význam nemá, protože rozhodnutí soudů nižších instancí neodporuje příslušným zákonným ustanovením. Pokud stěžovatel tvrdil, že není oprávněn jednat před soudy, jestliže ve zřizovací listině nemá v předmětu své činnosti zahrnuto oprávnění řešit restituční spory a zastupovat stát v oblasti restitučních nároků, je nutné dodat, že dne 23. 9. 1994 bylo ministrem hospodářství ČR (zřizovatelem) určeno, že veškerá práva a povinnosti (včetně práv a povinností ve vztazích při vypořádání restitučních nároků) ze zrušené organizace (právní předchůdce stěžovatele) přechází v plném rozsahu ke dni 1. 1. 1995 na stěžovatele jako organizaci zřízenou rozhodnutím téhož ministra. Pokud stěžovatel tvrdil opak, byl povinen předložit důkazy k prokázání jím tvrzených skutečností. Stěžovatel však toto své důkazní břemeno neunesl.
Závěrem lze jen doplnit, že věc dvakrát prošla řízením před obecnými soudy všech stupňů, včetně Nejvyššího soudu, takže stěžovatel měl obsáhlý prostor k předložení a projednání svých námitek. Jak soud odvolací, tak i Nejvyšší soud se s jeho argumenty dostatečně vypořádaly a v detailech stačí odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by v posuzované věci došlo k porušení základních práv či svobod stěžovatele, odmítl ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné
V Brně dne 16. května 2012
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu