ECLI:CZ:US:2012:1.US.4425.12.1
sp. zn. I. ÚS 4425/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti společnosti Prague Prime Properties, s.r.o., sídlem Týnská 12/638, Praha 2, zast. JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, sídlem Karlovo náměstí 28, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.8.2012, č.j. 26 Cdo 881/2012-157, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu a domáhala se jeho zrušení. V návrhu nejprve zrekapitulovala průběh řízení před obecnými soudy, v němž se domáhala vyklizení bytu v její nemovitosti, a to vůči bývalému nájemci. Z podaných informací vyplývá, že stěžovatelka se svojí žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") neuspěla, po jejím odvolání prvostupňový rozsudek potvrdil Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"). Na základě jejího dovolání však rozsudek městského soudu zrušil Nejvyšší soud, poté městský soud znovu potvrdil prvostupňový rozsudek a následné stěžovatelčino dovolání odmítl Nejvyšší soud pro nepřípustnost. Podle stěžovatelky napadené usnesení Nejvyššího soudu porušilo jeho základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Ústavní stížnost stěžovatelka odůvodňuje tvrzením, že soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na nesprávném skutkovém zjištění a nesprávně se vypořádaly s navrhovanými důkazními prostředky (pozn. jde o posouzení přechodu nájmu bytu po opuštění společné domácnosti). Svůj názor obsáhle vysvětluje a s využitím odkazů na vybraná rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu polemizuje se závěry obvodního soudu a městského soudu. Nejvyššímu soudu pak adresuje výtku, že odmítnutím dovolání vyslovil naprosto opačný závěr, než ve svém předchozím rozhodnutí; skutkové okolnosti však zůstaly naprosto stejné, městský soud rozhodl stejně, na základě stejných skutkových okolností i na základě totožných provedených důkazů, avšak Nejvyšší soud odmítl dovolání, aniž by se zabýval tím, že městský soud ignoroval jeho závazný právní názor a nevypořádal se s povahou právního úkonu při opuštění předmětného bytu ve smyslu §39 obč. zákoníku. Uzavírá, že je jí omezováno vlastnické právo k bytu, nemůže se účinně bránit, neboť obecné soudy bezdůvodně zamítaly jejího návrhy důkazních prostředků a v rozporu s principem rovnosti významně zvýhodnily postavení žalovaného, přičemž Nejvyšší soud se s takovým procesním postupem spokojil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Úmluvy, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 2 odst. 2 Listiny:
Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.
Čl. 11 odst. 1 Listiny:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 36 odst. 1:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
II.
Stěžovatelka k ústavní stížnosti nepřiložila předepsané přílohy (plnou moc, ani napadené rozhodnutí). Ústavní soud však s ohledem na zásahu hospodárnosti nepovažoval za nezbytné vyzývat stěžovatelku, resp. jejího právního zástupce, k odstranění vad, neboť rozhodnutí Nejvyššího soudu lze opatřit z veřejně přístupných zdrojů (www.nsoud.cz). Z nich Ústavní soud zjistil, že obvodní soud zamítl žalobu se žádostí, že žalovaná je povinna bez náhrady vyklidit konkrétní byt, městský soud tento rozsudek potvrdil, kdy shodně s obvodním soudem dospěl k závěru, že žalovaná trvale opustila v únoru 2006 společnou domácnost, kterou v bytě vedla se svými dětmi, na které tím přešlo právo nájmu, proto její nájem zanikl dříve, než jí byla v dubnu 2006 doručena výpověď stěžovatelky, tudíž žalovaná není ve věci pasivně legitimována. Stěžovatelčino tzv. nenárokové dovolání shledal Nejvyšší soud přípustným, proto shledal, že městský soud se nezabýval posouzením trvalého opuštění společné domácnosti ze všech hledisek, která formuloval ve svých dřívějších rozhodnutích - kam se žalovaná odstěhovala, z jakého důvodu a proč se s ní neodstěhovaly i její děti. Městský soud (jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu), vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a poté, co doplnil dokazování opakováním výslechu žalované a svědka, dospěl k závěru, že žalovaná (tehdy nájemkyně předmětného bytu) se v únoru roku 2006 jednostranně rozhodla opustit společnou domácnost se svými dospělými dětmi a přestěhovala se do menšího bytu, který si pronajala. Děti žalované byly postaveny před tuto skutečnost, aniž ji mohly svými úkony ovlivnit a nebyla jim dána možnost odstěhovat se z bytu společně s matkou. Tímto projevem vůle žalované zaniklo její právo nájmu bytu a podle §706 odst. 1 a §708 obč. zákoníku ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. přešlo na její zletilé děti. Městský soud konstatoval, že účelem ustanovení §708 je zajistit uspokojení bytové potřeby osob, které s nájemcem bytu dlouhodobě sdílely společnou domácnost; v dané věci bydlely děti se žalovanou v bytě od svého narození, s matkou bydlet nemohou a nemají jinou možnost bydlení, než v předmětném bytě, tudíž uzavřel, že žalobu na vyklizení bylo nutno zamítnout pro nedostatek pasivní věcné legitimace žalované. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka tzv. nenárokové dovolání a uplatnila v něm dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) obč. soudního řádu - má za to, že ustanovení §708 obč. zákoníku je nutno vykládat v návaznosti na ustanovení §706 obč. zákoníku, tedy tak, že se vztahuje jen na případy, které se svojí závažností a neočekávaností alespoň vzdáleně přibližují události tak tragické jako je právě smrt, a jež nelze v danou chvíli řešit jinak. Uváděla, že žalovaná porušila povinnost upravenou v ustanovení §689 odst. 2 obč. zákoníku znění a že by jí mohla být dána výpověď z nájmu bytu. Městskému soudu vytýkala nesprávnost výkladu pojmu společná domácnost ve smyslu spotřebního společenství a namítala dále, že soužití žalované a jejích dětí nevykazovalo znaky trvalosti, neboť v době, kdy se žalovaná z bytu odstěhovala, byly tyto "ve stavu váhání ... další životní cesty...". Závěrem odvolacímu soudu vytýkala, že "nepřipustil výpovědi" jí navržených svědků a hodnotil je a priori jako nevýznamné. Nejvyšší soud připomenul, že nenárokové dovolání je přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu, a doplnil, že pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil. V dané věci Nejvyšší soud vyhodnotil, že stěžovatelka výslovně neoznačila otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, z obsahu dovolání pak vyplývá, že brojí proti závěru odvolacího soudu o přechodu práva nájmu bytu trvalým opuštěním společné domácnosti žalovanou na její děti, což činí jednak prostřednictvím námitky, že ustanovení §708 obč. zákoníku lze aplikovat jen na případy jí uváděné (tj. srovnatelné se smrtí nájemce); avšak takovýto závěr nelze z citovaného ustanovení dovodit a není zastáván ani v rozhodovací praxi dovolacího soudu. Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani stěžovatelčině námitce týkající se porušení oznamovací povinnosti žalovanou, neboť sankcí upravenou v §689 odst. 2 a 3 obč. zákoníku, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb., lze postihnout pouze takové jednání nájemce bytu, jehož se dopustil poté, kdy tato ustanovení nabyla účinnosti - tj. po 31. březnu 2006, jak to ostatně vyplývá i z přechodných ustanovení k zákonu č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného. Pokud stěžovatelka odvolacímu soudu vytýkala nesprávnost výkladu pojmu "společná domácnost" ve smyslu spotřebního společenství, tak odkázal na odůvodnění jeho zrušujícího rozhodnutí, které se touto otázkou zabývalo; totéž platí i ve vztahu k námitce týkající se trvalosti soužití žalované a jejích dětí. Stěžovatelčina výtka o neprovedení jí navržených důkazů by mohla být způsobilou vést k přípustnosti dovolání pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu; o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde, neboť se bezprostředně nejedná o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu; není proto splněna podmínka existence (procesně) právní otázky zásadního právního významu.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a rozhodnutími Nejvyššího soudu dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
V dané věci je zcela zřejmé, že stěžovatelka napadá pouze usnesení Nejvyššího soudu (srov. petit ústavní stížnosti), kterým bylo odmítnuto její dovolání pro nepřípustnost, nenapadá rozsudky, jimiž bylo rozhodováno o meritu věci. Tímto postupem stěžovatelka vymezila Ústavnímu soudu předmět přezkumu, aniž by proti usnesení formulovala relevantní ústavně právní námitky; takovou není tvrzení, že se Nejvyšší soud nezabýval tím, že městský soud ignoroval jeho závazný právní názor a nevypořádal se s povahou právního úkonu žalované při opuštění bytu. Ústavní soud dodává, že na podobné situace pamatuje §72 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, na jehož základě lze brojit ústavní stížností proti meritornímu rozhodnutí odvolacího soudu poté, kdy bylo odmítnuto dovolání pro nepřípustnost (sc. jen z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu).
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2012
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu