ECLI:CZ:US:2012:1.US.453.12.1
sp. zn. I. ÚS 453/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. N., zastoupeného Mgr. Janem Lipavským, advokátem, se sídlem Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. 11 Td 56/2011, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 2. 2012, stěžovatel napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. 11 Td 56/2011 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým byl podle §25 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") zamítnut jeho návrh na odnětí věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 13 To 254/2010 a její přikázání Krajskému soudu v Brně - pobočka ve Zlíně.
Stěžovatel uvádí, že se již delší dobu potýká s vážnými zdravotními potížemi, od 22. 3. 2010 byl uznán práce neschopným a musí se podrobit ještě řadě dalších lékařských prohlídek a vyšetření a z tohoto důvodu není schopen dojíždět do Pardubic. Nelze přitom předem zcela jasně stanovit, kdy bude natolik zdravotně v pořádku, aby se mohl opět v soudem stanovených termínech účastnit veřejného zasedání o svém odvolání, popřípadě následně opětovného hlavního líčení (pokud by došlo rozhodnutím krajského soudu k vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení). Tvrzené skutečnosti o zdravotním stavu (a to za období minulé i aktuální) doložil již dříve do trestního spisu.
Nejvyšší soud napadeným usnesením návrh na delegaci věci dle §25 trestního řádu zamítl, avšak stěžovatel jeho argumentaci nepovažuje za správnou. Jestliže Nejvyšší soud uvedl, že věc již jednou byla k návrhu obviněného delegována, když byla odňata Okresnímu soudu v Ostravě a přikázána Okresnímu soudu v Pardubicích, odhlíží od důvodů oné první delegace, kdy v důsledku mediální aktivity Okresního soudu v Ostravě bylo ohroženo objasnění skutečností důležitých pro posouzení věci. S nynějším návrhem na přikázání věci, odůvodněným zdravotním stavem stěžovatele, neměl návrh původní nic společného. Stěžovatel v době původního návrhu na přikázání věci jinému soudu nevěděl a vědět nemohl, že následně dojde k závažnému zhoršení jeho zdravotního stavu. Pokud pak Nejvyšší soud uvádí, že při návštěvě lékaře je stěžovatel nucen absolvovat vzdálenost delší, než je vzdálenost k soudu do Pardubic, stěžovatel prohlašuje, že tyto občasné cesty jsou vynuceny potřebou pravidelného sledování zdravotního stavu a ochrany zdraví stěžovatele a nelze mu přičítat k tíži, že se snaží o svůj zdravotní stav i za cenu sníženého komfortu a dalších zdravotních komplikací spojených s cestováním pečovat a udržet jej pod kontrolou odborníků. Projednávání věci v Pardubicích také způsobuje problémy s dostupností některých svědků, čímž je popřena trestně procesní zásada bezprostřednosti a rovnosti zbraní.
Stěžovatel je přesvědčen, že napadené usnesení porušuje jeho základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na rovnost účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny, na projednání věci v přítomnosti stěžovatele a možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům dle čl. 38 dost. 2 Listiny a právo hájit se sám dle čl. 40 odst. 2 Listiny. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho trestněprávního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Z ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu je zřejmé, že žádný důvod k jeho zrušení Ústavním soudem neexistuje. Stěžovatelova ústavní stížnost má toliko charakter polemiky se závěry předmětného usnesení, které jsou ovšem řádně a přesvědčivě odůvodněny. Nejvyšší soud přitom nevyšel ani tak ze skutečnosti, že věc již byla jednou k návrhu obviněného delegována, kdy toto zmiňuje pouze jako podpůrný argument, ale především důkladně posoudil předložené materiály týkající se zdravotního stavu stěžovatele, na základě kterých pak konstatoval, že žádný jeho možnost se dostavovat na veřejná zasedání odvolacího soudu nevylučuje.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2012
Vojen Güttler
předseda senátu