ECLI:CZ:US:2012:1.US.462.12.1
sp. zn. I. ÚS 462/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti Tafonco a. s., se sídlem Kopřivnice, Areál Tatry 1448/5, zastoupené JUDr. Jiřím Rakem, advokátem se sídlem Kopřivnice, Štefánikova 58/31, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2011, čj. 23 Cdo 2759/2010 - 301, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2009, čj. 8 Cmo 482/2008 - 247, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 5. 2008, čj. 11 Cm 466/2003 - 195, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu v části výroku II., kterým bylo odmítnuto její dovolání, dále rozsudku Vrchního soudu v Olomouci v části výroku I., kterým jí byla uložena povinnost uhradit žalobkyni částku ve výši 1.924.586,80 Kč s příslušenstvím, a konečně rozsudku Krajského soudu v Ostravě. Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozsudky byla porušena její základní práva a svobody, zakotvená v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy ČR a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Protokolu č. 1 k této Úmluvě.
Soudu prvního stupně vytkla, že neprovedl jí navržené důkazy a provedené důkazy nesprávně hodnotil. Tímto postupem mělo dojít k ovlivnění procesu v její neprospěch a k porušení jejích, výše uvedených, základních práv. Svá tvrzení podložila podrobnou polemikou, v níž předložila své vlastní verze hodnocení důkazů. Dovolacímu soudu vytkla, že jeho rozhodnutí je, ve vztahu k výrokům odvolacího soudu, zmatečné, neboť současně uznává i popírá existenci pohledávky žalobkyně.
II.
Z přiložených listin Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, jako soudu prvního stupně, byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 4.500.000,- Kč s příslušenstvím. K odvolání obou účastníků sporu Vrchní soud v Olomouci shora označeným rozsudkem ze dne 15. 10. 2009 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ohledně povinnosti stěžovatelky zaplatit žalobkyni částku 1.924.586,80 Kč s příslušenstvím (výrok I.); ohledně částky 2.575.413,20 Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že žalobu zamítl (výrok II.). Po zopakování rozhodujících důkazů shledal za částečně důvodnou obranu stěžovatelky. Konstatoval, že všechny úkony postupitelky STELIT spol. s r. o. v období od září do prosince 2001 ve vztahu ke stěžovatelce vedou k závěru, že předmětné pohledávky zčásti zanikly jejich splněním žalované ve vztahu ke společnosti STELIT spol. s r. o., a to v rozsahu 2.575.413,20 Kč. Proto ohledně této částky změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu v tomto rozsahu zamítl. Ve zbývající části, co do částky 1.924.586,80 Kč, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když vzal za prokázáno, že tato část pohledávky nebyla žalobkyni uhrazena (výrok I.).
O dovolání žalobkyně rozhodl Nejvyšší soud tak, že rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, v žalobkyní napadeném výroku II. a v závislých výrocích III. a IV., zrušil a věc v tomto rozsahu mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolání stěžovatelky, směřující proti výroku I. odvolacího soudu, Nejvyšší soud odmítl s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu, týkajícím se částky 1.924.586,80 Kč s příslušenstvím, nemá ve smyslu §237 odst. 3 OSŘ po právní stránce zásadní význam.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Posláním Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými soudními rozhodnutími nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelů, zakotvená v ústavních předpisech. Po přezkoumání ústavnosti celého řízení nelze než konstatovat, že k porušení žádných základních práv stěžovatelky nedošlo. Zejména Nejvyšší soud se věcí důkladně zabýval a podrobně se vypořádal se všemi argumenty stěžovatelky. Ústavní stížnost je jen projevem skutečnosti, že stěžovatelka není ochotna respektovat pro ni nepříznivé výsledky sporu. Její věc prošla řízením před obecnými soudy všech stupňů, včetně Nejvyššího soudu, takže měla obsáhlý prostor k předložení a posouzení všech svých argumentů. Sama skutečnost, že stěžovatelka nesouhlasí s výsledkem uvedeného řízení, ještě nezakládá důvod k úspěšné ústavní stížnosti. Ve věci Ústavní soud neshledal nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2012
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu