ECLI:CZ:US:2012:1.US.506.12.3
sp. zn. I. ÚS 506/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky J. S., zastoupené Mgr. Vlastou Svobodovou, advokátkou, se sídlem Karlovo nám. 15/9, 674 01 Třebíč, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 3 Ads 154/2011, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 57 A 17/2011, ve spojení s návrhem na zrušení ustanovení §49 odst. 4 a 5 zákona č. 111/2006 Sb., za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení ustanovení §49 odst. 4 a 5 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala s odkazem na porušení svých základních práv zakotvených v čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. K ústavní stížnosti připojila návrh na zrušení ustanovení §49 odst. 4 a 5 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh plyne, že rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 3 Ads 154/2011, byla zamítnuta její kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 57 A 17/2011. Tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina ze dne 20. 12. 2010, č. j. KUJI 93421/2010, sp. zn. OSV 172/2010, kterým byl v odvolacím řízení změněn výrok rozhodnutí Městského úřadu Moravské Budějovice, jímž bylo rozhodnuto o nepřiznání příspěvku na živobytí, tak, že žádost o dávky pomoci v hmotné nouzi "Příspěvek na živobytí" zamítl. Nejvyšší správní soud v rozsudku především uvedl, že ve věci byly dány podmínky pro zamítnutí žádosti v souladu s §49 odst. 5 zákona o pomoci v hmotné nouzi, neboť žadatelka (stěžovatelka) spolu se společně posuzovanými osobami ve lhůtě neosvědčila skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku, její výši nebo výplatu.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že k odepření práva podle čl. 30 odst. 2 Listiny mělo dojít tak, že správní orgán a správní soudy do okruhu společně posuzovaných osob zahrnuly její rodiče, přičemž ti nedoložili doklady o svých příjmech a majetkových poměrech. Stěžovatelka namítá, že její rodiče nebyli účastníky řízení a neměli povinnost správnímu orgánu cokoliv dokládat. Konstrukci institutu společně posuzovaných osob, resp. povinnost těchto osob dokládat své příjmové a majetkové poměry, považuje stěžovatelka za protiústavní, neboť se tím realizace jejího vlastního (sociálního) práva podmiňuje skutečnostmi, které sama stěžovatelka nemůže ovlivnit.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
K tomu dále přistupuje specifikum tzv. sociálních práv, s nimiž nelze nakládat jako s běžnými základními právy. Jejich pojmovým znakem je skutečnost, že nemají bezpodmínečnou povahu a je možné se jich domáhat pouze v mezích zákonů (čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod - dále jen "Listina"). Toto ustanovení dává pravomoc zákonodárci stanovit konkrétní podmínky realizace sociálních práv. Zákonné provedení nesmí být v rozporu s ústavními principy, jinými slovy, příslušné zákony nesmí ústavně zaručená sociální práva popřít či anulovat. Při provádění ústavní úpravy, zakotvené v Listině, se zákonodárce musí řídit čl. 4 odst. 4 Listiny, podle kterého při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. U sociálních práv lze konstatovat, že jejich souhrnným omezením je právě skutečnost, že nejsou, na rozdíl např. od základních práv a svobod, přímo vymahatelná na základě Listiny. Jejich omezenost spočívá právě v nutnosti zákonného provedení, které je ovšem zároveň podmínkou konkrétní realizace jednotlivých práv [např. nález sp. zn. Pl. ÚS 2/08 ze dne 23. 4. 2008 (N 73/49 SbNU 85; 166/2008 Sb.)].
V těchto intencích Nejvyšší správní soud podrobně vyložil, jakým způsobem jednotlivá ustanovení zákona o pomoci v hmotné nouzi interpretuje. Jednotlivé kroky procesu posuzování (zejm. stanovení okruhu osob společně posuzovaných v konkrétním případě, poskytnutí dostatečného procesního prostoru pro doložení skutečností dle §49 odst. 4 zákona o pomoci v hmotné nouzi) byly činěny zcela v souladu se zákonem a jeho interpretací. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakovaně uplatnila tutéž námitku, kterou se již správní soudy zabývaly, naopak nepředložila ústavněprávní argumentaci, která by byla vůbec způsobilá - s přihlédnutím k charakteru sociálního práva - posunout předloženou věc do ústavněprávní úrovně i roviny problému. Z napadených rozhodnutí správních soudů nebyly zjištěny indicie, svědčící o soudní libovůli a excesu z řádné soudní praxe.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Podle §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, může být spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis. Vzhledem k výsledku posouzení ústavní stížnosti byl návrh na zrušení §49 odst. 4 a 5 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů, odmítnut podle §43 odst. 2 písm. a) ve spojení s písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2012
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu