ECLI:CZ:US:2012:1.US.564.08.1
sp. zn. I. ÚS 564/08
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) - ze dne 22. května 2012 sp. zn. I. ÚS 564/08 ve věci ústavní stížnosti Ing. V. K. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 1. 2008 č. j. 2 To 121/2007-1368 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2007 sp. zn. 10 T 6/2005, jimiž byl stěžovatel uznán vinným pokusem trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku.
I. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 1. 2008 č. j. 2 To 121/2007-1368 a rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2007 sp. zn. 10 T 6/2005 došlo k porušení základních práv stěžovatele, zakotvených v čl. 8 odst. 2 a v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
II. Proto se obě rozhodnutí ruší.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností Ing. V. K. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále též jen "odvolací soud") a rozsudku Krajského soudu v Brně (dále též jen "soud prvního stupně") pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Vrchní soud v Olomouci jako odvolací soud zamítl odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl stěžovatel v bodě 1 uznán vinným pokusem trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §8 odst. 1 k §255 odst. 1, 3 trestního zákona. Skutek měl spáchat tím, že jménem svého zaměstnavatele, Komerční banky, a. s., jako ředitel pobočky v B., avaloval 11 směnek společnosti Česká privatizační, a. s., na celkový směnečný peníz 47 865 000 USD, tj. 1 291 493 430 Kč, způsobem popsaným ve skutkové větě rozsudku. Přitom k avalování směnek za společnost Komerční banka, a. s., neměl oprávnění. Tímto jednáním mohl vystavit Komerční banku, a. s., nebezpečí povinnosti uvedený směnečný peníz zaplatit, neboť věděl, že spoluobviněný R. S. se pokusí směnky prodat třetím osobám. Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let se zařazením do věznice s dozorem. Současně mu byl uložen trest zákazu činnosti v trvání pěti let, spočívající v zákazu výkonu zaměstnání spojeného se správou majetku.
Stěžovatel vznesl řadu argumentů proti způsobu, jakým obecné soudy prováděly dokazování a hodnotily jednotlivé důkazy. Tvrdil, že byl odsouzen, ačkoli soud neměl k dispozici 11 originálů směnek, na nichž by byl nesporně identifikován jeho podpis. Soud prvního stupně opřel skutkový závěr o výpovědi svědků R. Ch. a dr. O. B., které stěžovatel nepovažuje za věrohodné. Soudy nevyvinuly žádnou činnost k prověření jejich věrohodnosti. Nikdy nebylo prokázáno, že by od nich převzal směnky a ty jim orazítkované a podepsané vrátil. Z prvního patra budovy, o kterém svědci hovořili, se banka přestěhovala do přízemí již před rokem 2001. Vyslovil hypotézu, že někdo jednal s tehdejším ředitelem pobočky, jehož kancelář se v prvním patře nacházela, a z informací tohoto člověka pak mohli oba svědci čerpat. Dále poukázal na rozpory v jejich výpovědích, např. ohledně času, kdy přišli do banky. Navíc, oba svědci jej při rekognici s jistotou nepoznali. Za největší záhadu považuje stěžovatel odesílání mailů týkajících se připravovaného podvodu, které neodesílal. Příslušná hesla měl napsaná na kalendáři. Ostatní zaměstnankyně to věděly a mohly, byť neúmyslně, někomu tuto informaci sdělit a ten mu pak mohl tuto korespondenci do počítače vložit z počítače jiného. Proto navrhl doplnění důkazu o jeho docházku, aby se zjistilo, že z jeho počítače odcházely maily i v době, kdy býval mimo pobočku. Rovněž tvrdil, že se za něj musel někdo vydávat, protože tento neznámý vedl telefonické hovory se svědky v době, kdy byl stěžovatel mimo pobočku. Dále stěžovatel zpochybnil hodnověrnost výpovědí některých svědků, zejména J. H., o jednání v Praze dne 7. 4. 2004. Tohoto dne se nemohl účastnit jednání s tímto svědkem v Praze, neboť se účastnil schůze Honebního výboru v Lysicích. Odvolacímu soudu rovněž vytkl, že si nevyžádal knihu jízd řidiče spoluobviněného R. S., aby se zjistilo, zda byl tento spoluobviněný v B. v den údajného podpisu směnek, jak tvrdili svědci R. Ch. a dr. O. B.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyjádřily odvolací soud a soud prvního stupně. Oba soudy odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí. Tato vyjádření neobsahovala žádné nové skutečnosti nebo důkazy, takže k nim Ústavní soud při svém rozhodování nepřihlédl.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu spisu sp. zn. 10 T 6/2005 Krajského soudu v Brně Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Úvodem lze poznamenat, že obecné soudy rozhodovaly o vině a trestu stěžovatele v situaci, kdy tento dosud nebyl soudně trestán ani neměl záznam v evidenci přestupků a ve svém okolí byl, podle podkladů vyžádaných v trestním řízení, velmi kladně hodnocen, a též proto byl opakovaně zvolen do obecního zastupitelstva (viz zpráva starosty obce L. na č. l. 1084 spisu).
Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, stěžovatel byl odsouzen za situace, kdy neexistuje přímý důkaz o tom, že předmětné směnky osobně podepsal a orazítkoval, protože originály směnek nejsou k dispozici. K dispozici byla pouze fotokopie jedné z nich. Při zkoumání pravosti podpisu stěžovatele na této směnce znalec z oboru písmoznalectví K. P. ve svém závěru ze dne 30. 4. 2004 konstatoval, že předložená kopie směnky ze dne 17. 3. 2004 je pro zjišťování pravosti podpisu nezpracovatelná, přičemž nelze vyloučit možnost dokopírování sporných podpisů na předloženou kopii (str. 497 spisu).
Odsouzení stěžovatele bylo odůvodněno v prvé řadě obsahem výpovědí svědků R. Ch. a dr. O. B. Jejich svědectví však vykazují řadu vzájemných rozporů a nepřesností, pokud jde o popis místa spáchání trestného činu (umístění kanceláře stěžovatele v budově banky v Boskovicích a popis zmíněné budovy), o časové souvislosti, za nichž měl být spáchán, a konec konců i ohledně skutečností týkajících se osoby stěžovatele jako pachatele zmíněného trestného činu (výsledky rekognice). Tyto rozpory a nepřesnosti činí jejich svědecké výpovědi poněkud nevěrohodné, což ostatně přiznal i odvolací soud v odůvodnění svého usnesení, kde konstatoval, že svědectví zmíněných svědků "nelze přeceňovat" (str. 14 napadeného usnesení).
Dalšími důkazy, které vedly k odsouzení stěžovatele, byly existence a obsah elektronické a telefonické komunikace mezi stěžovatelem a osobami na daném případu zúčastněnými. V případě důkazů týkajících se této komunikace však v odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí absentuje jejich podrobnější rozbor. Pokud jde rozsudek soudu prvního stupně, ten se o zmíněné komunikaci zmiňuje pouze tak, že rekapituluje obsah výpovědí svědků, zejména J. H. (str. 8-9), V. G. (str. 10-11), R. J. (str. 11) a J. P., přičemž se (v pasáži věnované hodnocení důkazů na str. 19-20) nijak nezabývá argumenty stěžovatele, které uvedl na svoji obhajobu. Odvolací soud se ve svém usnesení omezil jen na stručné shrnutí, aniž by se jakkoli vypořádal s argumentací stěžovatele v jeho odvolání (viz zejm. str. 15 usnesení).
Především pokud jde o e-mailovou poštu odesílanou z počítače stěžovatele, soudy nebyly důsledné, co se týče dokazování ve vztahu k prověření stěžovatelovy obhajoby, že tato pošta mohla být odesílána z jeho počítače bez jeho vědomí, případně v jeho nepřítomnosti. V tomto směru stěžovatel navrhoval dokazování doplnit porovnáním evidence jeho docházky do zaměstnání v prvním pololetí roku 2004 s daty emailové pošty odesílané z jeho služebního počítače ve stejném období. Odvolací soud však tento návrh stěžovatele na doplnění dokazování nereflektoval. Ústavní soud připomíná, že ustáleně judikuje, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Tomu však soud druhého stupně v případě citovaného důkazního návrhu nedostál, neboť řádné odůvodnění jeho neprovedení chybí.
Stěžovateli lze přisvědčit i v tom, že odvolací soud nevyvodil žádné závěry z listinného důkazu v podobě zápisu ze schůze Honebního výboru v Lysicích, konané dne 7. 4. 2004. Tímto důkazem stěžovatel zpochybňoval svědectví J. H. (č. l. 109-114 a č. l. 1177-1181 spisu), který mimo jiné tvrdil, že se stěžovatelem jednal téhož dne v Praze v bývalé Malostranské kavárně na Malostranském náměstí, kde byly domlouvány podrobnosti prodeje směnek za účasti spoluobviněného R. S. Na tomto jednání měl stěžovatel vystupovat pod jménem dr. S. Schůze honebního výboru však, podle citovaného zápisu, skončila v 21:50 hod., což by, v případě účasti stěžovatele na této schůzi, jeho fyzickou přítomnost jinde na jednání v Praze vylučovalo. Soud druhého stupně sice dokazování přečtením tohoto zápisu provedl, v odůvodnění svého rozhodnutí však k němu uvádí toliko to, že z něj "nezjistil žádné skutečnosti, které by měly vliv na základní skutková zjištění nalézacího soudu." Jaké konkrétní skutečnosti odvolací soud z předmětného zápisu zjistil, jak v jejich světle hodnotí dřívější závěr soudu prvního stupně o existenci a průběhu citované schůzky a proč jimi nemůže být závěr o stěžovatelově vině dotčen, nelze z předmětného odůvodnění vyčíst. To vede Ústavní soud k úvaze, že se jedná o odůvodnění nepřezkoumatelné, a tedy z pohledu ústavněprávního přezkumu neaprobovatelné.
Pokud jde o námitky směřující proti provádění a hodnocení důkazů, jakož i proti učiněným skutkovým zjištěním, platí ústavní princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy), z něhož vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Jen soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že jiné hodnocení by bylo přiléhavější. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud shledal v postupu obecných soudů stěžovatelem tvrzené porušení jeho ústavních práv a svobod. Důkazy provedené v tomto trestním stíhání nevytvořily logický, ničím nepřerušený řetězec vzájemně se doplňujících důkazů, které by ve svém celku spolehlivě prokázaly všechny okolnosti stíhaného trestného činu, včetně objektivní a subjektivní stránky, a které by obecným soudům umožnily učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině stěžovatele. Obecné soudy, v této poněkud komplikované věci, nehodnotily obhajobu stěžovatele s náležitou pečlivostí a jejich postup neodpovídal zásadám uvedeným v §2 odst. 5 a 6 trestního řádu a §125, resp. §134 odst. 2 téhož zákona. Jinými slovy, ve zkoumané věci Ústavní soud shledal porušení zásady presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a od ní se odvíjejícího subprincipu rozhodování in dubio pro reo. K trestnímu stíhání a odsouzení stěžovatele tedy došlo v rozporu se zásadou zakotvenou v čl. 8 odst. 2 Listiny.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrhu stěžovatele vyhověl a napadená soudní rozhodnutí zrušil podle §82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Rozhodl tak bez ústního jednání, za souhlasu účastníků podle §44 odst. 2 téhož zákona.