ECLI:CZ:US:2012:1.US.586.12.1
sp. zn. I. ÚS 586/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele F. M., zastoupeného Mgr. Elinou Yurchykovou, advokátkou, se sídlem Školní 5335, 430 01 Chomutov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2011, sp. zn. 18 Co 402/2011, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 7. 2011, sp. zn. 16 C 118/2011, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. března 2011, sp. zn. 24 C 307/2009, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal s odkazem na porušení svých základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. března 2011, sp. zn. 24 C 307/2009, byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 6.837,- Kč s úrokem z prodlení, a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Částka měla představovat náhradu škody a odškodnění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem správního orgánu. Proti rozsudku nebylo dovolání přípustné (§202 odst. 2 o. s. ř.). Stěžovatel podal dne 18. 7. 2011 žalobu pro zmatečnost, prostřednictvím které se domáhal zrušení citovaného rozsudku. V tomto pořízení požádal o osvobození od soudních poplatků podle §138 odst. 1 o. s. ř. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2011, sp. zn. 18 Co 402/2011, a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 7. 2011, sp. zn. 16 C 118/2011, nebylo stěžovateli osvobození přiznáno a usnesení soudu I. stupně bylo k odvolání stěžovatele potvrzeno. Soudy vyšly ze zjištění, že obsahem žaloby pro zmatečnost je kritika důvodů, na nichž stojí výše citovaný rozsudek, zejména pak nesouhlas se skutkovými a právními závěry soudu. Z tohoto důvodu uzavřely, že se jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že uvedený rozsudek nesprávně posoudil aktivní legitimaci stěžovatele a odňal mu možnost, a jak uvádí též "způsobilost," jednat před soudem. Proto se v řízení o žalobě pro zmatečnost nemá jednat o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, nýbrž napadenými usneseními mu má býti kladena další překážka k přístupu k soudu pro jeho nemajetnost.
Ústavní stížnost je ve vztahu k usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2011, sp. zn. 18 Co 402/2011, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 7. 2011, sp. zn. 16 C 118/2011, zjevně neopodstatněná a ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. března 2011, sp. zn. 24 C 307/2009, opožděná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Ačkoliv stěžovatel v ústavní stížnosti zjevně směšuje námitky proti všem uvedeným rozhodnutím a považuje je zjevně za součást jedné právní materie, Ústavní soud dospěl k následujícímu procesnímu a kvazimeritornímu posouzení.
Ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. března 2011, sp. zn. 24 C 307/2009, je ústavní stížnost opožděná, neboť stěžovatel uvádí, že tento rozsudek mu byl doručen dne 20. 4. 2011, přičemž Ústavní soud tuto skutečnost dále neověřoval, neboť již dne 18. 7. 2011 proti tomuto rozsudku podal žalobu pro zmatečnost. V tomto je tedy prokázáno, že k doručení napadeného rozsudku došlo před datem 18. 7. 2011, zatímco ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě až dne 20. 2. 2012. Protože lhůta 60 dnů stanovená §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, byla překročena, je v této části ústavní stížnost podána opožděně.
Ve vztahu k usnesením, kterými bylo rozhodnuto o nepřiznání osvobození soudního poplatku stěžovateli, poukazuje Ústavní soud na následující: V usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 (in http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud vyslovil, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů; s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry soudu, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Osvobození od soudních poplatků dle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. lze účastníku řízení přiznat za kumulativního splnění dvou předpokladů, a to že takové opatření odůvodňují poměry účastníka, a nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Přiznané osvobození předseda senátu kdykoli za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly (odst. 2). Citované ustanovení, jehož cílem je zajistit účastníku přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho právům i v případě nepříznivé materiální a sociální situace, však účastníku nepřiznává nárok na osvobození od soudních poplatků, přiznává mu pouze právo o něj požádat. Zhodnocení oprávněnosti žádosti a tedy naplnění uvedených předpokladů je na obecných soudech, kterým je tak ponechán prostor k uvážení, zda a případně v jakém rozsahu osvobození v konkrétním případě přiznat. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost ve věci osvobození od soudních poplatků otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek (např. osvobození od soudního poplatku právnických osob) nebo v nichž šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti". Takovéto dotčení ve vazbě na rozhodnutí soudu ve věci osvobození od soudních poplatků by byla způsobilá založit toliko svévolná aplikace ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., spočívající buď v absenci jakéhokoli odůvodnění anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 121/11 in http://nalus.usoud.cz).
Podobná situace v projednávaném případě nenastala. V posuzované věci obecné soudy shodně dospěly k závěru, že podmínky pro osvobození od soudních poplatků v úplném rozsahu nebyly dány. Jejich závěr stran úspěšnosti žaloby pro zmatečnost ve věci stěžovatele extrémním způsobem nevybočuje z ustáleného výkladu ustanovení §229 o. s. ř. Procesní pochybení způsobující odnětí možnosti jednat před soudem, na něž právní úprava žaloby pro zmatečnost cílí, tak obecné soudy v odůvodnění dostatečně srozumitelně odlišily od situace stěžovatele, jemuž soud nepřiznal aktivní legitimaci k podání žaloby z konkrétních důvodů.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl z části jako návrh podaný po lhůtě podle §43 odst. 1 písm. b) a z části jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Pokud se týká stěžovatelova návrhu na rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, odkazuje Ústavní soud na §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, dle nějž se toto rozhodování řídí "výsledkem řízení." Odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost nepochybně není výsledkem řízení příznivým pro stěžovatele, nehledě k absenci dalších důvodů, které citované ustanovení požaduje.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2012
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu