ECLI:CZ:US:2012:1.US.717.12.1
sp. zn. I. ÚS 717/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 11. dubna 2012 v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Františka Duchoně a Pavla Holländera ve věci navrhovatele V. V., zastoupeného JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem se sídlem Jihlava, Telečská 7, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2011 č. j. 28 Cdo 3048/2011-254, rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě ze dne 7. června 2011 č. j. 54 Co 1126/2010-228 a rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 1. září 2010 č. j. 6 C 126/2005-198, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel se domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí soudů, jimiž nebylo vyhověno jeho žalobě o uložení povinnosti žalovanému, tj. Pozemkovému fondu České republiky, poskytnout mu náhradu za živý a mrtvý inventář včetně zásob v hodnotě 1.097.380,- Kč a to v cenných papírech, které nemají povahu státních dluhopisů. Uvedl, že je v souladu s §4 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, oprávněnou osobou po právním předchůdci L. V., jemuž byly odňaty nemovitosti s veškerým jejich vybavením, živým a mrtvým inventářem a zásobami ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění, a jemuž byla vydána na základě dohody, schválené rozhodnutím pozemkového referátu Okresního pozemkového úřadu v Třebíči ze dne 17. 2. 1992, část nemovitostí v k. ú. Brtnička, odňatých mu státem dle §6 odst. 1 písm. b) téhož zákona. I když byl rozhodnutím Okresního úřadu v Třebíči - okresního pozemkového úřadu ze dne 23. 1. 2002 určen podle §9 odst. 4 uvedeného zákona jako oprávněná osoba vlastníkem pozemku č. 672 v k. ú. Brtnička, další nemovitosti v tomto katastrálním území mu dle rozhodnutí téhož pozemkového úřadu k vydání přiznány nebyly, z rozhodnutí Ministerstva zemědělství - zemědělské agentury Třebíč se podává, že nebylo možno určit povinnou osobu k poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář, jehož původním vlastníkem byl L. V. Proto tuto náhradu požadoval po žalovaném v částce, kterou si sám dle vládního nařízení č. 20/1992 Sb. vypočetl. Soud I. stupně nevyhověl podané žalobě ani poté, co první jeho rozhodnutí odvolací soud zrušil, Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě pak dne 7. 6. 2011 jeho rozsudek potvrdil. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání odůvodněné tím, že vyjádřený právní názor soudu II. stupně má po právní stránce zásadní význam a že rozsudek spočívá na nesprávném posouzení věci, když poukázal zejména na posouzení otázky promlčení uplatněného nároku. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud České republiky dovolání proti rozsudku soudu II. stupně odmítl, cítí se rozhodnutími soudů dotčen v právech, zakotvených v čl. 11 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy České republiky, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto navrhl zrušení všech označených rozhodnutí.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě a Okresního soudu v Třebíči zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Nejvyšší soud, jehož rozhodnutí lze považovat za učiněné v souladu s §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, - z důvodů závisejících na jeho uvážení, opodstatněně dovolání stěžovatele odmítl s poukazem na ustanovení §13 odst. 3, §18a odst. 1 a §20 zákona č. 229/1991 Sb. a na závěry soudu II. stupně, vyslovené v souladu s nimi, jakož i s jeho judikaturou. Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě se v odůvodnění svého rozhodnutí, kterým potvrdil výrok soudu I. stupně o zamítnutí žaloby stěžovatele, vypořádal se všemi odvolacími námitkami žalobce vyčerpávajícím způsobem, a poněvadž jsou shodné s těmi, jež uplatnil v ústavní stížnosti - s námitkami, vztahujícími se k promlčecí době, tj. k jejímu počátku, plynutí a ukončení, tedy k době, během níž měl být tvrzený nárok stěžovatele uplatněn (avšak nebyl), lze na toto odůvodnění v dalším odkázat.
Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2012
Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu