ECLI:CZ:US:2012:1.US.745.11.1
sp. zn. I. ÚS 745/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů R. S., A. N. a T. M., zastoupených Mgr. Robertem Cholenským, advokátem, se sídlem Bolzanova 5, 618 00 Brno, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v postupu Inspekce Policie České republiky ve věci sp. zn. IN-K-1635-5/2010, a v postupu Okresního státního zastupitelství Brno-venkov ve věci sp. zn. SZN 852/2010, za účasti Inspekce Policie České republiky a Okresního státního zastupitelství Brno-venkov jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 3. 2011, stěžovatelé napadli postup Inspekce Policie České republiky (dále jen "inspekce policie") ve věci sp. zn. IN-K-1635-5/2010, a postup Okresního státního zastupitelství Brno-venkov (dále jen "státní zastupitelství") ve věci sp. zn. SZN 852/2010, spočívající v tom, že tyto orgány, dle názoru stěžovatelů, řádně nereflektovaly jejich podání ve věci jejich napadení ze strany policistů.
Jak tvrdí, dne 10. 8. 2010 v Uherském Brodě a následně v Kroměříži byli bez právního důvodu omezeni na osobní svobodě a fyzicky a verbálně napadeni policisty a podrobeni ponižujícímu zacházení. Všem stěžovatelům byla způsobena újma na zdraví, dva z nich byli v dlouhodobé pracovní neschopnosti. Stěžovateli N. policisté bolestivým způsobem vykloubili rameno a byl takto ponechán celou noc bez lékařského ošetření. Dále byla každému ze stěžovatelů způsobena majetková škoda ve výši asi 15.000 Kč za svévolný převoz na záchytnou stanici opět bez splnění zákonných podmínek. Toto jednání oznámili na policii, ta jej však začala vyšetřovat sama, ač dle §103 zákona č. 273/2008 Sb. o Policii České republiky vyplývá, že podezření ze spáchání trestného činu ze strany policistů prověřuje inspekce policie. Výsledek oznámení byl takový, že "bylo uloženo u odboru vnitřní kontroly", a to bez jakéhokoli odůvodnění. Právní zástupkyně stěžovatelů proto jejich jménem podala kvalifikované trestní oznámení přímo na inspekci a připojila lékařské zprávy dokládající újmu na zdraví a majetkovou škodu. Stěžovatelé od inspekce policie obdrželi vyrozumění ze dne 17. 12. 2010, že věc již byla prošetřena pracovníky policie se závěrem, že nejde o podezření z trestného činu, opět bez jakéhokoli odůvodnění. Toto vyrozumění ze strany inspekce policie jakožto reakci na kvalifikované trestní oznámení stěžovatelé z materiálního hlediska vyhodnotili jako usnesení o odložení věci, a proto proti němu podali dne 20. 12. 2010 stížnost ke státnímu zastupitelství. To však vyrozuměním ze dne 6. 1. 2011 sdělilo, že v postupu inspekce policie neshledalo pochybení.
Stěžovatelé uvádějí, že Česká republika se zavázala dodržovat závazky pro ni vyplývající z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), kdy smluvní státy musejí zajistit účinné, důkladné, nestranné, nezávislé a veřejné kontrole přístupné vyšetření policejního násilí, respektive krutého, nelidského a ponižujícího zacházení. Nesplnění této povinnosti Soud chápe jako porušení čl. 3 (respektive čl. 2) a čl. 13 Úmluvy (např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Assenov a další proti Bulharsku ze dne 28. 10. 1998, Kmetty proti Maďarsku ze dne 16. 12. 2003, nebo Mastromatteo proti Itálii ze dne 24. 10. 2002). Inspekce policie, která spadá stejně jako Policie České republiky pod Ministerstvo vnitra a je složena z bývalých příslušníků Policie České republiky, již ze svého funkčního zařazení nemůže splňovat především požadavky na nezávislé vyšetřování. Tím spíše je nesplňuje vnitřní orgán Policie České republiky, který trestní oznámení stěžovatelů v první fázi sám vyšetřoval.
Stěžovatelé jsou proto přesvědčeni, že bylo zasaženo do jejich základních práv, konkrétně do práva na spravedlivý proces zaručeného ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a do práva na účinné opravné prostředky zaručeného čl. 13 Úmluvy a do práva nebýt podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení zaručeného čl. 3 Úmluvy. Navrhují, aby Ústavní soud vydal takovýto nález:
I. "Usnesením Okresního státního zastupitelství Brno-venkov ze dne 6. 1. 2011, č. j. SZN 852/2010-14 a rozhodnutím Inspekce Policie České republiky ze dne 17. prosince 2010, č.j. IN-K-1635-5/2010, bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo na účinné opravné prostředky zaručeného ustanovením čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a do práva nebýt podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení zaručeného ustanovením čl. 3 Úmluvy.
In eventum: Postupem Okresního státního zastupitelství Brno-venkov a Inspekce Policie České republiky došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů."
a II. "Usnesení Okresního státního zastupitelství Brno-venkov ze dne 6. 1. 2011, č. j. SZN 852/2010-14 a rozhodnutí Inspekce Policie České republiky ze dne 17. prosince 2010, č. j. IN-K-1635-5/2010 se zrušují.
In eventum:
Okresnímu státnímu zastupitelství Brno-venkov a Inspekce Policie České republiky se zakazuje, aby pokračovalo v průtazích ve věci prověření a prošetření trestního oznámení stěžovatelů a těmto orgánům se ukládá, aby ve věci jednaly a rozhodly."
II.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal spis odboru vnitřní kontroly Policie České republiky, Krajského ředitelství Zlínského kraje sp. zn. KRPZ-7052/TČ-2010 a spis Inspekce Policie České republiky sp. zn. IN-K-1635/2010 a spis Okresního státního zastupitelství Brno-venkov sp. zn. SZN 852/2010 a informaci od Krajského státního zastupitelství v Brně o výsledku jím ve věci prováděné dohledové prověrky. Po prostudování vyžádaných materiálů a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelům je nutno přisvědčit potud, že daný případ je nutno posuzovat ve světle rozsudků Evropského soudu pro lidská práva ve věci Assenov a další proti Bulharsku ze dne 28. 10. 1998 a Kmetty proti Maďarsku ze dne 16. 12. 2003 (Nikoliv však již Mastromatteo proti Itálii ze dne 24. 10. 2002, který se týká odlišné problematiky.).
Čl. 3 Úmluvy zní: "Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu."
V rozsudku Assenov Evropský soud pro lidská práva vyjádřil názor, že aby špatné zacházení spadalo do působnosti čl. 3, musí dosáhnout určitého minima závažnosti. Stanovení tohoto minima je svou podstatou relativní; závisí na všech okolnostech případu, zejména na trvání příslušného zacházení, jeho fyzických a psychických účincích, a někdy též na pohlaví, věku a zdravotním stavu oběti. Jestliže je nějaká osoba zbavena svobody, použití fyzické síly vůči ní, není-li nezbytně nutné vzhledem k jejímu chování, je útokem na lidskou důstojnost a v zásadě porušení práva zaručeného čl. 3 představuje.
Evropský soud pro lidská práva dále dovodil, že jestliže nějaká osoba hájitelným způsobem tvrdí, že byla ze strany policie nebo jiných srovnatelných státních orgánů vystavena zacházení, které je nezákonné a v rozporu s čl. 3 Úmluvy, pak toto ustanovení ve spojení s všeobecnou povinností, již smluvním státům ukládá čl. 1 Úmluvy - "přiznat každému, kdo podléhá jejich jurisdikci, práva a svobody uvedené v (...) této Úmluvě" - implikuje požadavek vést účinné oficiální vyšetřování. Tato povinnost, stejně jako ta, jež vyplývá z čl. 2 Úmluvy, musí vést k identifikaci a potrestání zodpovědných osob. Nezbytnost důkladného a účinného vyšetřování nadto vyplývá též z čl. 13 Úmluvy, dle kterého každý, jehož práva a svobody přiznané Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by zpochybňovaly, že ze strany policistů byl důvod k určitému zákroku vůči stěžovatelům a k jejich převozu na protialkoholní záchrannou stanici. V tomto směru spisový materiál obsahuje dostatečné podklady a sami stěžovatelé sice zmiňují, že byli omezeni na osobní svobodě a převezeni bez splnění zákonných podmínek, ale v tomto směru v ústavní stížnosti ani neuplatnili žádnou konkrétní argumentaci a z jejího textu není vůbec zřejmé, jaká zákonná podmínka neměla být naplněna. Ústavní soud se tudíž dále zaměřil na přezkum toho, zda se policisté při plnění svých povinností drželi nezbytných mezí a nedopustili se vůči stěžovatelům špatného zacházení, zejména pak s ohledem na zranění, ke kterým stěžovatelé předložili lékařské zprávy (dokládající mimo jiné drobné oděrky u stěžovatele S. a vykloubení ramene u stěžovatele N.). Jakkoliv se totiž z předložených materiálů jeví, že stěžovatelé se snaží své obtíže poněkud zveličovat, lze konstatovat, že přinejmenším jednání vedoucí k předmětnému vykloubení ramene, pokud by k němu skutečně došlo tvrzeným jednáním policistů, by již bylo nutné považovat za špatné zacházení spadající do působnosti čl. 3 Úmluvy.
Ústavní soud si z takovéto situace musel položit otázku, zda lze doložené zdravotní problémy přičítat neoprávněnému jednání ze strany orgánů veřejné moci. Spisový materiál však svědčí jednoznačně proti takovémuto závěru. Předmětného policejního zásahu a následné eskorty stěžovatelů na protialkoholní záchrannou stanici se účastnilo či bylo přítomno celkem 14 policistů, a tito potvrdili oprávněnost a přiměřenost zákroku proti stěžovatelům a naopak popsali jejich agresivní a vulgární jednání. Takovéto výpovědi policistů jsou pak dále potvrzovány svědectvím zdravotních sester a lékaře protialkoholní záchranné stanice. Stěžovatelé sice předložili zdravotní dokumenty o určitých zraněních, lze si však těžko představit, že by výpovědi takového množství policistů, které vylučují stěžovateli tvrzený způsob jejich vzniku, potvrzované též svědectvími pracovníků protialkoholní záchranné stanice, mohly být nepravdivé. Co si naopak lze představit velmi snadno je, že ke vzniku těchto zranění došlo v důsledku značné opilosti a nepřístojného jednání stěžovatelů. Citovaná svědectví a též výsledky dechové zkoušky na alkohol potvrzují stav stěžovatelů vyžadující jejich převoz na protialkoholní záchrannou stanici. Povšimnout si lze také, že k policejnímu zásahu proti stěžovatelům došlo po oznámení na tísňovou linku, že provádějí výtržnosti a skákají před projíždějící motorová vozidla. Je časté, že ve stavu přivoděném alkoholem dochází k různým zraněním, kdy ve spojení se zmiňovaným nepřístojným chováním lze spíše hovořit o značném štěstí, že stěžovatelé nedošli k nějaké ještě podstatně větší úhoně. Dle předmětných výpovědí též stěžovatelé policistům během jejich úkonů vyhrožovali, že je "svlečou z uniformy" a stěžovatel N. měl uvést, že půjde marodit, aby se vyhnul platbě za pobyt na protialkoholní záchranné stanici. Ze všech okolností případu se jeví, že podávané stížnosti stěžovatelů jsou zřejmě vskutku vedené takovýmito motivy.
Ústavní soud se též zabýval otázkou, zda prováděné vyšetřování bylo dostatečně účinné. V tomto směru považuje za relevantní, že vyslechnuti byli jak přímo zasahující policisté, tak další osoby, zejména zdravotnický personál. To na rozdíl od stěžovateli uváděného případu Assenov, ve kterém Evropský soud pro lidská práva shledal pochybení spočívající v tom, že ač tehdy řešenému incidentu byla přítomna řada svědků, příslušné orgány se nepokusily objasnit pravdu jejich vyslechnutím, či případu Kmetty, kdy vůbec nebyli vyslechnuti samotní policisté, na které si tehdejší stěžovatel stěžoval. Zde je vhodné znovu zdůraznit množství výpovědí policistů, to, že jsou potvrzovány výpověďmi zdravotnického personálu, a že zapadají i do kontextu celého případu, který začal oznámením problematického chování stěžovatelů na tísňovou linku. Nejedná se tedy o situaci obdobou případu Dmitrachkov proti Rusku (Application no. 18825/02), kdy vypovídali toliko policisté, a jejich svědectví byla bez dalšího považována za důvěryhodnější, než výpověď tehdejšího stěžovatele. Rovněž se nejedná o situaci, kdy by nic nesvědčilo o jiném možném způsobu vzniku doložených zranění, jako tomu bylo rovněž v případu Dmitrachkov, či případu Nadrosov proti Rusku (Application no. 9297/02), neboť zranění stěžovatelů lze bez důvodných pochybností objasnit jejich opilostí a nezodpovědným chováním.
Souhlasit lze do určité míry se stěžovateli pouze v tom, že by bylo vhodnější, aby vyšetřování vedl především orgán zcela jednoznačně nezávislý od orgánu, jehož příslušníci se měli dle stěžovatelů dopustit vůči nim špatného zacházení. Případ stěžovatelů byl přezkoumáván celou řadou orgánů, včetně Inspekce Policie České republiky a několika státních zastupitelství, nicméně velkou část vyšetřování provedl Odbor vnitřní kontroly Krajského ředitelství Zlínského kraje. Přesto Ústavní soud nemá za to, že by se jednalo o tak velkou slabinu, aby bylo na místě vyhovět podané ústavní stížnosti, kdy vyšetřování se jako celek jeví provedeno důkladně a jeho výsledky jako velmi přesvědčivé.
Podle Evropského soudu pro lidská práva musí být vyšetřování v principu schopné vést ke zjištění skutkových okolností případu a, pokud by se obvinění ukázala být pravdivými, k identifikaci a potrestání viníků. Vyšetřování vážných obvinění ze špatného zacházení tedy musí být důkladné. To znamená, že orgány veřejné moci musí učinit vážný pokus o zjištění, co se událo, a nemohou svá rozhodnutí vystavět na ukvapených nebo nepodložených závěrech. Musejí učinit veškeré rozumné dostupné kroky ke zjištění důkazů týkajících se incidentu (Nadrosov proti Rusku). Lze konstatovat, že těmto požadavkům ve věci provedené šetření dostálo.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2012
Vojen Güttler
předseda senátu