ECLI:CZ:US:2012:1.US.757.12.1
sp. zn. I. ÚS 757/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti společnosti JTH Research, a.s., sídlem Krupská 33/20, Teplice, zast. Mgr. Tomášem Šetinou, advokátem, sídlem Doudlebská 1699/5, Praha 4, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19.12.2011, č.j. 10 Co 711/2011-218, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka napadla podanou ústavní stížností v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") a požadovala jeho zrušení, když podle jejího názoru jím bylo zasažené do práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ústavního práva zakotveného v čl. 90 (stěžovatelkou nepřesně označeným jako "čl. 90 odst. 1") Ústavy ČR (dále jen "Ústava") ukládajícího soudům, aby zákonem stanoveným postupem poskytly ochranu právům. K věci uvedla, že je ve sporu žalovanou o zaplacení částky 794 056,50 Kč s příslušenstvím zahájeném žalobci (H. K. a V. P.) u Okresního soudu v Teplicích (dále jen "okresní soud"). Nárok na uvedenou sumu žalobci opírají o ustanovení upravující bezdůvodné obohacení v případě odstoupení od smlouvy. Okresní soud vydal platební rozkaz, stěžovatelka proti němu podala odpor a v následném podání namítla, že ve věci není dána pravomoc obecného soudu s odkazem na ujednání ve smlouvě o smlouvě budoucí obsahující rozhodčí doložku. Na základě této námitky okresní soud zastavil soudní řízení. Proti usnesení okresního soudu podali žalobci odvolání a krajský soud usnesením napadeným ústavní stížnosti změnil usnesení soudu I. stupně tak, že se řízení nezastavuje. Stěžovatelka připomíná, že krajský soud vyhodnotil rozhodčí doložku jako neplatnou pro rozpor s §7 zák. č. 216/1994 Sb., že určení rozhodce není provedeno transparentním způsobem, negarantuje rovné zacházení, neposkytuje zvýšenou ochranu kupujícího; takové určení považuje také za rozporné s §13 téhož zákona. Podle stěžovatelky toto odůvodnění ji upírá právo na spravedlivý proces, protože není ve své podstatě odůvodněním, nevyplývají z něj žádné právní argumenty či závěry, ani kogentní normy a jejich interpretace, o které soud své rozhodnutí opřel, soud nenaznačil ani rámcově z jakých výkladů právních předpisů či z jakých jiných úvah při rozhodnutí vycházel. Se závěry krajského soudu stěžovatelka polemizuje a svoje tvrzení podporuje řadou argumentů vycházejících z judikatorních a literárních pramenů, i z aktuálního vývoje komunitárního práva.
II.
Po seznámení s předloženými podklady dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejích základních práv a konstatuje, že žádné tvrzené porušení nebylo zjištěno. Její základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, či povinnost soudu poskytnout zákonem stanoveným postupem ochranu právům v souladu s čl. 90 Ústavy, zůstávají nadále zachována v plném rozsahu. Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelčina polemika se závěry krajského soudu o relevanci rozhodčí doložky sjednané ve smlouvě o uzavření budoucí kupní smlouvy. Jak vyplývá z narativní části odůvodnění, smlouva má charakter tzv. spotřebitelské smlouvy ve smyslu §51a a násl. obč. zákoníku (žalobci, jako budoucí kupující, v ní vystupují v pozici spotřebitelů), je tedy třeba vycházet z mezí pro uplatnění autonomie vůle smluvních stran při sjednávání rozhodčí smlouvy (též v podobě rozhodčí doložky) v podobných právních úkonech. Odborné veřejnosti je znám přístup Ústavního soudu k podobným smlouvám, jenž byl vyjádřen např. v nálezu ze dne 1.11.2011, sp.zn. II. ÚS 2164/10: "To, aby mohla být rozhodčí doložka ve spotřebitelských smlouvách platně dojednána, v prvé řadě předpokládá transparentní a jednoznačná pravidla pro určení osoby rozhodce. Jde-li o ujednání v rámci spotřebitelské smlouvy, musí rozhodčí řízení obecně zaručovat procesní práva srovnatelná s řízením, které by bylo na místě v případě, kdy by se spotřebitel k ujednání ve spotřebitelské smlouvě nezavázal (ústnost, přímost jednání, odvolací instance, absence jiných překážek v uplatnění spotřebitelova práva). Ústavní soud tedy dovozuje, že rozhodčí doložky tak, jak byly sjednány v daném případě, jsou nepřípustné, neboť v situaci, kdy má rozhodce, jenž není určen transparentním způsobem, rozhodovat pouze podle zásad spravedlnosti a současně je spotřebitel zbaven svého práva podat žalobu k civilnímu soudu, znamenají ve svém důsledku porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Jakkoliv totiž může existovat kvalitní hmotněprávní ochrana spotřebitele, není tato ochrana realizovatelná, pokud se jí nelze efektivně domoci. Jestliže se účastníci soukromoprávního vztahu vzdávají ujednáním o rozhodčí doložce práva na soudní ochranu garantovanou státem, neznamená to, že se tím otevírá prostor pro libovůli. Rozhodčí nález je vykonatelným rozhodnutím a tudíž se i ve vztahu k rozhodčímu řízení uplatňuje státní moc, kterou lze vykonávat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a způsobem, který stanoví zákon a to při zachování základních práv a svobod. Lze tedy uzavřít, že ujednání o rozhodčí doložce ve spotřebitelské smlouvě lze z ústavněprávního hlediska připustit pouze za předpokladu, že podmínky ustavení rozhodce a dohodnuté podmínky procesního charakteru budou účastníkům řízení garantovat rovné zacházení, což ve vztahu spotřebitel - podnikatel znamená zvýšenou ochranu slabší strany, tj. spotřebitele a že dohodnutá procesní pravidla budou garantovat spravedlivé řízení, včetně možnosti přezkoumání rozhodčího nálezu jinými rozhodci, jak to umožňuje platný zákon o rozhodčím řízení.". Od těchto závěrů nemá Ústavní soud důvod se ani v posuzované věci odchylovat, a proto odkazuje na podrobnější odůvodnění citovaného nálezu. Dále dodává, že krajský soud, byť je odůvodnění jeho právního závěru stručné a lapidární, s drobnými nepřenostmi, avšak dostatečné, aplikoval shodná východiska, proto nemohl zasáhnout do stěžovatelčiných základních práv.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2012
Vojen Güttler
předseda senátu