ECLI:CZ:US:2012:1.US.796.12.1
sp. zn. I. ÚS 796/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele Národního památkového ústavu, příspěvkové organizace, se sídlem v Praze 1, Valdštejnské nám. 3, zastoupené JUDr. Josefem Tichým, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, ul. Šaldova 217/7, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2011 č. j. 21 Cdo 279/2010-206 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 11. 2011 č. j. 10 Co 669/2008-225, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud zjistil z vyžádaného soudního spisu následující.
Dopisem ze dne 30. 3. 2006, doručeným žalobci Mgr. D. O. dne 3. 4. 2006, žalovaný (stěžovatel v řízení o ústavní stížnosti) sdělil žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru založeného pracovní smlouvou ze dne 1. 2. 1996 v platném znění podle §46 odst. 1 písm. b) zák. práce. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že v souladu se Statutem Národního památkového ústavu, čl. II. ze dne 23. 1. 2006 pod č. j. 1547/2006 vzniklo s účinností od 6. 2. 2006 v rámci ústavu nové územní odborné pracoviště pro Liberecký kraj v Liberci, a to delimitací částí ze stávajícího územního odborného pracoviště v Ústí nad Labem pro Ústecký kraj a Liberecký kraj a splynutím dosud samostatného územního odborného pracoviště v Sychrově, a že na základě této organizační změny se zrušuje původní organizační struktura žalobcova stávajícího pracoviště v Ústí nad Labem a vnikají dvě nová pracoviště - redukované a restrukturované pracoviště v Ústí nad Labem a nově zřízené v Liberci, do něhož se část zaměstnanců převádí, tedy přemisťuje se část zaměstnavatele. Zaměstnavatel nemá možnost žalobce dál zaměstnávat v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu jeho práce, a ani v místě jeho bydliště, a to ani po předchozí průpravě.
Žalobce se mimo jiné domáhal, aby bylo určeno, že výše uvedená výpověď je neplatná.
Okresní soud v Ústí nad Labem "částečným" rozsudkem ze dne 26. 8. 2008 č. j. 11 C 411/2006-128 určil, že výpověď z pracovního poměru datovaná dnem 30. 3. 2006 a daná dne 3. 4. 2006 ze strany žalovaného žalobci je neplatná; zároveň rozhodl, že o uplatněném nároku na náhradu mzdy a náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Soud prvního stupně vycházel z názoru, že není věcí soudu hodnotit po provedeném dokazování, zda byl naplněn jiný než ve výpovědi uvedený výpovědní důvod; zabýval se proto pouze tím, zda k 30. 3. 2006 byl dán žalovaným uvedený důvod výpovědi, tj. přemísťoval-li se zaměstnavatel či jeho část a dospěl k závěru, že uvedený výpovědní důvod naplněn nebyl. Podle názoru soudu prvního stupně v rámci oddělení péče o nemovité památky při územním odborném pracovišti v Ústí nad Labem nebylo možné určit konkrétní část, která měla být přemisťována do Liberce, a to např. proto, že tak široce určeným druhem práce, tzn. bez omezení práce na konkrétní památku (vedoucí mohl žalobci přidělit v rámci pracoviště v Ústí nad Labem i jinou oblast památkové péče) se žalovaný dostal do situace, kdy nemohl konkrétně označit svou část, která se přemisťuje; dodal, že z územního odborného pracoviště v Ústí nad Labem na územní odborné pracoviště v Liberci došlo k "přemístění financí a k přemístění kapacity péče o památky, což však nejsou pojmy zákoníku práce upravující důvody skončení pracovního poměru" nebo, že pro přesun z Ústí nad Labem do Liberce bylo stanoveno 68 systematizovaných míst, což při znalosti nestejnosti úvazků zaměstnanců žalovaného mohlo znamenat přesun neurčeného počtu zaměstnanců, a žalovaný tak neprokázal, že by znal skutečnou potřebu zaměstnanců jednak pro Ústecký kraj a jednak pro kraj Liberecký. O neexistenci výpovědního důvodu svědčí podle názoru soudu prvního stupně také skutečnost, že k 31. 1. 2006 došlo k uvolnění jednoho celého úvazku v oddělení péče o nemovité památky, přičemž v rámci žalovaným tvrzeného přemístění kapacity péče o památky by právě kapacita odcházejícího památkáře, tj. paní K. (byla přemístěna do Liberce) a u žalobce tak nebyl dán důvod výpovědi.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 17. 6. 2009 č. j. 10 Co 669/2008-174 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, na rozdíl od něj však vycházel z názoru, že právní kvalifikací citovanou ve výpovědi není soud posuzující její platnost vázán, podstatou jeho zkoumání je možnost podřadit skutkové vylíčení důvodu podané výpovědi konkrétní skutkové podstatě některého z výpovědních důvodů obsažených v ustanovení §46 odst. 1 zák. práce; dospěl k závěru, že předmětnou výpověď je třeba kvalifikovat jako výpověď podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, neboť v řízení byla prokázána existence organizačního opatření i skutečnost, že žalobce se v důsledku realizace tohoto organizačního opatření stal nadbytečným. Tento závěr vyvozuje odvolací soud z předmětné výpovědi, v níž žalovaný nejprve zmiňuje konkrétní organizační opatření, poté z něj plynoucí organizační změny spočívající v redukci a restrukturalizaci pracoviště žalovaného a z toho plynoucí důsledek, že žalovaný nemá dále možnost žalobce zaměstnávat ve sjednaném místě ani v místě jeho bydliště. Skutečnost, že v důsledku organizačního opatření žalovaný snižoval celkový stav zaměstnanců prakticky ve všech svých odděleních, vylučuje podle odvolacího soudu možnost žalovaného ve sjednaném místě výkonu práce žalobce dále zaměstnávat; skončili-li někteří ze zaměstnanců žalovaného dobrovolně pracovní poměr anebo dohodou o změně pracovní smlouvy přešli na nově vzniklé pracoviště žalovaného, nedošlo - jak dále odvolací soud dovodil - k vytvoření nové nabídky pracovních míst na zeštíhlovaném pracovišti v Ústí nad Labem, nýbrž se jednalo o zúžení počtu těch zaměstnanců, se kterými v důsledku organizačního opatření a podle své volby žalovaný pro nadbytečnost končil pracovní poměr.
Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 7. 4. 2011 zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 6. 2009 č. j. 10 Co 669/2008-174 a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud přisvědčil odvolacímu soudu, že právní kvalifikací použitého skutkového důvodu výpovědi není soud vázán a že je na něm, aby sám podřadil skutkové vylíčení výpovědi konkrétní skutkové podstatě některého z výpovědních důvodů obsažených v §46 odst. zákoníku práce. Neztotožnil se však se závěrem odvolacího soudu, že předmětnou výpověď je třeba posuzovat podle §46 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Není totiž podstatné, že žalovaný stěžovatel musel snížit počet stávajících pracovních úvazků na územním odborném pracovišti v Ústí nad Labem, ale že jeho práce nebyla považována žalovaným za nepotřebnou a že důvod jeho výpovědi je dáván do souvislosti se zrušením původní organizační struktury, zřízením nového pracoviště v Liberci. Za této situace bylo třeba posuzovat, zda skutkové okolnosti, tak jak byly ve výpovědi vymezeny, naplnily skutkovou podstatu výpovědního důvodu podle §46 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, tedy zda skutečně došlo k přemístění části žalovaného a zda se v důsledku tohoto přemístění stala práce žalobce ve sjednaném místě výkonu práce v Ústí nad Labem nepotřebnou. Dovolací soud pak v důvodech svého rozhodnutí vyložil, co je třeba v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudů rozumět pod pojmem "část zaměstnavatele," a v souladu s tím zdůraznil, že dochází-li ke zrušení, přemístění nebo převedení části zaměstnavatele, pak se takové opatření nemůže dotýkat jen jejího osobního prvku (zaměstnanců), ale vždy také jejích hmotných složek. V posuzované věci bylo z hlediska skutkového stavu zjištěno, že žalobce pracoval u žalovaného na základě pracovní smlouvy jako památkář se sjednaným místem výkonu práce Ústí nad Labem; žalobce neakceptoval návrh na změnu místa výkonu práce učiněný mu žalovaným. Nedošlo ani k přemístění části zaměstnavatele, neboť příkaz ředitele územního odborného pracoviště v Ústí nad Labem z 12. 9. 2005 k delimitaci a reorganizaci pracovních míst a rozhodnutí generálního ředitele žalovaného z 2. 2. 2006 č. j. 989/2006 směřovaly jen k tomu, aby na nově zřizované územní odborné pracoviště v Liberci bylo převedeno z útvaru památkové péče 3,15 úvazku včetně 0,85 neobsazeného místa, tedy směřovaly jen k přemístění části zaměstnanců, aniž byl přemísťován útvar jako organizační jednotka žalovaného. Výpověď netvrdí a ani z dokazování nevyplývá, že by došlo k přemístění organizační jednotky, útvaru, nebo jiné složky žalovaného, ve které konal žalobce práci a která vyvíjela v rámci zaměstnavatele relativně samostatnou činnost, jíž se podílela na plnění úkolů zaměstnavatele.
Krajský soud v Ústí nad Labem pak ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 16. 11. 2011 rozsudek okresního soudu potvrdil. Konstatoval, že vázán právním názorem dovolacího soudu v souzené věci, hodnotil zjištěný skutkový stav věci v intencích shora vyložených právních závěrů dovolacího soudu. Uzavřel tedy, že z pohledu "platnosti" hodnocenou předmětnou výpověď z pracovního poměru žalovaným žalobci nelze podřadit pod žádný z taxativně vypočtených výpovědních důvodů v rozhodné době účinného zákoníku práce č. 65/65 Sb. a že jde o výpověď z tohoto důvodu neplatnou. Částečný rozsudek okresního soudu, který důvodné žalobě v části určení neplatnosti skončení pracovního poměru žalobce výpovědí vyhověl, je věcně správný.
II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje zrušit v záhlaví uvedená rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího soudu pro porušení svého práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Konkrétně uvádí zejména následující.
Stěžovatel si je vědom toho, že dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu - která našla odraz i v této věci - se části organizace rozumí [ve smyslu tehdy platného ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, což jistě dopadá i na část zaměstnavatele dle §46 odst. 1 písm. b) zákoníku práce], organizační jednotka, útvar nebo jiná složka organizace, která vyvíjí v rámci organizace relativně samostatnou činnost, jíž se podílí na plnění úkolů (na předmětu činností) organizace samotné. Taková složka organizace má vyčleněny určité prostředky (budovy, stroje, nářadí apod.) a prostory k provozování této činnosti, zpravidla je uvedena ve vnitřním organizačním předpisu organizace (např. v organizačním řádu) a v jejím čele obvykle stojí vedoucí pracovník organizace. Současně je však prý nutno vzít zřetel na různorodost zaměstnavatelů, kdy organizační jednotka, útvar nebo jiná složka organizace sice vyvíjí v rámci organizace relativně samostatnou činnost, ovšem přesto, že takto část zaměstnavatele působí, není třeba, aby taková složka organizace měla vyčleněny určité prostředky (budovy, stroje, nářadí apod.) a prostory k provozování této činnosti. Podle stávajícího znění Směrnice 77/187 Evropské unie se tak převodem rozumí převod hospodářské jednotky, která si zachovává svou identitu; jde o organizované seskupení prostředků, jehož cílem je vykonávat hospodářskou či jinou činnost jako činnost hlavní nebo doplňkovou a hmotný substrát není nezbytný. Obdobně jsou shodné otázky řešeny v souvislosti s aplikací nyní platného §338 odst. 2 zákoníku práce, kdy dojde k převodu již při převodu "úkolů a činností" zaměstnavatele nebo jejich části. Stěžovatel dodal, že v průběhu celého řízení upozorňoval, že se snažil realizaci změny své organizační struktury (jejíž přijetí sám ovlivnit nemohl), tj. přizpůsobení krajskému zřízení, uskutečnit tak, aby jak navenek, tak vně, tedy při výkonu státní správy na úseku památkové péče, tak i ve vztahu k vlastním zaměstnancům, postupoval při zachování základních zásad pro něj platných, tedy zejména dle zásady dobrého výkonu státní správy, zásady hospodárnosti a minimalizace zásahů do nabytých práv.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak je interpretace podústavního práva svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Zde platí, jak Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti již mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou zásadně záležitostí soudů obecných.
Důvod k zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných - vzhledem k uvedeným principům ústavněprávního přezkumu - v této souzené věci dán není.
Deficit spravedlivého procesu se v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
Nic takového však obecným soudům v nyní posuzované věci vytýkat nelze.
Obecné soudy se stěžovatelovými námitkami adekvátně zabývaly (především Nejvyšší soud v kasačním rozsudku), hodnotily je z pohledu právních názorů, jež s vybočením z judikatorních standardů očividně nejsou identifikovatelné; proto na ně Ústavní soud pro stručnost toliko odkazuje. Z hledisek rozhodných pro kontext podústavního práva není důvod k pochybnostem, že je lze mít za rozumně odůvodněné. Stěžovatel v ústavní stížnosti spíše dává najevo, že ústavněprávní přezkum pokládá za výraz běžného (dalšího) instančního opravného prostředku, jímž však - jak již bylo shora uvedeno - není a být ani nemůže.
Ústavní soud se tedy omezuje na závěr, že v rozhodnutí obecných soudů nespatřuje ani exces ani libovůli (viz výše); tím své možnosti pokládá za vyčerpané.
Tu stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, ústavně zaručených práv a svobod dotknout.
Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu i v této konkrétní souzené věci.
IV.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem zjevně porušena nebyla. Proto Ústavní soud ústavní stížnost - v tomto rozsahu - jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Ústavní stížností je napaden i rozsudek Nejvyššího soudu, kterým byl zrušen předchozí rozsudek odvolacího soudu, a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení (z něhož vzešel napadený rozsudek krajského soudu). Z uvedeného plyne, že napadený rozsudek dovolacího soudu nebyl rozhodnutím konečným. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost proti uvedenému rozsudku dovolacího soudu podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítnout (srov. obdobně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 75/09).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 19. června 2012
Vojen Güttler
předseda senátu