ECLI:CZ:US:2012:1.US.831.08.1
sp. zn. I. ÚS 831/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelů JUDr. E. B., PhDr. P. B. a JUDr. Z. B., zastoupených JUDr. Jindřichem Zadinou, advokátem, se sídlem v Praze, Sokolská 35, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1022/2007, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 20 Co 221/2006, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 11 C 75/2005-100, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelé s odvoláním na údajné porušení jejich ústavně zaručených práv, zakotvených v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhali zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 11 C 75/2005 byla zamítnuta žaloba stěžovatelů proti žalované Národní galerii v Praze o vydání uměleckých děl uvedených v příloze, která je nedílnou součástí rozsudku (díla desítek významných umělců, mj. např. M. Aleš, J. Čapek, E. Filla, A. Chitussi, B. Kubišta, O. Kubín, J. Lada, E. Milén, P. Picasso, V. Rabas, I. Repin, J. Slavíček, K. Svolinský, V. Špála, M. Švabinský, J. Úprka, J. Zrzavý) a žalobcům byla uložena povinnost nahradit žalované společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 14.446,- Kč a doplatek soudního poplatku ve výši 89.000,- Kč.
Soud konstatoval, že otec žalobců R. B. byl v roce 1962 odsouzen Vyšším vojenským soudem v Příbrami mj. k propadnutí celého jmění; tento rozsudek byl v roce 1968 zrušen a trestní řízení bylo v roce 1974 zastaveno. Poté se domáhal (za minulého režimu) náhrady škody, ale neúspěšně. Po roce 1989 podal restituční žalobu podle zákona č. 87/1991 Sb., ale rovněž nebyl úspěšný. Nyní se stěžovatelé, jako jeho právní nástupci, domáhali vydání předmětných uměleckých děl ve smyslu §126 odst. 1 občanského zákoníku. Soud prvního stupně ve shora citovaném napadeném rozsudku vyšel ze zjištění, že žaloba jejich právního předchůdce R. B. o nahrazení projevu vůle k uzavření dohody o vydání věcí podle zákona č. 87/1991 Sb., byla rozsudkem tamního soudu z 19. 4. 1993, č. j. 11 C 134/92-32, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze z 23. 8. 1993, č. j. 22 Co 242/93-43, zamítnuta. Odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 298/05, a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 39/2002, s tím, že restituční zákony mají ve vztahu k obecné právní úpravě povahu legis specialis. Konstatoval, že osobám, které v důsledku neuplatnění nebo neúspěšného uplatnění restitučních nároků se podle restitučních předpisů svého vlastnického práva nedomohly, brání existence restitučních předpisů domáhat se tohoto práva podle předpisů obecných.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 20 Co 221/2006, byl rozsudek soudu I. stupně ve věci samé potvrzen; změněn byl jen ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že se tato náhrada žalovanému nepřiznává a ve výroku o doplatku soudního poplatku tak, že se stěžovatelům tato povinnost neukládá. Městský soud uvedl, že stát převzal předmětné věci v období vymezeném zákonem č. 87/1991 Sb. na základě rozsudku vydaného v trestním řízení, který byl zrušen ke stížnosti pro porušení zákona; nešlo tedy o rehabilitační rozhodnutí. Zrušení výroku o trestu propadnutí jmění v případě otce žalobců tak - podle odvolacího soudu - ještě nezakládalo přednost restitučního zákona před obecným předpisem o ochraně vlastnického práva, a tedy nutnost uplatnit nároky na majetek takto pozbytý způsobem stanoveným zákonem č. 87/1991 Sb. Konstatoval, že stát po zrušení trestních rozsudků držel díla bez právního důvodu, což zakládá restituční důvod podle §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Judikatura Ústavního soudu i Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 a stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 publikované pod č. 477/2005 Sb.) však zastává ustálený názor, že případ převzetí věci státem v rozhodné době bez právního důvodu podle §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. je nutno zahrnout pod speciální režim tohoto zákona a nelze se proto domáhat vydání věcí či určení vlastnictví k nim podle obecných předpisů. K posouzení důvodnosti předmětné vlastnické žaloby má význam i výsledek řízení o restitučním nároku otce žalobců vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 134/92, kdy byla žaloba v této věci v roce 1993 zamítnuta; byť se jednalo o důvod zamítnutí, který je založen na odlišném posouzení aplikace §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a na závěru, že otci žalobců nevznikl restituční nárok podle §19 tohoto zákona, odvolacímu soudu v tomto dalším řízení nepřísluší správnost těchto závěrů jakkoliv posuzovat, neboť je vázán pravomocným rozhodnutím o zamítnutí restituční žaloby.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1022/2007, bylo dovolání stěžovatelů pro nepřípustnost odmítnuto a současně jim byla uložena povinnost zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.035,- Kč. Nejvyšší soud uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s publikovanou judikaturou dovolacího soudu, na kterou odvolací soud odkázal (viz shora). Je třeba též poukázat na nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, ve kterém se mimo jiné uvádí: "Vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci. Tím je ve skutečnosti legalizován přechod majetku na stát, a to bez ohledu na to, co bylo titulem pro tento přechod, a jen v případech, které jsou v restitučních zákonech výslovně uvedeny, je původní nabývací titul státu, samozřejmě za splnění dalších v zákoně uvedených podmínek, důvodem vrácení věci. Restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučil možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným". Pokud dovolatelé odkazují na rozhodnutí publikované jako R 9/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, opominuli podle Nejvyššího soudu skutečnost, že právní názor v tomto rozhodnutí uvedený byl pozdější judikaturou rozvinut a upřesněn tak, že se na danou věc nadále nehodí (viz např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004, publikované jako R 72/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
II.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že se závěry soudů všech stupňů nesouhlasí. Dne 13. 6. 1991 vyzval (prý) otec stěžovatelů vedlejšího účastníka k vydání věcí z titulu restitučního nároku dle zákona č. 87/1991 Sb.; následně podaná restituční žaloba byla zamítnuta rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 4. 1993, sp. zn. 11 C 134/1992, což bylo potvrzeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 1993, sp. zn. 22 Co 242/93. Stěžovatelé považují za chybné, jestliže v současné době byla žaloba o vydání věcí zamítnuta s odůvodněním, že otec stěžovatelů se měl domáhat vydání těchto věcí podle restitučních zákonů, podle nichž byla jeho žaloba podaná v roce 1991 zamítnuta. V další části ústavní stížnosti stěžovatelé obsáhle polemizují se závěry obecných soudů; jsou totiž toho názoru, že se na daný případ restituční předpis nevztahoval a správně tedy podali žalobu na vydání věcí. Majetek nebyl prý jejich otci "odňat v důsledku občanskoprávního, pracovněprávního úkonu ani správního aktu učiněného v období od 25. 2. 1948 do 1. ledna 1990 v rozporu se zásadami demokratické společnosti, ani na základě zrušujícího výroku o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci podle zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci". Majetek, jehož vydání se stěžovatelé domáhají, byl usnesením Generální prokuratury, hlavního vojenského prokurátora, ze dne 19. 2. 1962 podle ustanovení §347 tr. řádu zajištěn. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR čj. Tzv. 12/68 ze dne 18. 7. 1968 byl rozsudek Vyššího vojenského soudu v Příbrami ze dne 20. 4. 1962, čj. IT 2/62, kterým byl otec stěžovatelů uznán vinným trestným činem sabotáže a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 15 let, v celém rozsahu zrušen, současně byly zrušeny i rozsudky obsahově navazující, tzn. i výrok o propadnutí majetku. Usnesením Městského prokurátora v Praze ze dne 7. 11. 1969, čj. 1 Kv 1/68, bylo podle §349 tr. řádu zajištění majetku nařízené Generální prokuraturou, hlavním vojenským prokurátorem usnesením ze dne 19. 2. 1962 zrušeno. Aplikace ustanovení §6 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. připadá - podle stěžovatelů - v úvahu jen tehdy, jestliže stát převzal věc, aniž k tomu kdy existoval právní důvod. To znamená, že toto ustanovení nelze použít na případy, kdy stát převzal věc na základě existujícího právního úkonu, jak je tomu v daném případě, tedy na základě rozhodnutí o zajištění majetku podle ustanovení §347 tr. řádu. Na tom prý nemůže nic změnit ani stanovisko publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako R 72/2006, ve kterém Nejvyšší soud dovozuje, že převzetím věci bez právního důvodu je i převzetí na základě právního důvodu sice existujícího, ale nezpůsobilého vyvolat zamyšlené právní důsledky. Stěžovatelé konečně - bez bližší argumentace - poukázali na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 22. 5. 1998 ve věci Vasilescu versus Rumunsko.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení zásad spravedlivého procesu a nutnosti jejich dodržování se týká rozsáhlá a obecně známá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat.
Podstata ústavní stížnosti v zásadě spočívá na odlišném právním názoru stěžovatelů od závěrů obecných soudů. Poněkud zjednodušeně vyjádřeno, domnívají se, že ačkoliv byl v daném případě jejich právní předchůdce s totožným nárokem neúspěšný v restitučním řízení, bylo přesto možné domáhat se vydání uměleckých předmětů, o které se ve věci jedná, i nyní podle právních předpisů obecných; stěžovatelé proto nesouhlasí s tím, že jejich žaloba na vydání věci byla soudy zamítnuta.
Ústavní soud tento názor nesdílí. Obecné soudy - podle názoru Ústavního soudu - v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou danému případu přiléhavé a - zejména - vedou i ke spravedlivému posouzení celé věci.
K argumentaci stěžovatelů je namístě uvést, že při výkladu a posuzování jednotlivých ustanovení předpisů nejvyšší právní síly, jakož i podústavního práva, je třeba respektovat jejich význam z hlediska smyslu jak toho kterého předpisu, tak, a to zejména, ústavního pořádku jako celku, tedy nikoliv účelově a izolovaně. Povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem tam, kde jde o interpretaci abstraktních ústavních předpisů a zásad.
Nynější demokratický stát jednoznačně deklaroval svůj zájem zmírnit některé majetkové křivdy, k nimž došlo v rozporu s principy právního státu v minulém období totalitního komunistického státu. Ze skutečnosti, že zákonodárce vymezil časově, věcně a personálně okruh vztahů, na něž se restituční oprávnění vztahují, plyne, že měl vůli zasáhnout do existujících majetkových poměrů pouze v omezené míře a jen u těch vztahů, jejichž nápravu považoval za žádoucí a možnou. Restituční zákony z důvodu své speciality představují zásadně překážku použití obecných právních předpisů, a proto nelze tam, kde není možné naplnit podmínky restitučních předpisů, obcházet žalobou na vydání věci nebo na určení vlastnictví smysl a účel restitučního zákonodárství.
Ve zkoumaném případě je však evidentní, že právě o to se stěžovatelé v zásadě pokoušejí.
Ústavní soud poukazuje v této souvislosti na své usnesení sp. zn. II. ÚS 504/09 ze dne 11. 6. 2009, kterým byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta ústavní stížnost stejných stěžovatelů, a to s obdobnou argumentací (domáhali se tehdy vydání 10 jiných obrazů) a srovnatelnou podstatou. Ústavní soud i tehdy vyšel ze skutečnosti, že žalobce R. B. neměl úspěch při uplatňování nároků podle zákona o mimosoudních rehabilitacích; proto Ústavní soud odkázal na závěr obecných soudů, který lze ústavně aprobovat, neboť soudy (mj.) respektovaly stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05. Doplnil přitom, že sama neúspěšnost v restitučním řízení neznamená "past", jak se pokoušejí předkládat soudu stěžovatelé, neboť - aniž by Ústavní soud zabíhal do podrobností daného případu - ne vše, co bylo v období nesvobody státem odňato, musí být vydáno dle restitučních předpisů. Ty totiž některé spáchané křivdy toliko zmírňují, nečiní si však ambice je plně napravovat.
Pokud tedy stěžovatelé namítají, že jejich žaloba o vydání věcí byla soudy zamítnuta s odůvodněním, že se měl otec stěžovatelů domáhat věcí v řízení podle restitučních zákonů, podle nichž však byla jeho žaloba podaná v roce 1991 zamítnuta, je tato námitka mylná. Je namístě uvést, že podstata případu spočívá naopak v tom, že se právní předchůdce stěžovatelů sice domáhal vydání věcí restituční žalobou, ale nebyl úspěšný, jak je výše několikrát konstatováno. Všechny obecné soudy, rozhodující v daném případě, to i tak v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly.
Pro úplnost je třeba poznamenat, že na věc nelze použít ani závěry plynoucí z kauzy Evropského soudu pro lidská práva ze dne 22. 5. 1998 ve věci Vasilescu versus Rumunsko, na který bez dalšího stěžovatelé odkázali; okolnosti obou případů jsou odlišné.
Ústavní soud - jako obiter dictum - ke zkoumanému případu doplňuje, že otec stěžovatelů, který předmětná umělecká díla nabyl za minulého režimu, označeného zákonem č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, za zločinný a nelegitimní, byl notoricky známou prominentní postavou tohoto režimu do doby, než jej vnitřní čistky v rámci totalitní organizace, která se zmocnila státu, o toto postavení připravily. Bylo by do značné míry absurdní, kdyby se pomocí restitučních zákonů za demokratického režimu domohl (či jeho dědicové) vydání těchto významných uměleckých děl, které zjevně ve značné míře získával za zvýhodněných podmínek z pozice svého postavení ve straně a vládě totalitního státu. Natolik široce restituční zákony skutečně koncipovány nebyly; lze jen poznamenat, že takový postup by naopak zjevně hrozil vznikem další křivdy a nespravedlnosti, jak si správně (zřejmě) uvědomily i obecné soudy. Málokterý jednotlivec, získávající díla takových hodnot a v takové pozici, mohl být v dobré víře, že mu vlastnictví k nim poprávu patří či patřilo; mohla-li být taková osoba "v dobré víře", tak jen v tom směru, že totalitní komunistický režim (popř. jeho pozice v něm) vydrží navěky.
Se závěry obecných soudů, jejichž podstata byla výše shrnuta, je tedy možné se ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, odůvodnění obecných soudů řádnými a přiléhavými dané věci, na které lze odkázat a není proto důvodu dále - jen poněkud jinými slovy - znovu obšírně vyvracet argumenty stěžovatelů, jež spočívají v pouhé polemice s ústavně souladnými závěry těchto soudů.
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou jasná a přesvědčivá, nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyplývajícími není dán extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů, byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2012
Vojen Güttler
předseda senátu