ECLI:CZ:US:2012:1.US.862.12.1
sp. zn. I. ÚS 862/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti M. M., zastoupeného JUDr. Vladimírem Turkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Korunní 127, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2011 sp. zn. 88 T 113/2007 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 8. 2011 sp. zn. 9 To 285/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 6. 3. 2012 se stěžovatel domáhal z důvodů podrobně v ústavní stížnosti vylíčených zrušení shora uvedených rozhodnutí ve své trestní věci. Obsah ústavní stížnosti jakož i rozhodnutí jí napadeného není třeba blíže reprodukovat, neboť z důvodů dále vyložených bylo nutno ji odmítnout.
Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl, že v téže věci podal rovněž dovolání. Tuto skutečnost zjistil sám Ústavní soud dotazem u Nejvyššího soudu, který dne 4. 4. 2012 sdělil, že stěžovatel podal skutečně v téže věci dovolání, o kterém dosud rozhodnuto nebylo; dovolání bylo vráceno soudu prvního stupně s tím, že dovolání dosud nebylo doručeno Nejvyššímu státnímu zastupitelství k vyjádření.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). Za procesní prostředek k ochraně práva považuje zákon jak řádný a mimořádný prostředek s výjimkou obnovy řízení, tak jiný návrh, který je způsobilý zahájit řízení, v němž se navrhovatel může domoci odstranění jím namítané vady řízení či vady rozhodnutí.
Jinými slovy, podstatným znakem ústavní stížnosti je v poměru k opravným prostředkům dostupným v rámci obecného soudnictví její subsidiarita. Je tomu tak proto, že nejenom Ústavní soud, ale primárně i obecné soudy jsou povolány k tomu, aby
poskytovaly ochranu právům (srov. článek 90 a článek 4 Ústavy). Subsidiarita ústavní stížnosti má rozměr materiální a formální. V prvé řadě se odráží v požadavku vyčerpání
všech procesních prostředků v soustavě obecných soudů, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti. Současně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, neboť Ústavní soud nemůže vykročit z role posledního útočiště osob přesvědčených o porušení svých ústavně zaručených práv či svobod a zkoumat jejich námitky, aniž by k poskytnutí ochrany jejich právům nejdříve nedal prostor obecným soudům.
V subsidiaritě ústavní stížnosti se tedy rovněž realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (zde Nejvyšší soud), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci.
V projednávané věci stěžovatel podal souběžně s ústavní stížností i dovolání. Posouzení přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku sice v daném případě nezávisí na uvážení Nejvyššího soudu, leč možnost stěžovatele podat ústavní stížnost po skončení dovolacího řízení není nijak ohrožena; to by ostatně nebyla ani v případě, že by přípustnost dovolání byla odvislá od uvážení Nejvyššího soudu, protože i tehdy by byl stěžovatel oprávněn k podání ústavní stížnosti poté, co by bylo jeho dovolání odmítnuto. Jediným předpokladem následné projednatelnosti ústavní stížnost je skutečnost, že dovolání bylo podáno řádně, tedy především včas, a že obsahuje náležitosti vyžadované příslušnými ustanoveními trestního řádu. Není důvodu, aby Ústavní soud v dané věci paralelně rozhodoval či vyčkával rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť - jak již bylo uvedeno - cesta stěžovatele k Ústavnímu soudu není nijak uzavřena, ale naopak podání ústavní stížnosti je případné teprve ve lhůtě šedesáti dnů od doručení rozhodnutí o dovolání.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
K tomu Ústavní soud dodává, že shodná a ustálená je i jeho předchozí judikatura (srov. judikaturu Ústavního soudu dostupnou na http://nalus.usoud.cz, např. usnesení ze dne 17. 3. 2010 sp. zn. I. ÚS 405/10).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2012
Vojen Güttler
soudce zpravodaj