ECLI:CZ:US:2012:1.US.863.12.1
sp. zn. I. ÚS 863/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelky I. P., bez právního zastoupení, proti rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro jihomoravskou oblast, ze dne 30. 8. 2001, č. j. 182168/2001-6371, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2012, č. j. 20 Co 88/2011-48, za účasti Českého telekomunikačního úřadu a Krajského soudu v Brně, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti doručené dne 8. 3. 2012 napadla stěžovatelka, původně zastoupená Mgr. M. Š., advokátkou, v záhlaví usnesení uvedená rozhodnutí správního orgánu a obecného soudu. Tvrdila, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Podstatou ústavněprávní argumentace stěžovatelky je tvrzení, že v řízení před Českým telekomunikačním úřadem (dále jen "ČTÚ") tento správní orgán nedostatečně zjišťoval pobyt stěžovatelky pro účely doručování písemností a následně jí ustanovil opatrovníka z řad zaměstnanců ČTÚ, který z povahy věci nemohl práva stěžovatelky účinně hájit a ani tak ve skutečnosti nečinil. Napadeným rozhodnutím bylo uloženo stěžovatelce zaplatit specifikované částky plynoucí ze smlouvy o poskytování telekomunikačních služeb se společností RadioMobil a. s.
O napadeném pravomocném rozhodnutí ČTÚ se stěžovatelka dozvěděla až v souvislosti s exekucí, kdy jí bylo doručeno usnesení Městského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2010, sp. zn. 110 EXE 1990/2010, kterým byla nařízena exekuce. V odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí exekučního soudu stěžovatelka namítla, že exekuční titul jí nebyl doručen a že pohledávka, pro jejíž vymožení byla exekuce nařízena, byla již promlčena. Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2012, č. j. 20 Co 88/2011-48, bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. Stěžovatelka tvrdí, že exekuční soudy měly k tvrzeným skutečnostem přihlédnout jako ke skutečnostem rozhodným pro nařízení exekuce. Namísto toho však formalisticky posoudily exekuční titul jako formálně vykonatelný. Porušení svých základních práv proto stěžovatelka spatřuje i v navazujících exekučních usneseních.
K procesnímu průběhu řízení před Ústavním soudem dále nutno dodat, že dne 5. 6. 2012 bylo Ústavnímu soudu ze strany původně zastupující advokátky Mgr. M. Š. sděleno, že právní zastoupení bylo ukončeno vypovězením plné moci. V této souvislosti vzal Ústavní soud za dané, že stěžovatelka v řízení není dále zastoupena. Zároveň však vzhledem k charakteru ústavní stížnosti nepovažoval za účelné stěžovatelku vyzývat k předložení nové plné moci, neboť na níže vyložených důvodech odmítnutí ústavní stížnosti by odstranění uvedené vady nemohlo ničeho změnit.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro jihomoravskou oblast, ze dne 30. 8. 2001, č. j. 182168/2001-6371, jako podanou po lhůtě stanovenou zákonem o Ústavním soudu, a v části směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2012, č. j. 20 Co 88/2011-48, jako zjevně neopodstatněnou.
Ve vztahu k zachování lhůty pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí ČTÚ lze konstatovat, že §72 odst. 5 (rovněž odst. 3, 4, 5) zákona o Ústavním soudu vyžaduje podání ústavní stížnosti v subjektivní lhůtě 60 dnů ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu do základního práva dozvěděl (resp. kdy mu bylo rozhodnutí doručeno). V dané věci byla ústavní stížnost proti rozhodnutí ČTÚ podána k poštovní přepravě dne 7. 3. 2012, přičemž stěžovatelka sama uvádí, že o rozhodnutí ČTÚ se dozvěděla v souvislosti s doručením rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2010, sp. zn. 110 EXE 1990/2010 (proti němu pak stěžovatelka uplatnila opravný prostředek a proběhlo odvolací řízení). Ústavní soud má tedy za zřejmé, že lhůta pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí ČTÚ uběhla marně, neboť stěžovatelka vyčkávala rozhodnutí odvolacího soudu v exekuční věci a běh lhůty odvozovala teprve od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. V této části je ústavní stížnost podána opožděně a musí být odmítnuta.
Ve vztahu k části ústavní stížnosti napadající usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2012, č. j. 20 Co 88/2011-48, pak nutno dodat, že stěžovatelka vůči tomuto usnesení namítá právě nezákonný procesní průběh řízení před ČTÚ. Tato argumentace však nemůže obstát. Ve své judikatuře Ústavní soud často zdůrazňuje zásadu vigilantibus iura scripta sunt a princip subsidiarity. Tu lze ve vztahu ke stěžovatelce reformulovat tak, že námitky určitého druhu lze uplatňovat toliko v řízení, v nichž je orgán příslušný o těchto námitkách rozhodovat (na základě běžného opravného prostředku či ústavní stížnosti), a naopak se nelze úspěšně domáhat nápravy závadného stavu tam, kde stěžovatel již procesní příležitost k ochraně svých subjektivních práv sám promeškal.
V předložené věci Krajský soud v Brně konstatoval, že v exekučním řízení není oprávněn posuzovat důvodnost ustanovení opatrovníka, toliko řádnost doručení tomuto opatrovníkovi (a zároveň veřejnou vyhláškou) v rámci ověření vykonatelnosti určitého titulu. V minulosti již Ústavní soud akceptoval praxi dle níž exekuční soud v rámci rozhodování o nařízení exekuce je povinen zkoumat, zda je exekuční titul vykonatelný a zda byl tedy povinnému i řádně doručen (viz usnesení c 29. 8. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. 4, ročník 2002, poř. č. 25). Zároveň však akceptoval závěr, že soud již není v exekučním řízení povolán, aby se zabýval okolnostmi, které mohly způsobit vadu řízení, jež vydání exekučního titulu předcházelo. Proto také v nyní projednávané věci obecné soudy vycházely ze stanoviska, že námitkou nezákonnosti ustanovení opatrovníka v řízení, z něhož vzešel exekuční titul, se soud v řízení o výkonu takového rozhodnutí (exekuci) zabývat nemůže (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002 sp. zn. 20 Cdo 554/2002 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. 7, ročník 2004, poř. č. 62). K tomu srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 39/10 ze dne 11. března 2010; dále rovněž např. usnesení I. ÚS 3083/09 ze dne 5. ledna 2010; judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz. Vzhledem k uvedenému posoudil Ústavní soud ústavní stížnost v této části jako zjevně neopodstatněnou.
Nad rámec uvedeného nelze nepodotknout, že popsaný procesní postup ČTÚ v otázce ustanovení opatrovníka z řad vlastních zaměstnanců v zásadě naplňuje tytéž znaky, pro něž byla jiná rozhodnutí ČTÚ v minulosti zrušena jako protiústavní.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl z části jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a z části jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2012
Vojen Güttler
předseda senátu