ECLI:CZ:US:2012:1.US.896.11.1
sp. zn. I. ÚS 896/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele CZECH PRODUCTS, s. r. o., se sídlem Kladno, Josefa Hory 1448, zastoupeného Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem Kladno, nám. Starosty Pavla 40, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 2. 2008, čj. 13 Cm 1251/2007 - 172, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 7. 2008, čj. 8 Cmo 277/2008 - 118, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, čj. 23 Cdo 5167/2008 - 281, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o náhradu škody ve výši 443.967,16 Kč, proti žalované dm-drogerie markt, s. r. o., ve kterém jako žalobce neuspěl. Podle názoru stěžovatele obecné soudy svými rozhodnutími porušily jeho základní práva zakotvená v čl. 4, čl. 95 a čl. 96 Ústavy ČR a dále čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 26 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel uvedl, že v dané věci jasně vymezil předmět žaloby, předložil důkazy a byl proto v legitimním očekávání, že obecné soudy skutkovému stavu přiřadí i odpovídající hmotně právní normy. Obecné soudy nevedly řízení způsobem, který by stěžovateli zajistil jeho základní práva, naopak postupem soudů byla jeho základní práva zkrácena. Stěžovatel rovněž upozornil na to, že soudy aprobovaly jednání "contra bonos mores". Formalistickým posuzováním věci a přidržením se doslovného znění smlouvy postupovaly v rozporu s dobrými mravy.
II.
Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Českých Budějovicích, jako soud prvního stupně, rozsudkem ze dne 27. 2. 2008, čj. 13 Cm 1251/2007 - 172, zamítl jeho žalobu proti žalované dm-drogerie markt, s. r. o., na náhradu škody ve výši 443.967,16 Kč. Stěžovatel požadoval zmíněnou náhradu škody jako ušlý zisk, neboť žalovaná tím, že porušila povinnost plynoucí z konkludentního ujednání, porušila §415 ObčZ. Přijala totiž poplatky za marketingovou podporu produktů stěžovatele a za náklady spojené s otevřením jeho nových filiálek, aniž by poskytla protislužbu. S odkazem na §374 ObchZ soud prvního stupně dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal, že by žalovaná jakkoliv porušila svou smluvní povinnost. Existence ujednání o časově neomezeném odběru produktů od stěžovatele nebyla prokázána a v řízení nebylo zjištěno ani porušení prevenční povinnosti ve smyslu §415 ObčZ. Takovou povinnost nelze podle názoru soudu dovozovat ani z tvrzení o postupu žalované v rozporu s dobrými mravy nebo se zásadami poctivého obchodního styku, jak tvrdí stěžovatel.
Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem ze dne 24. 7. 2008 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že žádný závazkový vztah mezi účastníky prokázán nebyl. Pokud stěžovatel tvrdil, že smlouva měla být uzavřena konkludentně a závazek z ní měl trvat neomezeně, odvolací soud tuto konstrukci neakceptoval a na straně žalované neshledal porušení smluvní povinnosti, ani porušení žádné jiné povinnosti plynoucí z obchodního zákoníku, v jehož důsledku by škoda vznikla. Protože nebyl prokázán základní předpoklad odpovědnosti za škodu podle obchodního zákoníku, nebyla žaloba o náhradu škody podle §373 a násl. Obch. zák. důvodná. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné, neboť nebyl shledán důvod k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí podle §237 odst. 3 OSŘ.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstata spočívá v polemice stěžovatele s právními závěry obecných soudů ve shodném rozsahu jako v řízení před těmito soudy. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do postavení další přezkumné instance v řízení před obecnými soudy. Toto postavení však Ústavnímu soudu nepřísluší (čl. 83 Ústavy ČR).
Posláním Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadeným rozhodnutím soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech. Na základě argumentů stěžovatele se Ústavní soud zabýval ústavností předmětného řízení. Zjistil, že obecné soudy správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Celou věcí se důkladně zabývaly, správně aplikovaly příslušná ustanovení občanského soudního řádu, občanského zákoníku i obchodního zákoníku. Přesvědčivě se vypořádaly se všemi argumenty stěžovatele. V detailech stačí poukázat na odůvodnění jejich rozhodnutí a je nadbytečně z nich zde cokoli opakovat. Ústavní soud tak neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny. Pokud obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to ještě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2012
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu