ECLI:CZ:US:2012:1.US.926.12.1
sp. zn. I. ÚS 926/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 19. dubna 2012 v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Františka Duchoně a Pavla Holländera ve věci navrhovatele P. Z., zastoupeného JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem Praha 1, Křemencova 1/185, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2011 č. j. 28 Cdo 4876/2010-165, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci ze dne 1. června 2010 č. j. 36 Co 494/2009-131 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 27. srpna 2009 č. j. 12 C 471/2005-98 a návrhu na zrušení části ustanovení zákona č. 253/2003 Sb. v části třetí, v čl. V ve větě: "(7) Po uplynutí doby uvedené v odstavci 6 právo na převod pozemku ve vlastnictví státu zaniká", a to slova "zaniká", takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel se domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí s tím, že se jimi cítí dotčen v právech, zakotvených v čl. 11 odst. 1 a 4, jakož i v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Uvedl, že podal žalobu u Okresního soudu v Liberci, prostřednictvím které navrhl, aby soud uložil žalovanému, tj. Pozemkovému fondu České republiky a Lesům České republiky, uzavřít s ním smlouvu o bezúplatném převodu pozemků podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., když pozemky požadoval na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 16. 6. 2000. Tyto pohledávky spočívaly v nároku na vydání náhradních pozemků za ty, které nebylo možné vydat dle §1 odst. 1 zákona o půdě. Nárok uplatnil v červenci 2005, žalovaní však do konce roku nepodnikli žádné kroky směřující k uskutečnění převodu pozemků, proto podal žalobu, kterou soud zamítl, když své rozhodnutí opíral o rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, v němž se konstatuje, že právo na takový převod zaniká ke dni 31. 12. 2005 bez ohledu na to, zda byl před tímto datem uplatněn u Pozemkového fondu nebo u soudu. Na stejný judikát odkázal i soud odvolací, jakož i Nejvyšší soud, který dovolání podané proti rozsudku II. stupně odmítl pro jeho nepřípustnost. Stěžovatel dále vyslovil přesvědčení, že se soudy nevypořádaly s jeho argumentací, ve které tvrdil a vyložil, proč se na jeho případ tzv. "restituční tečka" stanovící zánik práva nevztahuje. Vzhledem k tomu, že soudy ve svých závěrech o zániku jeho práva vycházely z čl. V. zákona č. 253/2003 Sb., navrhl současně zrušení části tohoto ustanovení, a to slova "zaniká" ve větě: "Po uplynutí doby uvedené v odstavci 6 právo na převod pozemků ve vlastnictví státu zaniká".
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu stížností napadených rozhodnutí zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Nejvyšší soud s poukazem na obsah rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Liberci sp. zn. 12 C 471/2005 o zamítnutí žaloby na uložení povinností žalovaným uzavřít se žalobcem dohodu o vydání náhradních pozemků, na obsah své judikatury vztahující se k §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. a s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 6/05, opodstatněně dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítl, když jeho rozhodnutí lze považovat za učiněné v souladu s §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V odůvodnění svého usnesení pak shodně se soudem II. stupně vyslovil závěr, podle něhož postupník (tj. osoba, která není restituentem či jeho dědicem) nemůže právo na vydání náhradního pozemku podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, uplatnit po 31. 12. 2005, a to bez zřetele na to, zda tato lhůta uplynula bez jeho zavinění. Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci pak vyčerpávajícím způsobem odůvodnil, proč závěry soudu I. stupně o postavení žalobce, který se stal oprávněnou osobou na bezúplatný převod pozemků na základě smlouvy o postoupení pohledávky, jakož i o zániku tohoto jeho práva dnem 31. 12. 2005, jsou správné, když nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, vztahující se k časovým možnostem uplatnění práva na jiný pozemek podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., na něj jako postupníka nedopadá. Proto v dalším lze na toto odůvodnění odkázat, stejně jako na obsah výše citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, od něhož není důvod se odklonit nebo měnit jeho výklad, činěný soudy při aplikaci příslušných ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Za tohoto stavu byly ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení části zákonného ustanovení shora označeného, u něhož navrhovatel nepředložil žádnou ústavněprávní argumentaci, a tedy neunesl břemeno tvrzení, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuty podle §43 odst. 2 písm. a), b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 19. dubna 2012
Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu