ECLI:CZ:US:2012:1.US.927.12.1
sp. zn. I. ÚS 927/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti M. Ž. a P. C., oba zast. JUDr. Ondřejem Tošnerem, PhD., advokátem, sídlem Slavíkova 1568/23, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2011, č.j. 30 Cdo 1847/2011-260, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15.12.2010, č.j. 58 Co 455/2010-235, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé napadli ústavní stížností v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a požadovali jejich zrušení. K věci uvedli, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 23.6.2010, č.j.. 8 407/2008-201, bylo určeno, že žalobkyně A. T. je výlučným vlastníkem individualizované bytové jednotky, včetně podílu na společných částech domu a na příslušných pozemcích. Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé odvolání, na jehož základě městský soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně, jejich následné dovolání Nejvyšší soud odmítl. Stěžovatelé jsou toho názoru, že postupem obecných soudů byli dotčeni na svých právech zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Za klíčové pochybení považují neprovedení stěžejního důkazu pro určení ceny nemovitosti obvodním soudem, což neodstranily ani soudy vyšších stupňů. Přitom obvodní soud opřel své rozhodnutí o tvrzení, že kupní smlouva ze dne 2.8.2006 vykazuje objektivní i subjektivní znaky lichevní smlouvy, když poskytnutí plnění bylo v hrubém nepoměru k hodnotě převáděného majetku a žalobkyně se evidentně nacházela ve stavu tísně, neboť jednala s obavou, že přijde o byt, a podle obvodního soudu o těchto okolnostech stěžovatelé věděli. Tento závěr oba stěžovatelé rozporují, připomínají, že při posuzování přiměřenosti bylo zapotřebí věnovat pozornost i vedlejšímu ujednání, kterým se oba zavázali převést žalobkyni zpět vlastnické právo k bytové jednotce, pokud jim bude kupní cena vrácena, což je údajně znevýhodňovalo, protože s jednotkou nemohli disponovat; další ujednání ve prospěch žalobkyně zakládalo její právo bytovou jednotku užívat i po jejím prodeji. Za zcela zásadní pochybení (viz i výše) považují postup při určování obvyklé ceny jednotky, kdy obvodní soud vyšel pouze ze sdělení dvou realitních kanceláří a blíže neurčené všeobecně známé situace na realitním trhu v Praze, rezignoval na zjištění skutečně stavebnětechnického stavu nemovitosti a pouze zprůměroval dvě sdělení realitních kanceláří, ač podle stěžovatelů měl zadat znalecký posudek. Z tohoto důvodu nebyla v řízení prokázána stěžejní skutečnost, na které soudy postavily svůj závěr o naplnění objektivního znaku lichevní smlouvy. Byť byl návrh na provedení důkazu znaleckým posudkem vznesen, a to samou žalobkyní, soud prvního stupně v rozsudku neuvedl, proč tento důkaz neprovedl.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Úmluvy, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující:
Čl. 11 odst. 1Listiny:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
II.
Z předložených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že žalobkyně se vůči stěžovatelům žalobou u obvodního soudu domáhala určení, že je vlastnicí konkrétní bytové jednotky s tím, že kupní smlouva, kterou s nimi uzavřela, je absolutně neplatná, neboť jde o tzv. smlouvu lichevní. Tvrdila, že stěžovatelé zneužili její tísně vyplývající z tíživé osobní a finanční situace (byla v plném invalidním důchodu, dlouhodobě se léčila na onkologii, podstoupila čtyři operace a dlužila peníze) a získali plnění, jehož hodnota je v hrubém nepoměru k jejich plnění. Žalobkyně měla v úmyslu pouze sjednání poskytnutí finanční půjčky, stěžovatelé však půjčku podmínili kupní smlouvou. Stěžovatelé odmítali tvrzení o zneužití tísně, přiznávali vědomost o dluhu a jeho výši, ten však nebylo možné považovat za likvidační, o zdravotním stavu žalobkyně informováni nebyli. Obvodní soud vzal za prokázané, že dne 2.8.2006 byla uzavřena kupní smlouva, kterou žalobkyně převedla na stěžovatele bytovou jednotku za kupní cenu ve výši 718 000,- Kč, současně bylo dohodnuto právo zpětné koupě, pokud do 2.11.2006 uhradí stěžovatelům částku 718 000,- Kč, přitom obvyklá cena jednotky podle zpráv realitních kanceláří činila 2 440 000,- Kč. K této smlouvě přistoupila žalobkyně z důvodu dluhu ve výši 120 000,- Kč vůči konkrétnímu věřiteli, který byl zajištěn převodem vlastnictví k této jednotce. Obvodní soud dospěl k závěru, že předmětná kupní smlouva vykazuje znaky tzv. lichevní smlouvy, je tudíž neplatná pro rozpor s dobrými mravy podle §39 obč. zákoníku, přičemž poukazoval na hrubý nepoměr mezi kupní cenou oproti ceně obvyklé i na znalost stěžovatelů ohledně osobní situace žalobkyně, kdy si museli být vědomi toho, že nebude schopna realizovat právo zpětné koupě i s ohledem na krátkou lhůtu k uplatnění tohoto práva. Přihlédl též k tomu, že stěžovatelé věděli o tísni žalobkyně, která jednala s obavou, že přijde o byt vzhledem k uzavřené smlouvě s věřitelem. Odkázal na charakteristické znaky lichevní smlouvy formulované v judikatuře Nejvyššího soudu, konstatoval, že v daném případě byly naplněny, a proto žalobě vyhověl.
Prvostupňový rozsudek napadli stěžovatelé odvoláním, v němž brojili proti charakteristice kupní smlouvy jako smlouvy lichevní. Poukazovali na řadu okolností, které měly tento závěr vyvrátit, např. hrozbu převodu jednotky na věřitele i přes nízkou výši dluhu, zkušenosti žalobkyně jako podnikatelky, absenci znaleckého posudku o výši obecné ceny, na smluvní volnost stran při stanovení kupní ceny. Městský soud v rámci přezkumu řízení zopakoval důkaz zprávou o výsledku vytýkacího řízení finančním úřadem, v jehož průběhu byla stanovena administrativní cena předmětné jednotky ve výši 1 542 280,- Kč, a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, proto napadený rozsudek obvodního soudu rozsudkem ze dne 15.12.2010, č.j. 58 Co 455/2010-235, potvrdil. Ztotožnil se s názorem soudu I. stupně, že kupní smlouva má znaky smlouvy lichevní, je proto pro rozpor s dobrými mravy neplatná. V odůvodnění se opětovně zabýval posouzením naplnění jednotlivých znaků lichevní smlouvy, zdůraznil, že hrubý nepoměr mezi kupní cenou a hodnotou byl v dané věci jednoznačně prokázán, ať již zprávami realitních kanceláří, či vytýkací zprávou správce daně (tyto podklady považuje za dostatečné, vypracování znaleckého posudku za nadbytečné, protože znalecký posudek ohledně obdobné nemovitosti činil základ pro stanovení ceny správcem daně, kdy i tato úředně stanovená cena více než dvojnásobně převyšuje sjednanou kupní cenu, přičemž odhad realitních kanceláří, který lze považovat za bližší reálné tržní ceně, odpovídá více než trojnásobku sjednané kupní ceny - tento rozdíl považuje za natolik veliký, že nemůže být odůvodněn okolnostmi předmětné kupní smlouvy, např. rychlostí plnění ani možností zpětné koupě). Na výši kupní ceny nemohla mít vliv existence zástavního práva, protože z kupní ceny byl uhrazen závazek tímto zástavním právem zajištěný. Městský soud uznal, že nebyla prokázána vědomost stěžovatelů o zdravotním stavu či invalidním důchodu žalobkyně, ovšem zdůraznil, že pro jejich vědomost o nepříznivé situaci žalobkyně postačuje vědomost o hrozbě ztráty předmětné bytové jednotky v důsledku dluhu vůči jinému věřiteli. K těmto závěrům dodal i zjištění, že stěžovatelé se zabývají prodejem nemovitostí, tudíž jim musela být známa obvyklá cena jednotky.
Proti rozsudku městského soudu podali stěžovatelé tzv. nenárokové dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 15.12.2011, č.j. 1847/2011-260, odmítl pro nepřípustnost. Stěžovateli formulovanou otázku nekvalifikoval jako otázku, která by činila napadené rozhodnutí odvolacího soudu zásadního významu s nezbytným judikatorním významem. K tomu doplnil, že skutkový stav zjištěný soudem I. stupně umožnil odvolacímu soudu přistoupit k závěru o lichevní smlouvě, v nichž zohlednil právní závěry Nejvyššího soudu. Dodal, že nemůže konstatovat, že závěr o skutkovém stavu věci, který se stal relevantní pro právní posouzení věci, neumožňoval odvolacímu soudu dospět k závěru o absolutní neplatnosti předmětného právního úkonu z důvodu lichevního charakteru posuzované předmětné smlouvy. Nad rozsah odůvodnění ještě odkázal na jím posuzovanou záležitost dotýkající se jednoho z účastníků této věci (pozn. spisová značka - sp.zn. 30 Cdo 1958/2010 - se však dotýká zcela odlišného případu).
III.
Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovateli namítaného porušení jejich základních práv na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví a konstatuje, že k jeho porušení napadenými rozhodnutími, ani postupem obecných soudů předcházejících jejich vydání, nedošlo. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé od Ústavního soudu očekávají přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy, v otázce, zda kupní smlouva ze dne 2.8.2006 vykazuje znaky tzv. smlouvy lichevní. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v tomto punktu pouhou polemikou se závěry obecných soudů. Důvody, pro které obecné soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelé nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí (zejména na rozsudek městského soudu, pokud jde o zdůvodnění hrubého nepoměru mezi sjednanou kupní cenou a hodnotou převáděné jednotky, včetně odůvodnění faktu, proč nebylo nutné provést důkaz o obvyklé ceně jednotky znaleckým posudkem - z tohoto hlediska proto nemůže jít o postup, který by odmítnutím provedení navrženého důkazu znaleckým posudkem mohl znamenat porušení práva na spravedlivý proces) odkazuje.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2012
Vojen Güttler
předseda senátu