ECLI:CZ:US:2012:2.US.1037.12.1
sp. zn. II. ÚS 1037/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci stěžovatelky Ing. J. S., právně zastoupené JUDr. Petrem Zajícem, LL.M., advokátem se sídlem Vítkovická 3083/1, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 1. 2012 č.j. 8 Co 444/2010-108, usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. 9. 2010 č.j. 57 C 368/2008-86, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 3. 2010 č.j. 8 Co 83/2010-76, usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2009 č.j. 57 C 368/2008-64, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 8. 2009 č.j. 8 Co 148/2009-56, usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 12. 2008 č.j. 57 C 368/2008-12, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě dle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že podala dne 14. 8. 2008 žalobu pro zmatečnost proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 9.2 006, č.j. 62 C 306/2004, kterou namítala vadu řízení ve smyslu §229 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Vada řízení spočívala v nedostatečném zastoupení druhého účastníka zmiňovaného řízení, Statutárního města Ostrava, Městský obvod Ostrava - jih, neboť plná moc jím udělená advokátce vykazovala nedostatky, nevztahovala se na předmětné řízení, a tedy účastník řízení Statutární město Ostrava nebyl řádně procesně zastoupen. Žalobu stěžovatelka dále doplnila podáním ze dne 3. 12. 2008. Stěžovatelka požádala s žalobou pro zmatečnost o osvobození od soudního poplatku a o ustanovení právního zástupce. Její žádosti nebylo vyhověno, soud I. stupně rozhodl usnesením ze dne 11. 12. 2008 č.j. 57 C 368/2008 - 12 tak, že stěžovatelce se osvobození od soudního poplatku nepřiznává z důvodu zřejmě bezúspěšného uplatňování práva a návrh na ustanovení právního zástupce se zamítá.
K odvolání stěžovatelky krajský soud napadené usnesení usnesením ze dne 10. 8. 2009 č.j. 8 Co 148/2009 - 56 potvrdil. Dalším podáním ze dne 14. 10. 2009 se stěžovatelka opět domáhala osvobození od soudního poplatku a ustanovení právního zástupce, řízení o této žádosti bylo zastaveno z důvodu překážky věci rozhodnuté podle §104 odst. 1 občanského soudního řádu, a to usnesením ze dne 21. 10. 2009 č.j. 57 C 368/2008 - 64. Proti tomuto usnesení se stěžovatelka odvolala, odvolání však vyhověno nebylo a krajský soud napadené usnesení potvrdil.
Dne 19. 3. 2010 pak stěžovatelka podala návrh na změnu žaloby, a to tak, že podává žalobu o obnovu řízení. Změna žaloby byla usnesením okresního soudu ze dne 30. 3. 2010 č.j. 57 C 368/2008 připuštěna. Následně usnesením ze dne 1. 9. 2010 okresní soud řízení o obnovu řízení zastavil pro nezaplacení soudního poplatku. K odvolání stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí krajský soud usnesení o zastavení řízení ze dne 1. 9. 2010 potvrdil usnesením ze dne 4. 1. 2012 č.j. 8Co 444/2010 - 108. Proti tomuto usnesení není přípustné dovolání, stěžovatelka tak vyčerpala všechny přípustné opravné prostředky.
Stěžovatelka tvrdí, že jí svědčilo právo na osvobození od soudního poplatku, jakož i na soudní ustanovení právního zástupce, neboť soudy vzaly za prokázanou její tíživou majetkovou situaci, která odůvodňuje osvobození od soudního poplatku. Vzhledem k majetkové situaci si stěžovatelka nemůže dovolit služby advokáta, proto jí měl být advokát ustanoven soudem dle §30 občanského soudního řádu. Stěžovatelka dále spatřuje zkrácení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve skutečnosti, že v řízení rozhodovali vyloučení soudci.
Ústavní stížnost je částečně zjevně neopodstatněná a částečně opožděná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Je však bez dalšího zřejmé, že toto právo jí upřeno nebylo; dostalo se jí adekvátního postavení účastníka řízení, proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně jí byl k dispozici opravný prostředek, který využila; odvolací soud se jím zabýval a s námitkami, které v něm stěžovatelka uplatnila, se vypořádal.
To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá.
Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, případně představuje interpretační libovůli bez smysluplného odůvodnění.
Oproti očekáváním stěžovatelky však právní názory, jež byly obecnými soudy v dané věci uplatněny, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít evidentně nelze.
K samotné povaze rozhodnutí obecného soudu o tom, zda byly či nikoliv naplněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce k ochraně jejích zájmů Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že odpovídající posouzení "spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů a s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl" (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2000, sp. zn. IV. ÚS 271/2000, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 19, usnesení č. 28, str. 275 a násl.). Pouze tehdy, jestliže by nesprávná aplikace zákonných ustanovení obecnými soudy měla za následek porušení některého z ústavně zaručených práv či svobod, například v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, by byl Ústavní soud povolán k ochraně práv stěžovatelky zasáhnout (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2006, sp. zn. IV. ÚS 541/05 či nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 15, nález č. 98, str. 17 a násl.).
Z odůvodnění napadeného usnesení okresního soudu vyplývá, že se řádně zabýval skutečnostmi rozhodnými pro osvobození stěžovatelky od soudních poplatků. Při hodnocení vyšel především z ustanovení §138 občanského soudního řádu, podle něhož může předseda senátu přiznat účastníku osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Dle náhledu okresního soudu první podmínka přiznání osvobození od soudních poplatků sice naplněna byla, nicméně podmínka druhá nikoliv. K obdobným závěrům dospěl následně i krajský soud. K námitce, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce třeba poznamenat, že odvolací soud se jí zabýval i přesto, že stěžovatelka přes poučení soudu I. stupně námitky dle zákonných ustanovení nedoplnila. Dospěl pak k závěru, že soudce Mgr. D. Š. vyloučen není, přičemž odůvodnění tohoto závěru lze považovat za dostatečné.
Na podkladě shora uvedeného je možno uzavřít, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto musí uzavřít, že s ohledem na shora uvedené skutečnosti ústavní stížnost ve vztahu k usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. 9. 2010 č. j. 57 C 368/2008-86 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 1. 2012 č. j. 8 Co 444/2010-108 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve vztahu k ostatním napadeným rozhodnutím pak návrh odmítl jako opožděný dle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2012
Stanislav Balík
předseda senátu