ECLI:CZ:US:2012:2.US.1096.12.1
sp. zn. II. ÚS 1096/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka, soudkyně zpravodajky Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky GRATO spol. s r. o. se sídlem Mariánské Lázně, Palackého 796/57a, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábř. 51/39, proti výroku II. rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 1. 2012 č.j. 162 EC 552/2010-24, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení výroku II. shora uvedeného pravomocného rozsudku obecného soudu pro porušení jejích ústavně zaručených základních práv dle čl. 36 odst. 1 a 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Okresní soud v Ostravě výrokem I. v záhlaví označeného rozsudku vyhověl žalobě stěžovatelky, jíž se proti žalovanému domáhala zaplacení částky ve výši 1 008 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazení jízdného a přirážky k jízdnému za jízdu bez platného jízdního dokladu v dopravním prostředku MHD. Napadeným výrokem II. uložil žalovanému zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku ve výši 300 Kč.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká soudu, že o náhradě nákladů řízení rozhodl v rozporu s průběhem řízení i v rozporu s rozhodnutím ve věci. Namítá, že důvodně očekávala, že v případě úspěchu ve sporu jí bude přiznána náhrada nákladů řízení v plném rozsahu. Soud jí však náhradu nákladů řízení nepřiznal. Stěžovatelka je přesvědčena, že soud ustanovení §142 o. s. ř aplikoval nesprávně a překročil v rozporu s principem právní jistoty meze předvídatelného rozhodování obecných soudů. Jeho postup označuje za svévolný a rozhodnutí považuje za nedostatečně odůvodněné a neodůvodněně zvýhodňující jednu stranu sporu. Na podporu svých tvrzení pak odkazuje na judikaturu Ústavního soudu a poukazuje též na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008 sp. zn. Cpjn 201/2008.
Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou.
Argumentačně obdobnými ústavními stížnostmi týkajícími se shodné právní problematiky se Ústavní soud podrobně zabýval v zamítavém nálezu ze dne 29. 3. 2012 vedeném pod sp. zn. I. ÚS 3923/11, jímž je jeho senát posuzující nynější věc vázán. Závěry v něm vyslovené se proto uplatní i v daném případě a napadený výrok nelze považovat za protiústavní. Ústavní soud tedy na odůvodnění citovaného nálezu pouze odkazuje.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2012
Stanislav Balík
předseda senátu