ECLI:CZ:US:2012:2.US.1105.11.1
sp. zn. II. ÚS 1105/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. J. B. a 2) J. B., zastoupeni JUDr. Vladislavou Halodovou, advokátkou se sídlem náměstí Přemysla Otakara II., České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 6 Co 620/2009-370 ze dne 23. 4. 2009 a rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 3123/2009-388 ze dne 2. 2. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), usilovali stěžovatelé o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že došlo k zásahu do jejich ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví, vyplývajícího z čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny.
Z přiloženého spisového materiálu se podává, že napadená rozhodnutí byla vydána v řízení, v němž se stěžovatelé mj. domáhali proti žalovaným M. a D. V. (v řízení před Ústavním soudem dále jako vedlejší účastníci) určení vlastnického práva k pozemkům parc. č. 2176/2 - ostatní plocha, ostatní komunikace o výměře 5 m2, a parc. č. 2176/4 - ostatní plocha, ostatní komunikace o výměře 22 m2, zapsaných pro obec a k. ú. Stachy u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Prachatice na LV č. 1171 (dále též "předmětné pozemky"), kteréžto byly dle tvrzení stěžovatelů nesprávným postupem katastrálního úřadu odděleny od pozemků stěžovatelů parc. č. 87, resp. parc. č. 696, v k. ú. Stachy. Pozemek parc. č. 87 stěžovatelé nabyli na základě smlouvy uzavřené dne 30. 5. 1997 se společností Rekord, a. s., a pozemek parc. č. 696 na základě kupní smlouvy ze dne 9. 7. 1999 uzavřené s Pozemkovým fondem ČR.
Ve věci rozhodoval Okresní soud v Prachaticích jako soud prvního stupně, který v pořadí již druhým rozsudkem č. j. 8 C 194/2004-311 ze dne 23. 12. 2008 žalobě stěžovatelů vyhověl a určil, že stěžovatelé jsou vlastníky předmětných pozemků. Toto rozhodnutí bylo k odvolání vedlejších účastníků změněno, a to napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále též "krajský soud") č. j. 6 Co 620/2009-370 ze dne 23. 4. 2009, jímž došlo k zamítnutí žaloby stěžovatelů. Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Dle skutkových zjištění byly sporné parcely č. 2176/2 a č. 2176/4 vytvořeny na základě záznamů podrobného měření změn č. 826 a 830 s tím, že při opravě katastru katastrální úřad nevyhotovuje geometrický plán. Tyto parcely byly zapsány do katastru nemovitostí z rozhodnutí katastrálního úřadu v Prachaticích ze dne 6. 3. 2003, potvrzeného rozhodnutím Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v Českých Budějovicích ze dne 7. 5. 2003, a to ve prospěch původního vlastníka parcely č. 87 společnosti Rekord, a.s., v likvidaci. Dne 3. 12. 2003 uzavřel správce konkursní podstaty společnosti Rekord, a.s., v likvidaci, kupní smlouvu s vedlejšími účastníky na prodej předmětných pozemků. Obecné soudy se v řízení zabývaly námitkou stěžovatelů ohledně neplatnosti této smlouvy, pročež odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, vznesené námitce nepřisvědčil. Poukázal na to, že sporné parcely jsou evidovány v katastru nemovitostí v souladu s úpravou obsaženou v zákoně č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, právně tedy existují a bylo možné je převádět. S odkazem na právní závěry vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 394/2002 ze dne 29. 7. 2004 odvolací soud dále potvrdil právní názor, vyjádřený již ve svém předchozím zrušeném rozhodnutí, že ten, na koho správce konkursní podstaty převedl v rámci zpeněžení majetek sepsaný do konkurzní podstaty jako vlastnictví úpadce, se stává vlastníkem takového majetku bez zřetele na to, vyšlo-li později najevo, že majetek v době převodu náležel někomu jinému. Žalobou na určení vlastnického práva podanou vůči tomu, kdo takto majetek nabyl, nemůže původní vlastník uspět. Proto soud rozhodl, jak shora uvedeno.
Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 22 Cdo 3123/2009-388 ze dne 2. 2. 2011 zamítl, shledávaje rozhodnutí krajského soudu správným.
Stěžovatelé se v dalším obrátili na Ústavní soud. V projednávané ústavní stížnosti vytýkali krajskému soudu i Nejvyššímu soudu nedostatky v odůvodnění napadených rozhodnutí, zejména v části týkající se nemožnosti domáhat se určení vlastního práva k věci poté, co věc byla správcem konkursní podstaty zpeněžena. Dovolací soud podle nich nijak blíže nevysvětlil, jakým způsobem dospěl k předmětnému právnímu názoru, navíc jeho odkazy na judikaturu Ústavního soudu, která údajně aprobovala jím zastávaný názor, nejsou přiléhavé. Stěžovatelé dále setrvali na svém nesouhlasu s právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeném v jeho rozsudku sp. zn. 29 Odo 394/2002, na němž byla založena i napadená rozhodnutí, maje za to, že závěr o nemožnosti podat určovací žalobu poté, co byl majetek zpeněžen v rámci konkurzní podstaty, je závěr porušující čl. 11 Listiny, jenž garantuje stejný zákonný obsah a stejnou ochranu vlastnického práva všem vlastníkům bez rozdílu. V souladu s přesvědčením stěžovatelů je tímto způsobem bez jakékoliv zákonné a ústavní opory, jakož i zcela neodůvodněně, poskytována výrazně zvýšená ochrana osobám, které nabydou vlastnické právo v rámci zpeněžování konkursní podstaty, pročež vlastníci věcí sepsaných do konkursní podstaty jsou ochrany svého vlastnického práva zbaveni. Takový výklad dle stěžovatelů otevírá možnost k záměrnému zbavení vybrané osoby vlastnického práva sepsáním její věci do konkursní podstaty, což by mohlo vést k obohacení úpadce, resp. věřitelů, a následně i nového vlastníka, který věc z konkursní podstaty získává pouze za část tržní ceny. Postup prosazovaný dovolacím soudem je odůvodnitelný pouze v případě, nepodá-li dotčený vlastník i přes výzvu a poučení soudu vylučovací žalobu. Za situace, kdy se však vlastník nedoví, že jeho věc byla sepsána do konkursní podstaty, ani není vyzván k podání žaloby o vyloučení této věci z konkursní podstaty, považují stěžovatelé aplikaci předmětných závěrů dovolacího soudu za protizákonnou a především za protiústavní.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
V předloženém stížnostním návrhu stěžovatelé projevují nesouhlas se způsobem, jakým obecné soudy posoudily úspěšnost žaloby na určení vlastnického práva podané proti osobám, které nabyly majetek v rámci zpeněžení konkursní podstaty, jinými slovy podrobují kritice právní názory, které obecnými soudy vyvodily ze zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 328/1991 Sb."). K tomu je třeba podotknout, že interpretace jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že je instruuje, jakým způsobem je třeba na řešení dané právní otázky nahlížet. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva, neboť ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je především v pravomoci Nejvyššího soudu, jako vrcholného soudního orgánu, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva. Ústavnímu soudu je vyhrazeno zasáhnout pouze v případě, kdy obecné soudy poruší ústavně zaručená práva stěžovatelů například tím, že se při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. Pochybení tohoto charakteru však v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil.
V napadených rozhodnutích byly uplatněny právní názory souladné s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, jenž se otázkou, zda osoba, která tvrdí, že její vlastnické právo k sepsanému majetku vylučuje příslušnost tohoto majetku ke konkursní podstatě, může z titulu tohoto svého práva vznášet nároky vůči osobě, která následně tento majetek nabyla od správce konkursní podstaty v důsledku jeho zpeněžení, zabýval a ve své judikatuře podal výklad, jež z ústavně právního hlediska aproboval i Ústavní soud. (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2875/09 ze dne 12. 5. 2011 dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Neobstojí rovněž zbývající námitky stěžovatelů. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí sice výklad zákona č. 328/1991 Sb. v návaznosti na svůj právní názor neprovedl, nicméně odkázal na odůvodnění rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 394/2002 (uveřejněném pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), které je v tomto ohledu velmi obsáhlé a podrobné.
Co se týče namítaného porušení článku 11 Listiny, Ústavní soud konstantně judikuje, že dovolávat se ochrany vlastnického práva může jen ten, jemuž již toto právo svědčí, tedy jinak řečeno, jedná se o vlastnické právo již konstituované, nikoli jen tvrzený nárok na ně.
Ústavní soud nezjistil porušení ani jiných ústavně zaručených práv stěžovatelů, zejména práva na spravedlivý proces, neboť jak bylo ve věci ověřeno, obecné soudy svá rozhodnutí řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem, v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, odůvodnily, srozumitelně a logicky přitom uvedly, jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů a jaká ustanovení právních předpisů použily pro posouzení zjištěného skutkového stavu. Právní závěry soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Pouhá skutečnost, že obecné soudy včetně soudu dovolacího vyslovily závěr, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, není sama o sobě způsobilá posunout stížnostní návrh do ústavněprávní roviny
S ohledem na výše naznačené Ústavnímu soudu proto nezbylo, než postupovat podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu