ECLI:CZ:US:2012:2.US.1143.11.1
sp. zn. II. ÚS 1143/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti P. G., zastoupeného Mgr. Lenkou Čížovou, advokátkou se sídlem Hlubinská 917/20, 702 00 Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, č. j. 32 Cm 205/2009 - 102 ze dne 4. 10. 2010, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci, č. j. 7 Cmo 327/2010 - 144 ze dne 20. 1. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i rovnost účastníků v řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přípustnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost tyto podmínky splňuje (§§34, 72 a násl. zákona o Ústavním soudu).
Proti výše uvedeným soudním rozhodnutím podal navrhovatel ústavní stížnost ze dne 14. dubna 2011, která Ústavnímu soudu došla o čtyři dny později. Jelikož návrh na zahájení řízení nesplňoval požadavky kladené na něj zákonem o Ústavním soudu, byl stěžovatel vyrozuměn výzvou (přípisem) ze dne 16. května 2011 o tom, aby odstranil vady svého podání ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení této výzvy s poučením, že jinak Ústavní soud stížnost odmítne. Přípis byl stěžovateli doručen dne 19. května 2011. Požadavku Ústavního soudu vyhověl navrhovatel ještě téhož dne, když chybějící zvláštní plnou moc zaslal v elektronické podobě, přičemž následujícího dne ji Ústavní soud obdržel i v klasické listinné podobě. Lze tak konstatovat, že vady návrhu byly odstraněny včas.
Dříve než Ústavní soud přistoupil k meritornímu projednání stížnosti, zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě domáhal zaplacení částky 10.000.000,- Kč s příslušenstvím (směnečné pohledávky s postižnými právy) proti vedlejšímu účastníku řízení Ing. I. V. Již v rámci žaloby stěžovatel požádal o osvobození od soudního poplatku, které mu usnesením soudu prvního stupně, č. j. 32 Cm 205/2005 - 44 ze dne 9. 12. 2009, přiznáno nebylo, načež k odvolání stěžovatele bylo toto usnesení rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci, č. j. 7 Cmo 145/2010 - 87 ze dne 30. 6. 2010, potvrzeno. V důsledku toho byl poté stěžovatel usnesením Krajského soudu v Ostravě, č. j. 32 Cm 205/2009-95 ze dne 6. 9. 2010 vyzván, aby ve lhůtě tří dnů od doručení předmětného usnesení zaplatil soudní poplatek ve výši 400.000,- Kč. Protože poplatek nebyl v této lhůtě stěžovatelem uhrazen, krajský soud shora uvedeným usnesením, které je dotčeno touto ústavní stížností, řízení zastavil. Toto usnesení bylo tehdejšímu právnímu zástupci stěžovatele JUDr. M. H. doručeno 6. 10. 2010. Stěžovatel však již o den dříve, 5. 10. 2010, doručil soudu prvního stupně podání, ve kterém soudu sdělil, že dne 29. 9. 2010 vypověděl JUDr. M. H. plnou moc. Dne 5. 11. 2010 byl na účet soudu prvého stupně připsán soudní poplatek v požadované výši.
Proti usnesení podal stěžovatel odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci, který stěžovateli vyhověl jen částečně, když usnesením č. j. 7 Cmo 327/2010-144 toliko změnil částku, kterou byl povinen stěžovatel zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů řízení, a sice z původních 237.900,- Kč na 7.800,- Kč. Výrok, kterým soud prvního stupně zastavil řízení, odvolací soud ovšem jako věcně správný potvrdil. Protože dovolání nebylo proti rozhodnutí vrchního soudu přípustné, podal stěžovatel tuto ústavní stížnost.
Stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv ve skutečnosti, že usnesení Krajského soudu v Ostravě, č. j. 32 Cm 205/2009 - 102 ze dne 4. 10. 2010, o zastavení řízení nebylo stěžovateli řádně doručeno. Stěžovatel má za to, že vzhledem k výpovědi plné moci svého právního zástupce, s níž se soud seznámil 5. 10., nebylo dne 6. 10. doručeno zákonnému adresátovi, neboť odvolání plné moci již v té době bylo vůči soudu účinné. Stěžovatel sice připouští, že soud v době, kdy písemnost vypravil, nemohl vědět, že "neodesílá zákonnému adresátovi", vytýká mu však, že se následně nepřesvědčil o tom, zda rozhodnutí bylo skutečně doručeno oprávněné osobě. Tuto vadu měl totiž soud zjistit a zaslat rozhodnutí samotnému stěžovateli. Stěžovatel je přesvědčen, že "starosti o osud podání" končí nikoli vypravením písemnosti na správnou adresu, nýbrž až jejím doručením. Prvně zmíněným způsobem lze prý doručovat přání k Vánocům a narozeninám, nikoli ale akty veřejné moci, u kterých je třeba mít jistotu, že byly skutečně doručeny oprávněné osobě. Z toho důvodu je soud povinen starat se o osud doručovaného podání.
Stěžovatel dále vytýká odvolacímu soudu jeho poukaz na to, že sám stěžovatel si dne 19. 10. naříkané usnesení krajského soudu osobně vyzvedl, tudíž lhůta k podání odvolání počala běžet až od tohoto data, přičemž uplynula dnem 4. 11. 2010, tedy o den dříve, než na účet soudu I. stupně byl připsán požadovaný soudní poplatek. Přitom zaplatit soudní poplatek bylo možné pouze do konce odvolací lhůty, jak i vyplývá z poučení napadeného usnesení krajského soudu. Stěžovatel tvrdí, že toto osobní vyzvednutí nelze považovat za doručení, jelikož §45 odst. 1 občanského soudního řádu prý stanoví, že písemnost doručuje zásadně soud při jednání nebo jiném soudním úkonu, což dle mínění stěžovatele předpokládá jeho aktivitu, přičemž v případě osobního vyzvednutí dochází k "doručení" bez jakéhokoli přičinění soudu. Nadto dne 19. 10., kdy si stěžovatel písemnost osobně vyzvedl, žádné jednání nařízeno nebylo. Konečně není podle názoru stěžovatele možné toto osobní vyzvednutí pokládat za doručení rovněž proto, že nedošlo k "jinému soudnímu úkonu" podle cit. ustanovení občanského soudního řádu. Stěžovatel vychází z toho, že takový úkon vždy vyžaduje protokolaci, která v daném případě dle něj neexistuje. Ze všech těchto důvodů stěžovatel dovozuje, že dosud mu rozhodnutí soudu prvého stupně o zastavení řízení řádně doručeno nebylo, a protože poplatkové povinnosti dostál, došlo dle něj k naplnění podmínky §9 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a soud měl tedy naříkané usnesení o zastavení řízení zrušit a v tomto řízení dále pokračovat. Na závěr své stížnosti proto navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem napadené akty zrušil.
Námitky stěžovatele však nejsou ve světle následujícího opodstatněné. Na prvém místě je třeba říci, že soudu prvního stupně není možné vytýkat postup, kdy své rozhodnutí poté, co zjistil nebo mohl zjistit, že v důsledku stěžovatelem doručeného odvolání plné moci, k němuž došlo v době mezi vypravením příslušné písemnosti a jejím doručením již odvolanému právnímu zástupci, nezaslal opětovně, a sice tentokráte samotnému stěžovateli. Soud vycházel ze stavu, který tu byl v době, kdy písemnost vypravil, resp. se ji chystal vypravit. Nelze přičítat k jeho tíži chování účastníka, který svým rozhodnutím způsobil, že usnesení soudu bylo doručeno již odvolanému právnímu zástupci, byť účastníci řízení nemohou předvídat, k jakým úkonům se soud chystá v době, kdy mu hodlají oznámit odvolání plné moci svého dosavadního zástupce. Na to navazujícím, ovšem daleko zásadnějším argumentem hlubšího dosahu, proč postup krajského soudu nelze považovat za vadný, a ve svém důsledku za ústavně nekonformní, je samotná povaha a význam právního zastoupení advokátem v soudním řízení. Krajský soud přistupoval k advokátovi stěžovatele jako ke kvalifikovanému právnímu zástupci, respektive k právnímu zastoupení jako ke vztahu, který je založen na profesionalitě a vzájemném odpovědném přístupu obou subjektů tohoto specifického soukromoprávního vztahu. Ostatně ustanovení §20 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, stanoví, že advokát je povinen po dobu 15 dnů ode dne, kdy smlouva o poskytování právních služeb zanikla (bez ohledu na důvod jejího zániku), činit veškeré neodkladné úkony tak, aby klient neutrpěl na svých právech nebo oprávněných zájmech újmu. Dlužno sice poznamenat, že se jedná o právní normu dispositivní, která stranám takové smlouvy (a v jistých ohledech též jednostranně klientovi) umožňuje její modifikaci, tedy i její negaci, přesto výrazným způsobem vypovídá o kvalitativně vysokém a vážném postavení advokáta v soudním procesu. Je zcela na uvážení účastníků, jak mají postupovat při volbě způsobu svého zastoupení v řízení před soudy, musí si však být vědomi, jakým způsobem se zvolený způsob právního zastoupení projeví na uplatňování jejich procesních práv a povinností. Právní závěr, který v tomto ohledu učinil vrchní soud, když zdůraznil, že odvolání plné moci působí ode dne, kdy soudu takové oznámení došlo, tudíž není možné považovat za ústavně nekonformní, i když podrobnější důvody tento soud již dále neuvádí.
Pokud jde o námitky stěžovatele ve vztahu k osobnímu vyzvednutí písemnosti, které nepokládá za řádné doručení, pak je třeba konstatovat, že se jedná o zcela irelevantní stížní námitky, neboť Vrchní soud v Olomouci ve svém odůvodnění závěry, které stěžovatel ve své ústavní stížnosti napadá, vůbec nevyslovuje. "Osobní vyzvednutí" není vrchním soudem předkládáno jako způsob doručení, naopak, soud jej uvádí v souvislosti s rekapitulací odvolacích námitek stěžovatele, podle kterého lhůta k podání odvolání od prvoinstančního rozhodnutí o zastavení řízení počala běžet právě až tímto osobním vyzvednutím, s čímž vrchní soud zřetelně nesouhlasí a uvádí důvody, proč tomu tak být nemůže. Stěžovatel tak vlastně stížními námitkami paradoxně napadá své vlastní dříve uplatněné odvolací námitky. Příslušná pasáž odůvodnění usnesení odvolacího soudu týkající se rekapitulace odvolacích námitek stěžovatele sice v inkriminované části po jazykové stránce trpí nedostatkem lexématických prostředků, které by jednoznačně vyjádřily cizí, to jest stěžovatelovo mínění, avšak z logického členění celého odstavce a posloupnosti jednotlivých tvrzení stěžovatele je nepochybné, že se nejedná o vlastní závěry soudu, nýbrž právě o úvahy stěžovatele, které vyjádřil ve svém odvolání.
Protože stěžovatel žádné další ústavněprávní argumenty ve své stížnosti k posouzení nepředložil, Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 11. ledna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu