ECLI:CZ:US:2012:2.US.1157.12.1
sp. zn. II. ÚS 1157/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o návrhu stěžovatele P. Č., směřujícím proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 11. 2011, č. j. 20 Cdo 3610/2011-174, spojeném s návrhem na zrušení ustanovení §55 odst. 6 zákona č. 317/2009 Sb., a části ustanovení §7 odst. 2 soudního řádu správního, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 28. března 2012 obdržel Ústavní soud podání, jímž se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, neboť jím mělo být zasaženo do jeho práva na soudní ochranu, jakož i zrušení tamtéž specifikovaných částí právních předpisů.
Ústavní soud, tak jako v jiných případech, se musel nejprve zabývat návrhem z hlediska jeho formálních náležitostí, které na něj klade zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že podmínky k tomu, aby se vůbec mohl Ústavní soud zabývat návrhem meritorně, zde splněny nejsou.
Stěžovatel zkoumaný návrh podal sám, nikoliv prostřednictvím advokáta, jak bezpodmínečně vyžaduje §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Přitom Ústavnímu soudu v minulosti předložil již několik desítek návrhů prezentovaných jako ústavní stížnost, kdy postupuje v tomto směru shodně a zákon o Ústavním soudu vědomě ignoruje. V rámci předchozích řízení (např. věc sp. zn. I. ÚS 257/09, sp. zn. III. ÚS 291/09, sp. zn. IV. ÚS 424/09, sp. zn. III. ÚS 765/09, III. ÚS 1204/10, II. ÚS 1778/10, II. ÚS 289/11, atd.) byl přitom opakovaně poučován o náležitostech návrhu, zejména pak o povinném zastoupení před Ústavním soudem, jakož i o následcích nesplnění těchto výzev. Například řízení vedené pod sp. zn. I. ÚS 784/12 Ústavní soud ukončil odmítnutím návrhu pro absenci potřebného zastoupení, přičemž příslušné usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 23. 3. 2012. Přesto hned dne 27. 3. t. r. vypravil k Ústavnímu soudu návrh nyní posuzovaný, který je koncipován zcela v duchu podání předchozích, tedy nesplňuje ani základní formální požadavky zákona o Ústavním soudu. Z toho vyplývá, že komunikuje tímto způsobem s Ústavním soudem záměrně.
V řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení - zejména o povinném zastoupení - dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než prostřednictvím advokáta, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a totožného poučování postupem formalistickým a neefektivním.
Nutno poznamenat, že pro tento závěr je zcela irelevantní, že napadeným usnesením Nejvyšší soud zastavil dovolací řízení rovněž pro absenci povinného zastoupení, a právě proti tomuto hodnocení stěžovatel brojí.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti soudce zpravodaj návrh za přiměřeného užití ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Bylo-li z uvedených důvodů nutno návrh stěžovatele na zrušení označeného rozhodnutí odmítnout, nelze projednat ani návrh, resp. návrhy připojené, neboť neschopnost meritorní projednatelnosti ústavní stížnosti předznačuje závěr o neexistenci aktivní legitimace stěžovatele k podání návrhu na zrušení označených zákonných ustanovení. Tyto připojené návrhy byly proto odmítnuty podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, přičemž ve smyslu tohoto ustanovení o nich musel rozhodnout senát Ústavního soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu