ECLI:CZ:US:2012:2.US.1178.12.1
sp. zn. II. ÚS 1178/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka, soudkyně zpravodajky Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky GRATO spol. s r. o. se sídlem Mariánské Lázně, Palackého 796/57a, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábř. 51/39, proti výroku II. rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2012 č. j. 162 EC 563/2010-29, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení výroku II. shora uvedeného pravomocného rozsudku obecného soudu pro porušení jejích ústavně zaručených základních práv dle čl. 36 odst. 1 a 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Okresní soud v Ostravě výrokem I. v záhlaví označeného rozsudku vyhověl žalobě stěžovatelky, jíž se proti žalované domáhala zaplacení částky ve výši 1 008 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazení jízdného a přirážky k jízdnému za jízdu bez platného jízdního dokladu v dopravním prostředku MHD. Napadeným výrokem II. uložil žalované zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku ve výši 300 Kč.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká soudu, že o náhradě nákladů řízení rozhodl v rozporu s průběhem řízení i v rozporu s rozhodnutím ve věci. Namítá, že důvodně očekávala, že v případě úspěchu ve sporu jí bude přiznána náhrada nákladů řízení v plném rozsahu. Soud jí však náhradu nákladů řízení v požadované výši nepřiznal, neboť je posoudil jako neúčelně vynaložené s tím, že v jiném řízení proti žalované jí již byla náhrada nákladů řízení přiznána v plné výši, a bylo jen její věcí, že všechny skutkově shodné pohledávky vůči téže žalované nezažalovala společně. Tato skutečnost však dle jejího mínění nemůže být okolností odůvodňující nepřiznání náhrady nákladů řízení. Stěžovatelka je přesvědčena, že soud ustanovení §142 o. s. ř aplikoval nesprávně a překročil v rozporu s principem právní jistoty meze předvídatelného rozhodování obecných soudů. Jeho postup označuje za svévolný a rozhodnutí považuje za nedostatečně odůvodněné a neodůvodněně zvýhodňující jednu stranu sporu. Na podporu svých tvrzení pak odkazuje na judikaturu Ústavního soudu a poukazuje též na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008 sp. zn. Cpjn 201/2008.
Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou.
Argumentačně obdobnými ústavními stížnostmi týkajícími se shodné právní problematiky se Ústavní soud podrobně zabýval v zamítavém nálezu ze dne 29. 3. 2012 vedeném pod sp. zn. I. ÚS 3923/11, jímž je jeho senát posuzující nynější věc vázán. Závěry v něm vyslovené se proto uplatní i v daném případě a napadený výrok nelze považovat za protiústavní. Ústavní soud tedy na odůvodnění citovaného nálezu pouze odkazuje.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2012
Stanislav Balík
předseda senátu