ECLI:CZ:US:2012:2.US.1212.11.1
sp. zn. II. ÚS 1212/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného JUDr. J. N., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci č. j. 2 C 198/2009-63 ze dne 21. 5. 2010 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 7 Co 1844/2010-112 ze dne 11. 2. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva vyplývající z čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 věta první, čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Z přiloženého spisového materiálu se podává, že napadeným rozsudkem č. j. 2 C 198/2009-63 ze dne 21. 5. 2010 Okresní soud v Jindřichově Hradci uložil stěžovateli jako straně žalované zaplatit žalobci částku 30.000,- Kč s příslušenstvím a na nákladech řízení 17.160,- Kč, vše ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem č. j. 7 Co 1844/2010-112 ze dne 11. 2. 2011 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil a uložil stěžovateli zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 15.960,- Kč.
Obecné soudy při svém rozhodování vycházely ze skutkových zjištění, podle nichž si stěžovatel u žalobce objednal zpracování znaleckého posudku, pročež mezi účastníky byla uzavřena smlouva o dílo. Stěžovatel měl zaplatit na základě provedené fakturace odměnu za vypracování znaleckého posudku ve výši 30.000,- Kč, což neučinil. Zatímco soud prvního stupně považoval za prokázané uzavření dohody o výši ceny díla, odvolací soud doplnil v tomto směru dokazování výslechem svědka JUDr. N. a listinnými důkazy navrženými žalobcem již v průběhu nalézacího řízení. Poté odvolací soud poučil žalobce podle §118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), o potřebě dalších důkazů k prokázání tvrzení o dohodnuté ceně díla. V reakci na to žalobce navrhl důkaz výslechem svědka Ing. P. M., který s žalobcem spolupracoval na znaleckém posudku a byl přítomen jednání účastníků o zadání znaleckého posudku a jeho ceně. Po provedení tohoto důkazu odvolací soud již pochybnosti o existenci dohody účastníků o ceně díla neměl, a proto rozhodl, jak výše uvedeno.
Rozhodnutí obecných soudů napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností, v níž namítal porušení zásady rovnosti účastníků řízení, kterého se obecného soudy měly dopustit "nevyváženým přístupem" k právům účastníků, kdy byla akcentována toliko práva žalobce na úkor práv stěžovatele. Pochybení nalézacího soudu podle stěžovatele spočívá v neprovedení řádného přípravného řízení v souladu s o. s. ř. po jeho novele č. 7/2009 Sb., která zpřísnila pravidla civilního procesu, zejména co se týče koncentrace řízení. Odkazuje na první jednání u soudu prvního stupně, jež proběhlo za nepřítomnosti žalobce, pročež za této situace mělo být řízení dle stěžovatele zastaveno. Svým procesním postupem žalobce navíc limitoval rozsah dokazování v předmětném řízení, včetně řízení odvolacího. Navzdory tomu soud druhého stupně dal způsobem vymykajícím se poučovací povinnosti soudu žalobci při prvním odvolacím jednání najevo, že neunese důkazní břemeno, čímž mu jednak poskytl fakticky návod na doplnění dokazování, dále porušil zásadu koncentrace řízení a současně nepřípustným způsobem suploval nalézací soud. Stěžovatel dále tvrdil, že mu nebylo ze strany odvolacího soudu umožněno osobně se účastnit jednání u tohoto soudu a vyjádřit se tak k prováděným důkazům. Během odvolacího řízení, které probíhalo v lednu a únoru 2011, žádal stěžovatel soud o odročení jednání do doby, než se bude moci osobně dostavit, a to z důvodu amputace dolní končetiny, po které zůstal imobilní. Svoji účast přitom stěžovatel považoval za důležitou s ohledem na absenci písemné smlouvy o dílo, kdy pouze svou účastnickou výpovědí mohl adekvátně reagovat na dodatečně provedené důkazy, jmenovitě pak svědka Ing. M. I tímto postupem soudu byla podle stěžovatele prohloubena nerovnost v postavení účastníků řízení.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje čl. 83 Ústavy tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Stěžovatel ve svém stížnostním návrhu namítal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, resp. dalších souvisejících ústavně zaručených práv, přičemž pochybení obecných soudů spatřoval především v jejich procesním postupu.
V předestřené argumentaci je patrný odkaz stěžovatele na ustanovení §114c o. s. ř. upravující přípravné jednání, které obecné soudy údajně nerespektovaly. Stěžovatel v tomto ohledu ovšem pomíjí skutečnost, že nařízení přípravného jednání ve smyslu citovaného ustanovení nebylo v dané věci možné, a to pro dřívější postup soudu dle §114b o. s. ř. Rozhodne-li se soud využít postup podle §114b, je vyloučeno, aby též nařídil přípravné jednání, a naopak. Oba instituty se navzájem vylučují. Ze spisového materiálu vyplývá, že výzva podle §114b o. s. ř. byla součástí platebního rozkazu, který byl stěžovateli doručen dne 11. 12. 2009. Z totožných důvodů pak byl vyloučen i postup podle §114c odst. 7 o. s. ř., tj. zastavení řízení pro neomluvenou neúčast žalobce u jednání.
Neobstojí rovněž stěžovatelova námitka stran širokého poučení nad rámec zákona, kterého se mělo dostát žalující straně ohledně dohody o ceně za dílo, a porušení zásady koncentrace řízení ve vztahu k provedenému dokazování. Dle §211a o. s. ř. mohou jiní účastníci řízení než odvolatel u odvolacího soudu namítat skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jen za podmínek uvedených v §205a o. s. ř. nebo tehdy, neplatí-li pro odvolatele omezení odvolacích důvodů podle §205a odst. 1 o. s. ř. Dle §205a odst. 1 písm. d) o. s. ř. lze v dovolacím řízení uplatnit skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny v řízení před soudem prvního stupně, jestliže jimi má být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z uvedených povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl řádně poučen podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř.
Dle zjištění Ústavního soudu se procesním stranám v průběhu řízení před soudem prvního stupně poučení dle §118a odst. 3 o. s. ř. o nutnosti navrhnout další důkazy vztahující se k dohodě o ceně za dílo nedostalo. Účastníci řízení byli na jednání konaném dne 21. 5. 2010 poučeni toliko dle §119a o. s. ř. Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci č. j. 2 C 198/2009-63 ze dne 21. 5. 2010 je patrné, že tento soud nepovažoval otázku dohody o ceně díla za spornou a předpokládal, že cena odpovídá částce uváděné na faktuře. Za situace, kdy předmětná otázka byla otevřena až v odvolacím řízení, mohl tedy žalobce uplatnit ve vztahu k dohodě o ceně za vypracování znaleckého posudku nové důkazy, a to dle §211a a §205 odst. 1 písm. d) o. s. ř.
Pokud jde o samotné poučení poskytnuté žalobci, i v tomto případě Krajský soud v Českých Budějovicích postupoval plně v souladu s procesními předpisy a do ústavně zaručeného práva stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces nezasáhl. Smyslem §118a o. s. ř. je, aby účastníkovi nebyla zamítnuta žaloba proto, že neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní, aniž byl poučen, že taková břemena má (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 212/06, N 177/43 SbNU 31). Jinými slovy soud nemůže zamítnout žalobu proto, že se procesní straně nepodařilo prokázat skutečnost, kterou tvrdí, aniž ji předtím vyzval k označení důkazních prostředků a poučil o následcích spojených s nesplněním této výzvy. Zastával-li v projednávané věci odvolací soud názor na otázku, zda se žalobci podařilo v řízení prokázat existenci dohody o ceně za dílo, odlišný od soudu prvního stupně, potřeba příslušného procesního poučení v souladu s výše uvedeným vyvstala až v odvolacím řízení.
Porušení čl. 38 odst. 2 Listiny spatřuje stěžovatel v tom, že soud druhého stupně ve věci jednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti, přestože svou neúčast u jednání stěžovatel omluvil a přiložil žádost o odročení s tím, že trvá na své osobní účasti u jednání. Ústavní soud se v minulosti ve svých rozhodnutích problematikou odročování jednání k žádosti účastníka řízení nebo jeho právního zástupce již vícekrát zabýval. K obecnému zájmu na řádném a ústavně souladném výkonu spravedlnosti patří i povinnost státu, aby spravedlnost (ve spravedlivém procesu) byla vykonána bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), a v přiměřené lhůtě (čl. 9 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jímž je Česká republika ve smyslu čl. 10 Ústavy vázána). Ze základního práva na účast při jednání, které je zakotveno v čl. 38 odst. 2 Listiny a ze základního práva na právní pomoc, které je zakotveno v čl. 37 odst. 2 Listiny, nikterak nevyplývá povinnost obecného soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům účastníka řízení či jeho právního zástupce (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 83/96, 293/1996 Sb., N 87/6 SbNU 123). Proto je nutno každý jednotlivý případ posuzovat samostatně a žádost o odročení jednání hodnotit individuálně, s přihlédnutím k jednotlivým okolnostem případu.
V konkrétní věci je z přiloženého spisového materiálu zřejmé, že odvolací soud se důvody pro odročení jednání zabýval velmi zodpovědně. První jednání u odvolacího soudu bylo nařízeno již na 8. 9. 2010. Dne 1. 9. 2010 obdržel soud od právního zástupce stěžovatele žádost o odročení jednání o tři měsíce s tím, že stěžovatel dne 21. 7. 2010 podstoupil amputaci dolní končetiny, dne 13. 8. 2010 byl propuštěn do domácího ošetření, ovšem do úplného zhojení rány nebyl dle svých slov schopen podstoupit riziko transportu na větší vzdálenost. Stěžovatel trval na své osobní účasti u jednání, neboť považoval za potřebné doplnit dokazování stran dohodnuté výše odměny za znalecký posudek. Soud vyhověl jeho žádosti a jednání odročil nejprve na 1. 12. 2010 a poté z důvodu rekonstrukce jednací síně na 6. 12. 2010. Podáním, doručeným Krajskému soudu v Českých Budějovicích, stěžovatel opakovaně požádal o odročení jednání s tím, že dosud nemá zhojenu ránu, a není proto schopen se dostavit. I této žádosti stěžovatele soud vyhověl a jednání odročil na den 12. 1. 2011 a současně zaslal dne 29. 11. 2010 stěžovateli přípis, v němž ho upozornil, že další žádosti o odročení jednání nebude vyhověno. Z předloženého potvrzení o zdravotním stavu stěžovatele soud odvodil, že se u stěžovatele jedná o stav trvalý nikoli přechodný a bylo by na místě ustanovení opatrovníka dle §29 o. s. ř., což se soudu vzhledem ke skutečnosti, že stěžovateli byl pro řízení ustanoven advokát dle §30 o. s. ř., zdálo nadbytečné. Stěžovatel reagoval přípisem ze dne 29. 12. 2010, v němž trval na své osobní účasti u jednání, a tedy aby jednání bylo odročeno na dobu, kdy bude vybaven protézou a bude se moci k soudu dostavit. Krajský soud v Českých Budějovicích vydal poté dne 31. 12. 2010 usnesení, jímž rozhodl, že jednání odvolacího soudu nařízené na den 12. 1. 2011 se neodročuje.
Jednání odvolacího soudu proběhla pak 12. 1. 2011, následně dne 26. 1. 2011, při němž byl vyslechnut svědek JUDr. N. a žalobcem navržen výslech svědka Ing. M., který dle tvrzení žaloby měl být přítomen jednání účastníků o znaleckém posudku, kdy došlo také k dohodě o ceně za znalecký posudek (protokol o jednání dne 26. 1. 2011, č. l. 103). Samotný výslech svědka Ing. M. proběhl u jednání konaného dne 11. 2. 2011. Nutno podotknout, že všechna jednání proběhla za přítomnosti právního zástupce stěžovatele, jenž měl minimálně jeho prostřednictvím možnost vyjádřit se k prováděnému dokazování, což také učinil. U jednání konaného dne 11. 2. 2011 právní zástupce stěžovatele reagoval na výslech Ing. M., uvedl, že konkrétní schůzky účastníků se neúčastnil svědek, ale bratr stěžovatele, k tomuto svému tvrzení žádné důkazy nicméně nenabídl. Stěžovateli rovněž nic nebránilo, aby se k existenci dohody o ceně za dílo osobně vyjádřil již v průběhu své účastnické výpovědi u jednání před nalézacím soudem dne 21. 5. 2010 či písemně v průběhu celého odvolacího řízení, zejména po návrhu žalující strany na výslech svědka Ing. M., který poté proběhl až s určitým časovým odstupem. Sepis písemných podání, zahrnující návrhy na provedení důkazů, stěžovateli potíže očividně nečinil, což je doloženo obsahem spisového materiálu. Nedostatek aktivity ve vlastním procesním postupu nelze přitom zhojit v řízení před Ústavním soudem.
Ve světle výše řečeného Ústavní soud neshledává porušení vytýkaných ústavně zaručených práv stěžovatele. Obecné soudy v posuzované věci postupovaly výlučně v rámci daném jim příslušnými procesními předpisy a současně i v mezích ústavnosti. Stěžovateli nebylo jakkoliv bráněno, aby svá práva před soudem hájil, řádný přístup k soudu mu byl mimo jiné zajištěn tím, že byl opakovaně předvolán k ústnímu jednání před obecnými soudy. Stěžovatel spíše, než že by byl zkrácen v právu zaujmout stanovisko k provedeným důkazům, toliko vyjadřuje svou nespokojenost s konečným výsledkem sporu; takový nesouhlas však sám o sobě porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces nezakládá.
Ústavní soud proto postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu