ECLI:CZ:US:2012:2.US.1228.12.1
sp. zn. II. ÚS 1228/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti RNDr. R. B., zastoupeného JUDr. Alešem Staňkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 Cmo 162/2008 ze dne 11. ledna 2012, spojené s návrhem na přednostní projednání, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti WORLD TRAVEL, a. s., se sídlem Klatovská 1818/18, Plzeň, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 3. dubna 2011 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tím byl k odvolání vedlejší účastnice řízení změněn rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 49 Cm 68/2002-141 ze dne 1. listopadu 2007 tak, že se směnečný platební rozkaz téhož soudu č. j. 61 Sm 6/2002-5 ze dne 28. ledna 2002 ponechává v platnosti. Stěžovatel má za to, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, zásady předvídatelnosti práva a principu právní jistoty.
2. Před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je Ústavní soud povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), a to včetně podmínek §75 odst. 1 zákona, které vyžadují, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona). Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod je totiž její subsidiarita.
3. V úvodu ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že souběžně napadl totéž rozhodnutí dovoláním. Dotazem na soud prvního stupně Ústavní soud zjistil, že stěžovatel skutečně napadl totéž rozhodnutí dovoláním, podaným dne 9. března 2012 a dne 21. března 2012 zaplatil na účet soudu soudní poplatek z dovolání.
4. Stěžovatel si je vědom, že s ohledem na uvedené formálně nevyčerpal všechny prostředky k ochraně svého práva, ale má zato, že jsou splněny obě výjimky pro věcné projednání jeho ústavní stížnosti.
5. Jednak se domnívá, že jeho ústavní stížnost přesahuje jeho vlastní zájmy. Poukazuje na to, že napadené rozhodnutí vydal odvolací soud, byv vázán závazným právním názorem obsaženým v rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 2495/2009-201 ze dne 31. května 2011. Konkrétně dovolací soud v dané věci zaujal názor, že ve směnečném řízení nelze namítat započtení, k němuž došlo až po vydání směnečného platebního rozkazu. Stěžovatel má za to, že tento právní názor v posuzované věci nelze aplikovat, protože nelze určit den, kdy ke směnečnému platebnímu rozkazu připojil soudce svůj podpis. To je dáno tím, že předmětný směnečný platební rozkaz nemohl existovat v den, který je uveden na jeho písemném vyhotovení.
6. Vedle toho se ovšem stěžovatel i domnívá, že je splněna podmínka průtahů v řízení o podaném opravném prostředku. Není podle něj sice možné přímo aplikovat §75 odst. 2 písm. b) zákona s ohledem na to, že dovolání bylo podáno dne 7. března 2012. Nicméně jedná se o v pořadí druhé dovolání, přičemž první dovolací řízení trvalo od 3. února 2009 do 31. května 2011 a lze se důvodně obávat, že i aktuální dovolací řízení bude postiženo obdobnými průtahy. Stěžovateli přitom hrozí majetková újma, neboť na základě napadeného rozhodnutí již nahradil vedlejší účastnici řízení náklady řízení ve výši 195.096 Kč, a pro nedostatek finančních prostředků dosud neuhradil částku 165.465 Kč, kterou mu vedlejší účastnice řízení zaplatila jako náhradu nákladů řízení na základě již zrušeného rozhodnutí odvolacího soudu. Na úhradu této částky v současnosti stěžovatel nemá prostředky a hrozí tedy, že před rozhodnutím dovolacího soudu podstatně vzroste a bude moci být vykonána a to společně se podkladovým směnečným platebním rozkazem, kdy bude muset být opětovně projednána jeho námitka započtení.
7. Ústavní stížnost je však vzdor argumentaci stěžovatele nepřípustná, protože stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To je dáno obecně tím, že stěžovatel podal návrh na přezkoumání napadeného rozhodnutí v rámci dovolacího řízení, tedy cestou mimořádného opravného prostředku, který zákon výslovně označuje za poslední procesní prostředek k ochraně práva. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, a rovněž tak eventuálně proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne stěžovateli běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Ostatně i z toho, že stěžovatel podal dovolání, lze usoudit, že se sám domnívá, že zásah do jeho práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení.
8. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti zásadně není důvod. Ústavní stížnost tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti, tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (zde Nejvyšší soud), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (zde Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval. Obě tato hlediska je třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci institutu o přípustnosti ústavní stížnosti. Pokud by se Ústavní přesto rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však vzhledem k jasnému textu zákona o Ústavním soudu není důvodu.
9. Argumentace stěžovatele o tom, že jsou dány zákonné výjimky z institutu nepřípustnosti, nemůže obstát. Předně rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a to jak co do rozhodnutí ve věci samé, tak ani co do doby trvání řízení. V současně době k žádným průtahům v dovolacím řízení nedochází, jak konstatuje i sám stěžovatel a bez dalšího nelze zohledňovat samu délku předchozího dovolacího řízení. V neposlední řadě nelze zapomínat ani na to, že stěžovatel disponuje prostředky k odstranění případných průtahů v řízení, které v předchozím dovolacím řízení patrně nevyužil, když se o nich nezmiňuje. Pokud se týká přesahu vlastních zájmů tak stěžovatel argumentuje sice existencí závazného právního názoru dovolacího soudu, ovšem nenamítá nic proti němu samému, ale toliko proti jeho aplikaci na konkrétní okolnosti svého případu. Stěžovatel tedy nesouhlasí s konkrétní aplikací práva a nikoliv s obecným právním názorem, který by snad mohl přesahovat jeho vlastní zájmy.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by byly dány podmínky pro projednání věci samé, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnul jako návrh nepřípustný a jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§43 odst. 1 písm. d) a e) zákona]. Tím byl odmítnut i akcesorický návrh na přednostní projednání věci.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2012
Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj