ECLI:CZ:US:2012:2.US.1249.10.1
sp. zn. II. ÚS 1249/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti JUDr. I. Z., zastoupené JUDr. Františkem Vavrochem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II. 123/36, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010 ve věci sp. zn. 28 Cdo 3429/2008, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 3. 2008 ve věci sp. zn. 8 Co 2964/2007 a proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 10. 2007 ve věci sp. zn. 30 C 235/2007, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka projednávanou ústavní stížností brojí proti v záhlaví uvedeným rozsudkům, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 1, čl. 2 odst. 4 Ústavy, ustanovení čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ustanovení čl. 3 bod 2, čl. 5 a čl. 18 bod 1 Úmluvy o právech dítěte a ustanovení čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
V posuzované věci na stěžovatelku podal její syn (dále jen "vedlejší účastník") žalobu na zaplacení částky 254 550,- Kč s příslušenstvím (představující výnos ze tří smluv o stavebním spoření vedených na jeho jméno v době nezletilosti). Okresní soud v Českých Budějovicích rubrikovaným rozsudkem žalobě vyhověl, neboť dospěl k závěru, že předmětné finanční obnosy byly v rámci stavebního spoření vedlejšímu účastníkovi darovány, a pokud s nimi proto disponuje stěžovatelka, jedná se o bezdůvodné obohacení. Ke stěžovatelčinu odvolání Krajský soud v Českých Budějovicích shora označeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání sice shledal přípustným z důvodu zásadního právního významu, zamítnul jej nicméně jako nedůvodné.
Stěžovatelka považuje odůvodnění všech napadených rozsudků za víceméně nedostatečné a nelogické a zdůrazňuje, že obecné soudy při výkladu tzv. jednoduchého práva ponechaly zcela stranou aspekt ústavněprávní; v této souvislosti odkazuje na závěry nálezů Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 436/05 a I. ÚS 331/98.
Dle názoru stěžovatelky není možno souhlasit se závěrem dovolacího soudu, že pokud je účastníkem smluv o stavebním spoření nezletilé dítě, potom tomuto dítěti z takto vzniklého právního vztahu vznikají práva a povinnosti, přičemž za plnění jeho povinností jsou odpovědní jeho zákonní zástupci. Stavební spoření je účelové spoření, které občané nejčastěji opakovaně využívají k vytváření finančních rezerv rodiny, je proto dle stěžovatelky logické, že jsou takové smlouvy uzavírány i na nezletilé děti, přičemž cílem není dát dětem peníze, ale naspořit rodinné peníze, aby rodina získala či zlepšila své bydlení. Stěžovatelka tak má za to, že důvodem, proč rodiče na své děti tyto smlouvy uzavírají, je zajištění finančních prostředků k zajištění bytových potřeb, a nikoli poskytovaní finančních darů dětem po dobu spořícího cyklu.
S odkazem na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 557/05 stěžovatelka zdůrazňuje, že v občanskoprávních vztazích není přípustné, aby právní úkony interpretovaly obecné soudy jako orgány veřejné moci v rozporu s vůlí jejich účastníků. Stěžovatelka je přesvědčena, že není logické, rozumné ani správné považovat vklady rodičů na smlouvy o stavebním spoření nezletilých dětí za jejich majetek, jenž jim byl okamžikem připsání vkladu na spořicí účet rodiči darován. Nejedná se totiž dle stěžovatelky o majetek srovnatelný s majetkem, který nezletilé dítě může získat skutečným darováním, děděním nebo restitucí, a na který by se měly vztahovat zásady uvedené v ustanovení §37a zákona č. 94/1963 Sb., o rodině. Stěžovatelka navíc připomíná, že se Nejvyšší soud v projednávané věci nevypořádal s otázkou, od kdy je nezletilé dítě schopno posoudit obsah smlouvy o stavebním spoření, aby bylo schopnost přijmout dar ve smyslu dovolacím soudem odkazovaného rozhodnutí R 13/1981.
Nadto v kontextu posuzované věci (jemuž je v ústavní stížnosti věnován velký prostor) stěžovatelka vyjadřuje přesvědčení, že nebylo v zájmu vedlejšího účastníka, aby mohl po nabytí zletilosti disponovat předmětnými finančními částkami. Napadenými soudními rozhodnutími proto bylo dle mínění stěžovatelky zasaženo její základní právo na výchovu dítěte. Stěžovatelka rovněž polemizuje se závěry obecných soudů o jejím bezdůvodném obohacení, jež jsou v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Odo 938/2002 a navíc neobsahují žádnou argumentaci ohledně jejího úmyslu bezdůvodně se obohatit. S odkazem na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 1737/08 potom stěžovatelka uvádí, že v případě střetu dvou základních práv (v dané věci vlastnického práva vedlejšího účastníka a legitimního očekávání stěžovatelky na zhodnocení naspořených finančních prostředků) musí obecné soudy rozhodnout tak, aby obě základní práva zůstala co nejvíce zachována, a není-li to možné, jsou povinny dát přednost tomu základnímu právu, v jehož prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti.
Stěžovatelčina ústavní stížnost byla zaslána k eventuálnímu stanovisku vedlejšího účastníka, jenž, zastoupen JUDr. E. N., ve svém vyjádření uvádí, že s veškerými stěžovatelkou v ústavní stížnosti artikulovanými námitkami se obecné soudy v projednávané věci již vypořádaly. Vedlejší účastník považuje ústavní stížnost za nedůvodnou, a proto ji navrhl odmítnout.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.
Podstatou posuzované ústavní stížnosti je přesvědčení stěžovatelky, že obecné soudy zvolily takovou interpretaci rozhodných právních norem, jež ve svém důsledku porušila její základní práva. Stěžovatelka se totiž domnívá, že v případě smlouvy o stavebním spoření, jež je uzavřena na jméno nezletilého dítěte, není možno přijmout právní konstrukci, na jejímž základě je subjektem takové smlouvy přímo toto nezletilé dítě, jež předmětné finanční částky získalo od svých rodičů darováním, neboť daný právní vztah se dle názoru stěžovatelky nejvíce blíží smlouvě uzavřené rodiči ve prospěch svého nezletilého dítěte ve smyslu ustanovení §50 občanského zákoníku.
Projednávanou ústavní stížností tak stěžovatelka oponuje právním závěrům obecných soudů, proti nimž staví vlastní interpretaci rozhodných právních norem, neuvádí však, proč interpretace, jíž oponuje, má být (patrně per se) protiústavní. Stěžovatelka tedy pouze pokračuje v polemice s obecnými soudy, přičemž argumentací vznesenou v ústavní stížnosti nikterak relevantně nepřekračuje rovinu práva podústavního, a to i navzdory četným odkazům na jednotlivé nálezy Ústavního soudu, jež však nemají přímý průmět do její právní věci.
Uvedené konstatování platí v prvé řadě ve vztahu k nálezům ve věcech sp. zn. I. ÚS 436/05 a I. ÚS 331/98, neboť Ústavní soud nepovažuje obecnými soudy v dané věci zvolenou interpretaci za absurdní ani nerozumnou. Stěžovatelka ostatně neuvádí, v čem případně by se taková absurdita (resp. nerozumnost) měla jmenovitě odrážet; skutečnost, že jí (spolu s jejím manželem) naspořené peníze de iure náleží vedlejšímu účastníkovi, nelze mít samu o sobě za absurdní či nerozumnou, a ani stěžovatelkou (subjektivně jistě oprávněně) vnímaný pocit křivdy není možno bez dalšího považovat za ústavněprávně relevantní "problematický důsledek" obecnými soudy zvolené interpretace.
Přisvědčit není možno stěžovatelce ani v souvislosti s jí odkazovaným nálezem ve věci sp. zn. I. ÚS 557/05, neboť v tam projednávané věci byla řešena otázka projevu vůle konkrétních subjektů, zatímco v právní věci stěžovatelky je ústavní stížností primárně zpochybňována právě otázka, jaké konkrétní subjekty jsou účastníky dané smlouvy o stavebním spoření, přičemž projev vůle těchto subjektů sám o sobě zpochybňován není (je jím bezesporu vůle uzavřít stavební spoření dle zákona č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření). Pro úplnost je na tomto místě vhodné poznamenat, že stěžovatelkou předestřená interpretace by vedla nevyhnutelně k otázce, zda nedošlo v dané věci k obcházení zákonného principu, že státní podpora ve smyslu ustanovení §10 zákona o stavebním spoření může být každé fyzické osobě přiznána v kalendářním roce pouze jednou.
Případný není konečně ani stěžovatelčin odkaz na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 1737/08, neboť na rozdíl od tam projednávané věci nebyla v posuzovaném případě vůbec řešena otázka promlčení, a v důsledku toho ani otázka, zda se stěžovatelka bezdůvodně obohatila úmyslně; relevantním tak rovněž nemůže být stěžovatelčino tvrzení, že napadené rozhodnutí dovolacího soudu odporuje závěrům rozhodnutí ve věci sp. zn. 33 Odo 938/2002. Pouze (eventuálně) na vysvětlenou Ústavní soud připomíná, že k bezdůvodnému obohacení může dojít i neúmyslně (srov. dikci ustanovení §451 a §107 odst. 2 občanského zákoníku).
Nad rámec si potom Ústavní soud shodně se soudem dovolacím dovoluje konstatovat, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími není (nebyla) dotčena možnost stěžovatelky postupovat ve smyslu ustanovení §630, domnívá-li se (domnívala-li se), že v dané věci byla naplněna hypotéza tohoto zákonného ustanovení.
Ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů proto dle názoru Ústavního soudu nevykazují prvky libovůle, jejich závěry je možno rozumně zastávat (nejsou důsledkem interpretačního excesu) a vzhledem k existenci judikátu R 13/1981 je není možno považovat ani za rozhodnutí tzv. překvapivá.
Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud uzavírá, že právní názor vyjádřený obecnými soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích nevybočuje z mezí zákona a z ústavního hlediska je plně akceptovatelný. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost její ústavní stížnosti. Právní závěry, které v napadených rozhodnutích obecné soudy učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti. Je tedy zřejmé, že žádné ze stěžovatelkou uváděných ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluv v dané věci zasaženo nebylo.
Ústavní soud proto návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnul.
Pouze pro úplnost Ústavní soud uvádí, že stěžovatelce nebylo k eventuální replice zasíláno vyjádření vedlejšího účastníka (jež bylo ostatně vyžadováno pouze v důsledku reflexe zcela specifického kontextu věci), neboť část řízení o ústavní stížnosti, jež je zakončeno rozhodnutím o její zjevné neopodstatněnosti, se mj. vyznačuje tím, že není ovládáno zásadou kontradiktornosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2012
Stanislav Balík
předseda senátu